51. kapitola

    Zdrceně jsem svěsila hlavu, neboť jsem pochopila, že veškeré snažení je tu marné. Ale odmítala jsem to ještě vzdát. Zoufale jsem se snažila přijít na způsob, jak Celebra zachránit, jenže jako naschvál mě nic kloudného nenapadalo. Jeho provinění bylo zcela zřejmé a důvody nikoho zajímat nebudou.

„Pane… mohu se Vás na něco otázat?“ pronesla jsem přesto nesměle a znovu jsem zalétla prosebným pohledem k Thranduilovi.

„Můžeš to zkusit.“ Jeho tón nebyl dvakrát povzbudivý, ale tím jsem se odmítala nechat odradit.

„Kdyby tu nešlo o koně, nýbrž o nějakého vojáka, který mi v těch stájích přispěchal na pomoc, jak byste ho soudil?“

„Co na tom sejde? Takový případ tu nyní neřešíme,“ odbyl mě bez špetky zájmu.

„Mně na tom ale sejde, pane!“ trvala jsem na svém. „Celebros je můj kůň… a neudělal nic jiného, než že mě bránil. Já… měla bych pro Vás návrh…“

Princ pozvedl obočí ve zjevném údivu. „Ano? A jakýpak?

„Nechte mě ho vypustit na svobodu… a potrestejte místo něho mne.“

Thranduil se krátce zasmál. „Nemáš těch trestů již tak dost? Navíc jsem nikdy neřekl ani slovo o tom, že bych ho chtěl potrestat.“

Neubránila jsem se, abych na něho překvapeně nevykulila oči. „Pane?“

„Někdy si, Riel, svůj život komplikuješ úplně zbytečně. Já přece o smrti Belega vůbec hovořit nemínil. Vím, co ti provedl, a podle mého soudu dostal, co si zasloužil.“

„Co tím naznačujete, pane?“

„Domníváš se snad, že když mám hodnost, tak jsem docela slepý, Riel?“ Tón jeho hlasu dával tušit, že už se s podobným názorem někdy setkal. A že ho moc nepotěšil. „Podezíral jsem Belega, že to byl on, kdo ti tenkrát ublížil… proto jsem ho úmyslně vybral do tvé jednotky a čekal jsem, že se mi se vším svěříš. Jenže tys to neudělala…“ Jemnou výčitku v jeho slovech nebylo možné přeslechnout.

„Ale proč jste ho vlastně podezíral, pane?“ nechápala jsem. Vždyť jsem si počínala tak obezřetně! Tolik jsem se snažila, aby nikdo na nic nepřišel! Tak jak tedy…?

„To díky Celebrovi… Povšimnul jsem si, jak ostražitě se chová pokaždé, když je ten ellon nablízku. Ostatně, kdo by se tomu divil po tom bití, co od něj zakusil!“ Princ se ani nepokoušel skrýt své znechucení.

Zmateně jsem se na něj zadívala. „Jak to můžete vědět? Leda že…“ Myšlenka, která mi probleskla hlavou, se zdála být natolik absurdní, až jsem se zdráhala ji vyslovit.

„Leda že co?“

„Leda že to Vy jste ho tehdy ošetřil…“ vydechla jsem a v ten samý okamžik jsem poznala, že tomu tak skutečně bylo. Ostatně princův lehce pobavený výraz mi to jenom potvrdil.

„A to ti připadá tak neuvěřitelné? Kdyby ho ošetřil Amras nebo Saeros, také by tě to překvapilo?“

„Ne, pane. Akorát… není obvyklé, aby velitel pečoval o koně svých vojáků.“

„Když je někdo raněný, tak se přece nehledí na to, kdo je voják a kdo velitel,“ poučil mne odměřeně, zřejmě poněkud dotčen mou poznámkou.

„To je zajisté ušlechtilý názor, pane, nicméně se obávám, že jiní velitelé by s Vámi jen stěží souhlasili.“

„Máš na mysli někoho konkrétního? Třeba Daerona?“

„Možná, pane,“ odvětila jsem vyhýbavě, neboť jsem neměla náladu se nyní bavit právě o něm.

„Možná? To nezní zrovna jako odpověď vojáka!“

„A jsem vůbec ještě voják, pane?“ hlesla jsem nešťastně.

Thranduil si mě zkoumavě přeměřil pohledem. „Dosud jsi v uniformě a neslyšel jsem od tebe ani zmínku o nějaké rezignaci. Saeros se mnou sice hovořil a něco v tom smyslu naznačoval, ovšem zatím jsem to nebral příliš vážně.“

Srdce se mi rozbušilo prudčeji. Nevěděla jsem přesně proč, ale dost se mě dotklo, že se opovážil jednat za mými zády. Jako kdyby si byl natolik jistý mou odpovědí, že mu to dávalo právo řídit můj život! Poprvé od jeho odchodu jsem přestala pociťovat lítost nad tím, že jsem ho odmítla.

„To jsem ráda, pane, protože nic takového v úmyslu rozhodně nemám!“

„Proč se potom ptáš, zda jsi ještě vojákem?“ chtěl vědět princ.

„Protože znám trest za dezerci, pane…“

„Opravdu? Pověz tedy!“ vybídl mě nenuceně.

„Okamžité propuštění ze služby… vězení… tělesný trest dle uvážení velitele…“ vypočítávala jsem zdráhavě a s každým dalším vyřčeným slovem jsem se propadala hlouběji a hlouběji do bažiny beznaděje. Během rozhovoru s Thranduilem jsem na okamžik nabyla dojmu, že mne třeba nepropustí, že se spokojí s jiným druhem trestu. Nyní už jsem si tak jistá nebyla.

Po mém výčtu princ souhlasně přikývl. „Zdá se, že v tomhle ohledu jsi náležitě poučena… A přesto jsi odmítla Saerosovu velkorysou nabídku, která by ti umožnila bez hanby a také bez trestu opustit armádu?“

Ztěžka jsem polkla. A je to tu…

„Možná by mi to umožnilo opustit bez hanby armádu, ale nemohla bych se ubránit hanbě nad tím, že jsem ho takhle bezohledně využila.“

„To tě ctí… Není to sice příliš moudré, ale to ostatně nebyly žádné tvé činy v poslední době, jestli vůbec kdy,“ konstatoval Thranduil chladně. „Chceš ještě něco dodat, než vyřknu rozsudek?“

Mlčky jsem zavrtěla hlavou a se zatajeným dechem jsem doslova visela na jeho rtech.