58. kapitola

    „Vím, pane! Chci sloužit svému králi a vlasti!“ oznámila jsem mu rázně, i když jsem se zcela neubránila ironickému podtónu.

„To jsem vskutku rád, Riel. A co svému princi? Tomu jsi také ochotná sloužit?“ prohodil nenuceně a dál mne hladil bičem po citlivých zádech.

„Můj luk je Vám kdykoli k dispozici, pane!“ odpověděla jsem, jak se slušelo, i když v tomhle okamžiku bych ten luk nejraději použila právě na něho.

„A tvé dýky?“ vyptával se dál.

Mlčela jsem, a tak mne znovu švihnul. „Co tvé dýky, Riel?“

„Ty také, pane!“ odvětila jsem neochotně.

„Výborně... Takže souhlasíš, že tvůj život i zbraně náleží mně. A já si nepřeji, abys je ještě někdy obrátila proti sobě, rozumíš?!“ nařídil mi nesmlouvavě.

„Ano, pane,“ vydechla jsem.

„Zdá se, že děláme skutečně pokroky...“ pochválil mne princ a opět přejel bičem po jednom z citlivých míst na mých zádech. „Zajímalo by mě, čeho všeho bychom mohli dosáhnout, kdybych se ti věnoval pravidelně. Co myslíš, Riel?“

Ignorovala jsem ho a on mne za to uhodil. „Odpověz!“

„Nevím, pane...“

Nyní opět přešel na hlazení a já se slabě zachvěla. To střídání bití a pak něčeho, co se skoro blížilo laskání, mě vyvádělo z míry nejvíc. Nikdy jsem totiž netušila, co z toho mám zrovna očekávat, a tak jsem se na to nedokázala plně připravit.

„Pověz mi o Saerosovi...“ začal princ skoro přívětivě a pomalu mi přejel bičem po zadku. Raději jsem zadržela dech. „Proč jsi ho nechala, aby o tebe usiloval, když jsi o jeho přízeň vůbec nestála? Bylo to snad ve snaze pomstít se přes něho těm ostatním ellyn? Pokoušela ses o to samé tehdy s Finrodem?“

Olízla jsem si rty a mlčela. Následovaly tři rány a pak se princ zeptal znovu.

„Co vlastně hledáš, Riel? Ubližuješ sobě i těm, kteří se k tobě příliš přiblíží. A já teď chci znát důvod.“

Vzrušení ze mě kvapem opadlo a nahradily ho ponížení a hanba. Bolestivě jsem si začínala opět uvědomovat, jak moc jsem poskvrněná a nehodná toho, aby byl ke mně někdo přívětivý.

„Neptejte se, pane... prosím...“ hlesla jsem a svěsila hlavu pod tíhou svého studu.

„Ale já to chci vědět! A ty mi to řekneš!“

„Cožpak na tom sejde, pane? Beztak byste tomu nerozuměl...“ Věděla jsem, že si nyní dovoluji až příliš, ale nemohla jsem si pomoct. „Nikdy jste nebyl v takové situaci jako já. Nikdy jste nemusel žít s takovým cejchem.“

„Takže ti, co se k tobě chovají špatně, jsou vlastně v právu? A pokud je k tobě někdo milý, pak děláš všechno proto, aby tě brzy začal nenávidět? Protože se domníváš, že nic jiného ani nezasluhuješ?“ hádal princ a já mohla jen obdivovat jeho důvtip.

„Máte pravdu, pane,“ přiznala jsem tiše.

„Neznám Finroda, ale ujišťuji tě, že Saeros je slušný ellon. Pokud o tebe projevil zájem, pak jsi toho zřejmě hodna. Proč to tedy nedokážeš přijmout?“

„Protože mě nezná.“

„Nepochybně se tě ale pokoušel poznat. Jenže tys mu už od začátku nedávala žádnou naději, že? Vlastně jsi ho rovnou odsoudila!“ Náznak pohrdání v Thranduilově hlase nešel přeslechnout.

„Stejně by to nevyšlo!“ namítla jsem zoufale. „Tehdy jsem Haldirovi věřila, věděl zcela přesně, čím jsem si prošla, a jenom proto dal přednost jiné!“

„Ten tvůj Haldir dal přednost jiné, protože je to hlupák!“ sdělil mi Thranduil pevně a bylo zřejmé, že ho chování toho ellona dost znechutilo. „Jenže ne všichni ellyn jsou takoví! Ovšem ty jsi příliš zbabělá na to, než abys to zkusila! Raději se utvrdíš ve svém nesmyslném přesvědčení, že ostatní by se k tobě zachovali stejně, a pak se tím mučíš!“

„Jenom už prostě nechci, aby mi někdo tak ublížil! Na tom přece není nic špatného!“ ohradila jsem se dotčeně, i když jsem se nemohla zbavit pocitu, že na Thranduilových slovech bude zřejmě něco pravdy.

„Špatného možná ne, ale není to chování, jaké bych od tebe očekával! Navíc tvůj přístup vůbec nic neřeší! Nikdo ti možná neublíží, ale ty sama si to plně vynahradíš! A nebo jsou tvé paže plné šrámů jenom proto, že tě kdysi někdo zradil? Proč se tak nenávidíš, Riel?“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode