LXX. kapitola

    Thranduil se znepokojeně zadíval na pohasínající slunce, jež se pomalu chýlilo za obzor, a úpěnlivě ho vzýval, aby ještě neodcházelo. Vždyť ho ještě potřebuje, jestli se má k Nimloth dostat včas!

„My opět na cestu vydati se musíme,“ oznámil svému synovi, který upřeně hleděl do plamenů ohně, zřejmě docela ztracený ve svých myšlenkách, a rovnou se jal balit jejich věci.

„Já obávám se, že zanedlouho tmy již padne a Vy přec víte, že krajina, jíž nyní projíždíme, dosti zrádnou na cestování v noci jest,“ snažil se mu to Legolas rozmluvit, neboť pohled na otce, jak se ztěžka pohybuje po jejich provizorním tábořišti, ho doslova bolel. Měl by přece ležet, aby jeho tělo mělo klid na uzdravování, a ne se někam harcovat! „Možná raděj zde setrvati byste měl…“ navrhnul váhavě, aniž by skutečně věřil, že na to král přistoupí. „Já do Mithlondu sám se vydám a s lady Nimloth promluvím…“

„Vskutku? Kterak laskavé od tebe, nin-ion!“ lehce se pousmál Thranduil. „A čehožpak bys jí říci chtěl? Že otec tvůj hlupákem jest?“

„Tohoto bych si přec nedovolil, Adar!“ ohradil se princ mírně.

„Však možná právě toho jediného by ji přesvědčiti mohlo. Či snad tebe čehos jiného napadá?“

„Nyní právě nikolivěk, však…“

„Kdepak, nin-ion,“ přerušil ho král rázně. „Tohoto si já sám vyřešiti musím. A pokud já nemýlím se, ty též záležitosti neuzavřené před sebou dosud máš…“

„Já žádné vědom si nejsem!“

„Já pouze doufám, že sám sebe ty takto neobelháváš. Neb popírání tvé nikomu neprospěje. A ze všeho nejméně tobě.“

Legolas zahanbeně sklonil hlavu. „Já pouze netuším, čeho bych jí vlastně pověděti měl…  a zda mne vůbec vyslechnouti ochotna bude.“

„Pak na tom docela podobně jsme,“ sevřel mu Thranduil rameno v uklidňujícím gestu. „Však v případě tvém, myslím, postačí, když povíš jí, že toho tobě hluboce líto jest a že žárlivost mysli tvé na chvíli ovládla. A o ni obav si nečiň… já jist si jsem, že jí na tobě stále velmi záleží.“

„Kterak o tomto natolik pevně přesvědčen býti můžete, Adar?“

„A pročpak ty o tomto nyní toliko pochybuješ? Co když tobě vyjevím, že Lidianna z Eryn Lasgalen odjela nikoliv proto, by do Amanu odplula, nýbrž proto, by s Glorfindelem promluvila? O čempak, toho ty, hádám, tušíš.“

„Třebas ona úmyslu svého změnila…“ prohodil Legolas skepticky. „Jednoho jistě vím, ona se mnou hovořiti si nepřeje.“

„A čehožpak tebe k přesvědčení tomuto vede?“

„Když všeho tam na pláni oné ztraceno se zdálo, já v myšlenkách s ní se spojil… však ona na to nijak nereagovala…“ přiznal princ a na čele se mu objevila vráska prozrazující jeho nevoli. „Kdyby do Mordoru mne poslala, či vytkla mi, kterak moc jsem jí ublížil, s tím bych se smířiti dokázal, však ticho ono ve mně nadějí přílišných nezanechává.“

Thranduil téměř nevěřícně potřásl hlavou. „Cožpak jednou toho tobě nestačilo? Ty opět na základě čehosi nepodloženého rozhodovati se hodláš? Aspoň tentokráte možnosti jí dopřej, by toho tobě vysvětlila. Možná bys ještě překvapen býti mohl.“

„Dobrá, já toho učiním, Adar,“ přisvědčil Legolas rezignovaně. „Beztak lepším bude tohoto uzavříti, než do světa Edain vyrazím. Kdož ví, třebas tam kohos zajímavého střetnu, kdo na ni mi zapomenouti dá…“

Elrond zakryl precizně zašitou ránu obvazem a k Thírielině úlevě prohlásil, že je hotov. Byla tomu ráda, neboť ji jeho blízkost znepokojovala, a také se nemohla dočkat, až konečně s Belegem, který po celou tu dobu setrvával poblíž ní, osamí. O to větší bylo její rozčarování, když namísto odchodu začal uklízet všechny ty pomůcky a bylinky, které pro její ošetření použil, a rozhodně přitom nijak nespěchal. Snažila se to před sebou samotnou ospravedlnit jeho věkem, avšak stejně ji to iritovalo, což lordovi neuniklo.

*Tak kdypak s ní pohovořiti se chystáte? Já zde činnosti věčně předstírati nemohu!* upozornil v duchu Rúmila, který se, aspoň jak se mu zdálo, krom zírání na Thíriel vůbec k ničemu neměl.

*Možná bych tohoto s ní raděj o samotě probrati měl… Neb nenapadá mne, kterak na toto nyní řeči zavésti, by toho příliš nápadně nepůsobilo…*

*Vy zřejmě v diplomacii nikterak zběhlý nejste, když tohoto potíží Vám činí,* vysmál se mu Elrond, než se jakoby mimochodem zastavil opět u Thíriel.

„Já v kuchyni bylinek pro tebe zanechám, jež by tobě od bolesti odpomoci měly, a zítra ráno tobě rány převázati přijdu,“ oznámil jí bez dlouhého rozmýšlení. „Předpokládám, že zakrátko se již Saeros navrátí a o tebe sám pečovati bude,“ dodal ještě, spíše sám k sobě než-li k ní, ovšem to bylo míněno přesně pro ten efekt, stejně jako to, že se hned vzápětí otočil k Thíriel zády v předstíraném nezájmu.

*Vy vskutku času nemarníte, heruamin…* komentoval to Rúmil a nemohl neobdivovat zdánlivou ledabylost, s jakou lord pronesl léčitelovo jméno.

*Já obávám se, že čas nyní něčím, čeho nám se nedostává, jest. Kdoví, kterak dlouho Legolasovi potrvá, než úkolu svého splní… pokud vůbec se mu toho podaří…*

*Kdyby nás tam více šlo, pak by nadějí na úspěch větších bylo…* podotkl Rúmil takřka vyčítavě.

*Já si toho nevymyslel, to Manwë vyjevil mi, že Legolas jako jediný z Eldar do říše lidí vstoupiti může. Já dojmu z toho nabyl, že pokud by jich více bylo, pak rovnováhy mezi světy našimi by udržeti nemožno bylo, však toho pouze dohadem mým jest.*

Rúmil se chystal ještě něco podotknout, avšak tehdy se tichým hlasem ozvala Thíriel, která mezitím přemítala, jestli se zmínit o tom, že Saeros se už nikdy neukáže, a došla k závěru, že na tom v zásadě ani nesejde. Jediné, co ji zaráželo, bylo, že se dosud neozval její velitel, aby lordovi tu domněnku vyvrátil.

„Toho se nestane, heruamin… neb kterak řečeno mi bylo, on do Amanu odplouti v úmyslu má, však jistě záhy kdos jiný z Eryn Lasgalen vyslán bude, by jej nahradil, tudíž Vás znovu obtěžovati nebudu,“ pravila tiše a doufala, že si nikdo z přítomných nepovšimne, jak se jí chvěje hlas.

„Vskutku? O tomto já poprvé slyším,“ podivil se Elrond naoko a hned se s nepředstíranou nevolí zamračil na Rúmila. „Čehožpak Vy mi k tomuto povíte? Jest tomu skutečně tak?“

„Částečně, heruamin. Pravdou jest, že Saeros od skupiny naší se odloučil, však pouze proto, neb na krále jsme náhodou narazili, jemuž služeb jeho více zapotřebí bylo, a on z důvodu onoho jej nyní sprovází,“ zalhal Rúmil přesně tak, jak mu to poradil lord, a potěšilo ho, když na něho Thíriel upřela své posmutnělé oči v náhlém záchvěvu naděje.

„Tedy nikam neodplouvá?“

„Pokud známo mi jest, pak nikoliv,“ odvětil jí lehce vyhýbavě, neboť se mu příčilo ji balamutit, přestože to bylo pro její dobro. Co kdyby přece jen nějak zjistila, jak se ta záležitost se Saerosem má? Nechtěl, aby k němu docela ztratila důvěru! Jenže ani nemohl dopustit, aby se mezitím zapletla s někým jiným. „Ty sobě bys nyní odpočinouti měla…“ vyzval ji nesmlouvavě, aby jí zabránil v tom se déle vyptávat. „A starostí si nečiň, léčitele lepšího než-li lord Elrond jest, bys beztak nikde nenalezla, tudíž věř, že o tebe náležitě postaráno jest.“

„Ano, pane…“ zamumlala tiše, než se poslušně schoulila pod přikrývku. Nemohla se však zbavit pocitu, že všechno není tak docela v pořádku, jak se jí velitel pokouší namluvit.

*Myslíte, že tohoto postačí, heruamin?* otázal se Rúmil v myšlenkách, když stanul s Elrondem na chodbě.

*Doufejme… příliš přesvědčivý jste tedy nebyl…* vytknul mu lord nedůtklivě.

*Toho mi líto jest, však Thíriel pro mne takřka jako sestra vlastní jest… a když na mne zadívala se… já náhle netušil, čeho jí vlastně povědět...*

*Nu, okamžiku lepšího jste si pro zpytování svědomí svého vskutku vybrati nemohl! Já raděj za velitelem zajdu, by Belega k hlídce noční přiřadil, a nehrozilo tak, že by se za ní přec jen vybrati mohl!* Elrond toho ellona sice promptně vykázal z místnosti s tím, že se jeho pacientka potřebuje především prospat, nicméně pohled, který ten voják vrhnul ode dveří směrem k lůžku, ho utvrdil v přesvědčení, že ho to na dlouho nezastaví.

*Za to Vám vděčen budu, stejně jako za laskavost Vaši k Thíriel,* poděkoval mu Rúmil zdráhavě.

*Vy obávati se nemusíte, že bych si toho nevybral. My dva si spolu ještě vbrzku pohovoříme. Důkladně,* takřka ho varoval, než s tichým zašustěním svých rób zmizel v ohybu chodby.

Finrod hlasitě zasténal, když do něho Erestor pomalu vstoupil. Nic z jejich předchozích aktivit ho nepřipravilo na ten pocit neuvěřitelné plnosti, který se ho v tu chvíli zmocnil, ani na ten výbuch téměř omračující rozkoše, jež jím projela jako blesk, sotva se začal pozvolna, na jeho vkus až s přehnanou opatrností, pohybovat.

„Bela (Hýbej se)!“ přikázal mu nekompromisně, neboť ležící na zádech a s Erestorem mezi svými doširoka rozevřenými stehny nebyl právě v pozici, aby se zmohl na něco víc.

„Lle tanaka (Jsi si jist)?“ ubezpečoval se jeho druh, kterému to pomalé tempo vyhovovalo, neboť mu pomáhalo udržovat jeho touhu na uzdě.

A Valar ví, že to notně potřeboval! Nikdy předtím nezažil něco podobného… něco tak… dokonalého… To nebylo pouhé splynutí dvou těl, nýbrž i jejich duší… Dvě srdce bijící v tomtéž rytmu… dvoje ústa dělící se o tentýž vzduch v hlubokém zoufalém polibku… jejich potem zvlhlá těla třoucí se o sebe ve smyslném tanci… to všechno hrozilo, že ho docela připraví o rozum. Intimita toho zážitku byla natolik silná, že mu to vhánělo slzy do očí, a on si snad nepřál nic víc, než spočinout na urostlém těle svého milence a vychutnávat si ten moment navěky.

Jenže kapitán pro jeho podivné duševní rozpoložení neměl právě příliš pochopení, když s tlumeným zavrčením pevně sevřel jeho hýždě a začal se proti němu sám vzpínat v naléhavé potřebě završit to sladké mučení. Erestor se tomu nebránil, jeho mysl byla natolik otupělá vší tou vášní, že by neprotestoval už zhola proti ničemu. Docela ho přestalo trápit, že svým konáním porušují zákon… že dělají něco, co je údajně špatné… vždyť jak by mohlo být něco tak krásného špatným? Komu tím vlastně ubližují? A pokud mu za tohle hrozí zatracení a bude mu navždy zapovězeno vstoupit na posvátnou půdu Amanu, pak to všechno bez váhání vymění za jediný takovýto okamžik s Finrodem… a do Mordoru se všemi těmi pokrytci, kteří tohle nikdy neokusili a přesto si troufají to odsuzovat!

„Korkoamin… amin estela lle uuma dela au´ (Havrane můj, já doufám, že ty opět starostí si nečiníš)…“ zamručel kapitán netrpělivě, když si povšimnul, že jeho přítel poněkud ustal ve svých pohybech a namísto toho na něho s takřka unešeným výrazem ve tváři zírá.

„Já pouze přemýšlel, kterak šťastným jsem, že spolu nyní jsme…“ přiznal Erestor poněkud dojatě, než se znovu vzepřel na svých předloktích a rozvlnil své boky ve smyslném víru, do kterého se Finrod nechal velmi rád vtáhnout.

„Nepřemýšlej, korkoamin…“ vypravil ze sebe chraplavě a musel přimhouřit oči, aby vůbec dokázal zformulovat své myšlenky do věty. Ovšem vyslovit ji bylo snad ještě obtížnější… Jeho havran si byl totiž až příliš dobře vědom toho, jaký účinek na něho má, když bude intenzivně dráždit onen výstupek v jeho těle, a náležitě toho teď využíval. „Pouze vnímej…“ vydechl, sám na pokraji své sebekontroly.

„Uma (Ano)…“ zašeptal Erestor bez odporu.

Kde by také pro nějaký sebral sílu? Způsob, jakým ho Finrodovy měkké stěny těsně objímaly, ho připravoval o rozum, stejně jako hladové polibky, ve kterých se jednou za čas spojila jejich nenasytná ústa. Chtěl ho… tak strašlivě moc… a s každičkým pohybem ještě víc… neboť každý další dotyk v něm akorát probouzel stále větší touhu… a když už se domníval, že se samotnou slastí snad rozpadne na droboulinké kousíčky, zjistil ke svému překvapení, že dosud nedospěl až na konec té dlouhé spirály zakončené střemhlavým pádem do hlubin omamující a vše pohlcující extáze.

„Bela, korkoamin, bela…“ slyšel odkudsi jakoby z dálky kapitánův ochraptělý hlas a on přinutil své svaly splnit ten naléhavý rozkaz. Udělal by pro něho cokoliv, jen aby byl spokojený… i kdyby ho to mělo stát život…

Bez jakýchkoli ohledů či obav se znovu a znovu zmocňoval toho vášní zachváceného těla pod sebou, které každý jeho útok dychtivě přijímalo a mlčky žadonilo o víc. Hlava zvrácená v němém výkřiku, který nikdy neopustil jeho rty, havraní vlasy divoce rozhozené po polštáři… měl Finrod vůbec ponětí, jak úchvatnou pastvu pro oči představuje? Jako kdyby byl ztělesněním vášně samotné…

„Tela tanya (Dokonči toho)…“ vybídla ho… ne… poručila mu ta svůdná bytost, ve kterou se jeho přítel někdy během jejich milování proměnil, a on více než ochotně uposlechl.

Jeho ruka směle vklouzla mezi jejich zmítající se těla, aby obemkla své prsty kolem kapitánova neskutečně tvrdého přirození, a několika pohyby ho přivedla k omračujícímu vyvrcholení, kterému se vzápětí neubránil ani on sám. A pak už nevěděl zhola o ničem.

„Pane, jste v pořádku? Čehožpak se přihodilo? Vy snad zraněn jste byl? Mám ihned pro léčitele zaběhnouti?“

Slova stékala ze rtů toho vojáka ještě rychleji než provazce vody při průtrži mračen a Glorfindel rázně mávnul rukou, aby ho přiměl zmlknout.

„Ty lady Nimloth hlídáš?!“ obořil se na něho zlostně.

„A-ano, heruamin…“ přiznal se ten nebohý ellon a očima nejistě těkal mezi důvěrně se tulící dvojicí na pobřeží a svým rozběsněným velitelem, který se dosud nenamáhal zvednout z kupky písku, na níž ještě před okamžikem zdánlivě bezvládně ležel. Možná měl raději předstírat, že nic nezaznamenal, a přesunout se někam jinam, jenže když se lord Glorfindel zničehonic zřítil k zemi, jakoby zasažen neviditelným bleskem, chtěl se ujistit, že se mu nic vážného nestalo.

„A v čem přesně činnost tato tkví?!“ vyštěkl na něho zlatovlasý lord a tentokrát už se ztěžka začal zvedat na nohy.

Voják k němu přispěchal, aby mu úslužně pomohl, avšak ihned zase polekaně uskočil, neboť jeho velitel byl na dotyk docela jako led! S rozšířenýma očima na něho upřeně hleděl, neschopen slova, neboť teprve tehdy si povšimnul, že celá jeho tvář je jakoby pokrytá slabou vrstvičkou sněhu.

„Pročpak na mne takto zíráš?!“ zachmuřil se Glorfindel ještě víc a jelikož pozornost toho bláznivého ellona se zdála být plně soustředěna na jeho obličej, podvědomě si po něm přejel rukou.

Nečekal to… tu příšernou bolest, která mu okamžitě projela dlaní, jako kdyby se mu do ní zabodly stovky malých jehliček, a jeho tvář ty pocity věrně zrcadlila, tím spíše, že jakmile se mu svaly v ní stáhly v útrpném výrazu, další bodliny zaútočily přímo tam. Jeho kůže na čele a lících se v mžiku ocitla v jednom ohni… krutém… spalujícím… nelítostném… podobném jako byly její oči…

„Ta potvora!“ procedil Glorfindel mezi zuby, než se ve strašlivých mukách schoulil na zemi a v duchu vzýval samotného Manwëho, aby ho zbavil toho utrpení a dopřál mu úlevy v podobě bezvědomí. Marně.

„Tys toho odpustiti si nemohla, že?“

Zjevil se vedle ní naprosto tiše, zatímco sledovala ty dva ellyn, které jí Manwë svěřil do péče, jak balí své věci a připravují se opět na cestu.

„O čempak to hovoříš, Irmo?“ opáčila zdánlivě nechápavě, přestože dobře věděla, co má na mysli.

„Tys jej se dotkla…“ řekl prostě a v těch několika slovech byla obsažena celá jeho výčitka.

„Ano…“ nepopírala to. Nač také?

„Přestože jsi věděla, že ho tím zabíti můžeš?!“

„Toť úmyslem mým nebylo…“ zaprotestovala chabě. Nebylo původně ani jejím záměrem na něho sáhnout, avšak když se ocitla tak blízko u něho, že skrz jejich ošacení vnímala horkost sálající z jeho těla, nedovedla se ovládnout. Věřila, že jeho žár dokáže přemoci její ledový dotyk, avšak nyní bylo zjevné, jak moc se ve svém úsudku zmýlila.

„Nienno… vzdej toho… Vám dvěma pospolu býti souzeno není… A experiment tvůj malý jej zahubiti mohl!“ vytknul jí Irmo ostře, přestože její drobná zahalená postava se svěšenými ramínky spíše vyzývala k tomu, aby ji objal a utěšoval. Netušil, jestli je to její skutečné rozpoložení a nebo jenom přetvářka, kterou se ho pokoušela dojmout, ale jedno věděl zcela jistě, že až se o tomto dozví Manwë, nebude potěšen.

„Však nezahubil! On stále žil, když jej jsem opouštěla!“ namítla Nienna, zachvácena náhlou obavou, jestli se mu po jejím odchodu něco nepřihodilo.

Irmo to poznal z jejího hlasu a třebaže myšlenka na to, aby ji trochu potrápil nejistotou, byla nepochybně lákavá, nepřipadalo mu to v současné situaci rozumné.

„On stále žije, ač dojmu mám, že v okamžiku tomto by on snad raději k Námovi se odebral, než by bolesti té, jíž tys mu způsobila, snášeti musel. Jednoho tobě povím… pokud jemu se ještě zjeviti míníš, pak opatrnou buď, neb on na tebe dosti rozezlen jest!“

Nienna se k němu prudce otočila, až se jí kápě částečně svezla z hlavy. „Varování tvé zcela zbytečné jest, neb já se s ním již osobně střetnouti nemíním! On lekce své dostane… pouze mrzí mne, že i druzí kvůli němu trpěti musí!“

„S tímto však my ničeho nesvedeme, Nienno… takto již cesty vytyčeno bylo a pokud kdos z ní sejde, již se konce jejího dobrati nemusí…“

„Konce, Irmo? Cožpak cest jejich konců mají?“ podivila se ta rudovlasá Vala a pospíšila si, aby opět skryla svou nápadnou hřívu pod pláštěm.

„Všeho ke konci jednou dospěje, však ten mnohdy pouze Ilúvatarovi znám jest…“ prohodil Lórien s nádechem melancholie a jemně zastrčil jeden zbloudilý pramen vlasů za Niennino zašpičatělé ucho. „Ni já netuším, čeho Legolase v tom světě druhém očekává… a zda vůbec uspěje…“

„Lidé… Ti mi nikdy až na výjimek pár k srdci nepřirostli… způsoby jejich se od těch našich a Eldar už přespříliš odlišovaly… a oni pouze z přírody brali, aniž by jí též čehos dáti chtěli…“ pronesla trpce.

„Třebas z chyb svých se mezitím poučili… a svět, do něhož Legolas vkročí, plný světla, smíchu a harmonie bude…“ zadoufal Lórien se svým obvyklým optimismem.

„Potom by kamenu nového zapotřebí nebylo…“ poznamenala Nienna zamyšleně.

„Možná to účel pravý Legolasovy poutě jest… zjistiti, že Edain se lepšími stali, a bez sporů a sváru s nimi opět žíti lze… Vždyť Prvorozených zde jako motýlů nejvzácnějších ukrýváme… a třebas již načase jest, bychom jich ven vypustili a oni záplavou křídel svých duhových radosti všem ostatním přinesli…“

Okouzleně mu naslouchala, ztracená v tom pestrobarevném snu, který jí tu Irmo s takovou obratností vykresloval, avšak když jeho vemlouvavý hlas posléze utichnul, rozplynula se ta nádherná představa skoro jako mýdlová bublina, jež náhle praskla.

„Tomuto uvěřím, až toho uzřím,“ pravila skepticky, neboť s Edain už pár zkušeností měla a jen málokdy se dalo říct, že by ji příjemně překvapili.

Přes to vše je zatím úplně nezatratila, to nebylo v její povaze, stejně jako se dosud nezřekla onoho ellona, jehož ostatní Valar už zřejmě dočista pustili z hlavy a rozhodli se ponechat napospas jeho nepříznivému osudu. Ne však ona...

„Irmo... pokud tobě přislíbím, že se již ke Glorfindelovi nepřiblížím, vykonáš pro mě něčeho?“ otázala se bez dlouhých okolků a pro jistotu na něho upřela své stříbřité oči, kterým on většinou nedokázal vůbec nic odepřít.

„A čehožpak by toho býti mělo?“ optal se podezíravě, neboť aby něco takového nabízela, muselo jít už o hodně závažnou záležitost. A on neměl nejmenší chuť poštvat proti sobě Manwëho, ani kvůli ní ne.

„Ničeho velkého... pouze snu jistého komusi seslati...“ sdělila mu Nienna s nádechem úsměvu na svých bledých rtech. „Slyš...“

Erestor ucítil cosi studeného a vlhkého na svém čele a přinutil se otevřít oči. Netušil, kdy je vlastně zavřel a proč, ovšem pohled na Finroda klečícího vedle něho a otírající mu obličej kusem látky byl příliš okouzlující, než aby se tím dlouho zabýval.

„Korkoamin,“ pousmál se na něho kapitán a zlehka ho políbil na rty. „Já již obav činiti si začínal, když hned ses neprobral.“

„Já vědomí pozbyl?“ Erestor překvapeně zamrkal, avšak jeho mysl byla dosud příliš omámená, než aby se za to vůbec zvládl zastydět.

„Zřejmě...“ odvětil Finrod neutrálně. „Čehožpak posledního si pamatuješ?“

„Čehož?“ Rádce mírně svraštil čelo v zamyšlení. „Kterak jsme...“ Jeho tvář se během chvilky zbarvila do sytého odstínu nachu a v ústech mu při té vzpomínce docela vyschlo. „... se milovali...“ dokončil zdráhavě, neboť kdyby nebyli oba dosud nazí, téměř by se domníval, že se to celé odehrálo pouze v jeho hlavě.

„Toho jsme vskutku činili,“ přisvědčil kapitán, než si lehnul vedle něho a přitáhnul si ho do své náruče. „A ještě budeme, sotva si trochu odpočineme.“

„Toliko dočkati se nemůžeš, až se pozic našich vymění?“ zeptal se Erestor poněkud bojácně, neboť jakkoli mu to pomyšlení připadalo vzrušující, obzvláště když si vybavil, s jakou dychtivostí se proti němu Finrod vzpínal, stejně se úplně nedokázal zbavit svých obav. Vždyť stačí, když si porovná jejich velikost... při představě, že by něco *takhle* obrovského mělo být v něm, se mu pomalu ale jistě vytrácela veškerá barva z tváře. 

„Toliko dočkati se nemohu, až milovati se opět budeme, korkoamin... lhostejno kterak... pokud ty na mne dosud připraven nejsi, pak s tím posečkáme, já tebe rozhodně do ničeho nutiti nebudu...“ pravil kapitán, jeho slova částečně ztlumená, jak přitom jemně okusoval jeho krk.

„Cožpak na toto jeden kdy připraven jest?“ podivil se Erestor a Finrod se nad něho naklonil, aby mu mohl pohlédnout zpříma do očí.

„Toť docela prostým jest, korkoamin... pokud tomu druhému důvěřuješ a tobě na něm velice záleží, pak pochybností nemáš, neb víš, že tobě neublíží...“ sdělil mu s takovým přesvědčením, že se musel za svůj zdánlivě neopodstatněný strach zastydět.

A zároveň jím zcela nečekaně projel záchvěv zlosti, neboť se mu zdálo, jako kdyby ho tím svým skoro vyznáním tlačil do něčeho, o čem nebyl dosud přesvědčen, že vlastně chce. Nejspíš tak činil naprosto nevědomky, avšak to na věci vůbec nic neměnilo. Má se snad přemoci, aby mu dokázal, že k němu skutečně něco cítí? A nebo vydržet, dokud si nebude naprosto jistý, přestože to může mít za následek, že Finrod dříve ztratí trpělivost a také zájem o něho?

Rúmil za sebou pečlivě zamknul a poté odložil svůj plášť a pokračoval, dokud nezůstal stát uprostřed té malé místnůstky, kterou v Imladris využíval jako svou noclehárnu, oděn pouze do nohavic. Krátce zvažoval, že by sundal i ty, ale nakonec se rozhodl proti tomu a tak, jak byl, se natáhnul na skromné lože, které bylo umístěno podél jedné stěny.

Zavřel oči v naději, že se mu třeba podaří usnout, avšak vzpomínky na jeho nedávný rozhovor s Elrondem mu nedopřávaly pokoje. Tlumeně zaklel.

Kdyby býval tušil, že se lord namísto toho, aby odplul zpět do Amanu, rozhodl zůstat a připravit Legolase na jeho poslání, pořádně by si rozmyslel, jestli vůbec vystrčí nos z Eryn Lasgalen! Možná by udělal nejlépe, kdyby zítra odjel společně s Lidiannou, neboť vyhlídka na další rozmluvu s ním ho ani trochu nelákala. Jenže jak by to odůvodnil? Navíc už beztak upoutal lordovu pozornost a pokud náhle zmizí, akorát tím vše ještě zhorší. Ne, musí to tu nějak přečkat, i když Valar ví, jak obtížné pro něho je lordovi čelit a nedat přitom ani náznakem najevo, že k sobě měli kdysi velice blízko…

Opravdu je Elrond natolik pevně přesvědčen, že není nic horšího než smrt milované osoby? Hovořil o tom tak neochvějně, že téměř podlehl pokušení a na místě se mu se vším svěřil, teprve v posledním okamžiku se opanoval. Vždyť komu by ta pravda prospěla? Jeho bratrovi snad, jenž pro něho obětoval svůj život? Či jeho rodičům, kteří ho již dávno oplakali? Má jim dát naději, že jejich syn je dosud naživu, jen aby je vzápětí hluboce ranil, až před nimi odhalí svou zrůdnou tvář? Nechtěl spatřit hrůzu a odpor v jejich očích… rozrušit matku, která se nikdy doopravdy nevzpamatovala z otřesného zážitku, když byla zajata a vězněna Orky. A on by ji měl na tu tragickou událost nepřímo upomenout? To by si spíše vyrval srdce, než aby se něčeho tak krutého vůči ní dopustil!

Se sladkobolným pocitem zavzpomínal na den, kdy ji spatřil naposledy… Stál společně s bratrem a otcem na jednom z mol Mithlondu a se zármutkem sledoval, jak pomalu, takřka zdráhavě, nastupuje na obrovskou bílou loď, jež ji měla odnést daleko od nich, až tam, kde se její mysl dokáže oprostit od stínů, které ji tak dlouho sužovaly. Nejspíš by ji nemálo překvapilo, že věděl o jejích děsivých snech, jež ji po mnoho nocí udržovaly vzhůru… Jistě neměla ani tušení, že s bratrem střídavě hlídají každičký její krok, kdykoliv se rozhodla opustit bezpečí domu a vyjít si byť jen do zahrad, aby procházkou zkrátila dlouhou chvíli do rozbřesku. Viděl ji plakat… prosit Valar, aby ji zbavili těch ukrutných vzpomínek, avšak těm bylo její trápení zřejmě akorát pro smích! Jak jinak si vysvětlit, že neučinili zhola nic, aby jí pomohli?! On sám od nich už ani žádnou pomoc pro sebe nečekal. Proč by pro ně Nejvyšší měla něco znamenat bolest jednoho jediného Eldy? Vždyť nebyl ničím víc než kapkou vody v širém moři… zrníčkem písku na pobřeží… bezvýznamný… nahraditelný…

Rúmil náhle zpozorněl. Veškeré lítostivé myšlenky byly v mžiku zapomenuty a on napínal sluch, aby zjistil, co ho z jeho rozjímání vlastně vytrhlo. Dech se mu zatajil, když zachytil tichounký zvuk přímo za dveřmi… Bušení srdce… zrychlené a naplněné úzkostí… vábivá hudba, na kterou by dokázal tančit snad celou noc… A nejen tančit… napadlo ho vzápětí, když mu jeho mimořádně vyvinutý čich prozradil identitu toho pozdního návštěvníka.

Lidianna…