LXIV. kapitola

    Lída podrážděně semkla rty a pokoušela se potlačit vztek, který se jí při pohledu na nezúčastněně se tvářícího lorda zmocňoval.

„Co tím chceš říct?!“ vyjekla dopáleně a ruce sbalené v pěsti sevřela ještě pevněji. „Vždyť kdyby ses s tím nikomu nesvěřil, tak to takhle nedopadlo! Chceš snad popřít, že jsi to celý zavinil ty?!“

„Popříti?“ opáčil Glorfindel odměřeně a byl v tu chvíli vděčný, že ho prozíravě napadlo před zahájením této z princezniny strany dosti vášnivé debaty poodejít do bezpečné vzdálenosti od tábora. I když ona vyhlížela, že je jí zhola lhostejno, kdo ji zaslechne, on chtěl tuto nepříjemnou záležitost probrat beze svědků. A pokud možno co nejrychleji. „Bych já čehos popříti mohl, musel bych nejprve přesvědčen býti, že jsem se vskutku číms provinil. Však já na činu svém ničeho špatného neshledávám. Cožpak nedomníváš se, že Legolas práva zvěděti měl, čeho se otec jeho dopustil?“

„Ne, to si opravdu nemyslím! Ti dva spolu očividně nikdy moc nevycházeli a tys to tímhle akorát ještě zhoršil! A netvař se, že ses snažil pomoct Legolasovi! Oba dobře víme, čí zájmy jsi v týhle svý hře hájil a ty jeho to rozhodně nebyly!“ osopila se na něho dívka natolik prudce, že ho přiměla o krok ustoupit. „Já jsem ti věřila, sakra! Myslela jsem si, že jsi můj přítel! A tys mě takhle hnusně podrazil!“

Lord si založil ruce na prsou a chladně si ji přeměřoval, čímž v ní vzbuzoval neodolatelné nutkání ho vší silou nakopnout někam, kde by ho to hodně bolelo. O jednom takovém místě věděla a přestože byla kvůli své výšce poněkud znevýhodněna, nepochybovala o tom, že přinejmenším tam by nohou dosáhla.

„Kdyby ses na chvíli uklidniti zkusila, pak zajisté na důvod pravý rozčílení svého bys hned přišla,“ pravil Glorfindel nenuceně, aniž by tušil, jaké nebezpečí mu od ní hrozí. „A tím jest, že ty na situaci této viny největší neseš. Neb Legolas by o věrnosti tvé nezapochyboval, kdybys ty důvěry jeho již několikráte předtím nezklamala. Však možná toho též na kohos jiného svésti bys chtěla...“

„Možná ano... třeba bys mi s tím mohl pomoct, tobě to jde, jak se zdá, víc než dobře!“

„Já ničeho takého nečiním!“ odmítl Glorfindel rázně její nařčení.

„Že ne?! Schováváš se tu za ty svý hezký řečičky, jako kdyby sis myslel, že jsem vážně úplně blbá! A nejspíš i jsem, když jsem ti vůbec kdy mohla uvěřit!“

Nepřívětivě se na ni zamračil. „Já důvodu nevidím, proč bys mi ty věřiti nemohla! Ostatně já to nebyl, kdo Legolasovi pravdy vyjevil!“

„Ne... tys to jenom řekl všem v jeho okolí, co?!“ procedila vztekle. „Cos jim vůbec navykládal za lži?! Proč si Legolas myslí, že jsem se s jeho otcem vyspala, když ty dobře víš, že se nic takovýho nestalo?!“

„Toho já netuším, nejspíše kdos k závěru chybnému dospěl a toho dále šířil,“ navrhnul Glorfindel nevinně.

„To si myslím taky!“ nenechala se Lída ošálit. „A proto chci, abys jel se mnou a vysvětlil mu, jak se celá ta věc má!“

„Cožpak jsi toho dosud neučinila?“

Stiskla pěsti ještě silněji, až se jí nehty bolestivě zaryly do měkké kůže dlaní. „Samozřejmě, že ano! Ale nějak tomu nechce věřit, když mu to tvrdím zrovna já!“ vysvětlila mu sarkasmem přetékajícím hlasem.

„A pročpak soudíš, že bych já uspěl, když tobě se toho nezdařilo?“

„Protože jsi jeho přítel!“ vykřikla rozčileně. „Nemůžeš teď přece odjet a dělat, jako kdyby se tě to vůbec netýkalo!“

„Vskutku? A pročpak by ne? Já bych se jen nerad do záležitostí vašich soukromých vměšoval. Ještě čehos se pokazí a ty mne z toho pak osočovati budeš,“ doslova se jí vysmíval Glorfindel.

„A to já se zase vměšuju celkem ráda!“ oznámila mu s předstíraným veselím. „Právě teď mám chuť promluvit si s Nimloth... a ujistit se, že také nedošla k mylnému závěru!“

Plavovlasý lord přimhouřil podezřívavě oči. „Pročpak domníváš se, že by ji cos takého zajímalo? Vždyť lordu Gildorovi slova svého dala.“

„To ano... ale pokud vím, tak její rozhodnutí nebylo tak jednoznačné, jak by se ti líbilo!“ odvětila a tentokrát to byla ona, kdo dával najevo svůj posměch. „Třeba si to ještě rozmyslí...“

„Toť nepravděpodobným jest!“ nehodlal se tím Glorfindel nechat znejistit.

„Opravdu? Staly se i podivnější věci...“ prohodila vědoucně. „Navíc Nimloth měla vždy pro král Eryn Lasgalen slabost...“

Nebýt Lidianna dívkou, nemilosrdně by ji v tu chvíli, co to vyslovila, srazil pěstí k zemi, takto mohl pouze zlostně skřípět zuby a probodávat ji takřka nenávistným pohledem, ze kterého si toho však příliš nedělala.

„Já od tebe vydírati se nenechám!“ pronesl mrazivě. „Pokud ty Nimloth čehos sděliti si přeješ, tobě v tom zbraňovati nebudu! Však věz, že pokud štěstí jejího tím ohrozíš, pak se tobě čehos horšího než-li toho, že tebe choť tvůj opustil, přihoditi může!“

„To má být výhružka?“ zeptala se ho podobně ledovým tónem a stále se nedokázala vzpamatovat z té strašlivé proměny, jež se s ním udála.

Kde byl ten mírumilovný ellon, který kdysi odmítal tasit meč proti Thranduilovi, a o němž se vyprávělo, že svou zbraň navždy odložil? Teď stačila jediná zmínka o Nimloth a on vyhlížel, že by byl schopen ji na místě proklát tím těžkým mečem, jenž mu visel u pasu. Choval se téměř jako posedlý...

„Výhružka?“ pousmál se na ni, ale v jeho výrazu nebylo nic z jeho dřívější dobrosrdečnosti a laskavosti. „O tom raději nepochybuj!“

„Jednomu však nerozumím...“ ozval se po chvilce zadumaného ticha Legolas. „Poté, co král i bratr Váš padli, proč jméno Malgaladovo v zapomnění zůstalo? Vždyť do kroniky rodinné jste jej dopsati nechati mohl...“

„On s králem Oropherem již spojován býti nechtěl,“ pravil Thranduil tiše a zalitoval, že se dříve nedozvěděl o účasti svého bratra v bitvě na Dagorladu. Kdyby to jen tušil, neustal by v hledání, dokud by jeho tělo nenašel a se všemi poctami, jak se na prince sluší, nepohřbil, namísto toho, aby ho nechal tlít ve smrduté bažině.

„Vám poštěstilo se s ním ještě hovořiti?“ vyzvídal Legolas dál a král se musel pousmát. Bylo tolik věcí, které mu nikdy nesdělil… O Roweně mlčel kvůli své hrdosti a o Malgaladovi proto, aby vyhověl bratrovu přání. Jenže časy se mění... a jemu připadalo, že má jeho syn právo znát konečně pravdu. A kdo ví... třeba jednou nalezne odvahu i k tomu, aby mu řekl, kdo byla jeho pravá matka...

„Toho naneštěstí nikolivěk... Však on dopisu zanechal, jenž po případné smrti jeho mi předán býti měl. A v tom tohoto nad pochybnosti veškeré žádal.“

Thranduil se raději nezmínil o dalších věcech, které tam jeho bratr psal. Jako třeba vyjádření podivu a znechucení nad tím, že se nezřekl své pozice následníka trůnu a nepokusil se ho vyhledat. Že klidně dál sloužil tyranovi a vrahovi, jako kdyby se vůbec nic nestalo... Ne, Malgalad se svým přáním nedistancoval pouze od Orophera, nýbrž i od něho... A právě proto se zdráhal odjet do Amanu, jelikož mu nebyl dosud připraven čelit. Nevěděl, jakými slovy ospravedlnit své počínání.

Copak skutečnost, že byl natolik otupělý ze ztráty Roweny, že nebyl schopný dělat nic jiného než poslouchat královy rozkazy a plnit jeho přání, ho nějak omlouvala? Copak by mu mohl přiznat, že byl doslova závislý na trestech, které mu Oropher více než ochotně uštědřoval? Nikdy se mu nepodařilo zjistit, jestli vycítil jeho potřebu po fyzické bolesti a nebo byl pouze sadistou, kterému se zamlouvalo ubližovat jiným, každopádně to bylo tehdy jen díky němu, že se nepoddal svému trápení a neumřel steskem.

„A máte o něm zpráv nějakých z Amanu?“ dotíral Legolas vytrvale. „Shledal se on opět s oním kapitánem?“

„Toho já vskutku netuším, však vzhledem k povaze smrti Thalionově já pochybností mám, že lord Námo jemu vzpomínek ponechal,“ prohodil Thranduil skepticky.

„Však osobnost jeho by přec beze změny zůstala... a tedy vyloučeno není, že k sobě opět cesty nalezli...“

„Ni toho vyloučeno není,“ připustil král nepřítomně, neboť ho nyní více než milostný život jeho dávno ztraceného bratra trápila docela jiná věc.

A tou bylo nepřirozené ticho, které kolem nich panovalo. Nacházeli se zrovna na rozlehlé planině, jejíž vyprahlá načervenalá zem byla plná podivných klikatých puklin, které působily dojmem, jako kdyby se ze samého nitra Ardy dralo cosi hrozivého na povrch. V tenounkých proužcích z nich stoupal bělavý dým, avšak ani tento jev nebyl kupodivu provázen sebemenším zvukem.

„Bývá zde vždy takto zádumčivo?“ otázal se a znepokojeně se rozhlížel kolem sebe.

Legolas následoval jeho příkladu a po chvilce odmítavě zavrtěl hlavou. „Obvykle nikoliv.“

„Toho jsem se obával...“ konstatoval král ustaraně. „Možná bychom se odsud co nejrychleji kliditi měli.“

„Domníváte se, že by se lord Námo opět objeviti mohl?“

„Nu, řekněme, že by mne toho příliš nepřekvapilo!“ poznamenal jeho otec a oba pobídli své hřebce, aby měli onen nehostinný úsek co nejdříve za sebou.

A bylo to akorát včas, neboť kdyby tak neučinili, obrovská rozeklátá prasklina, která se s hrozivým hřmotem zničehonic rozběhla jejich směrem, by je dostihla dříve, než-li by vůbec měli příležitost stočit své koně někam do bezpečí. Ovšem ani teď neměli ještě vyhráno. Další průrva se bleskurychle vytvářela takřka souběžně s tou první a hrozila, že oba ellyn uvězní na úzkém pásu nestabilní země, zcela bezmocné a bez jediné možnosti úniku. Legolas se toho dovtípil jako první.

„Zpátky!“ zavolal na Thranduila stále zatvrzele směřujícího kupředu, přestože mu muselo být jasné, že nemá sebemenší naději překonat vzdálenost, která je dosud dělila od rozlehlého lesa rýsujícího se na obzoru, už jen proto, že plocha před nimi se kvapem měnila v jeden obrovský kráter.

„Ty vrať se, však já toho přec jen zkusím!“ odvětil král odhodlaně a bylo zřejmé, že opravdu nehodlá couvnout.

Legolas tlumeně zaklel. Na nějaké dohadování nyní nebyl čas, neboť každým okamžikem hrozilo, že se oba zřítí do útrob Ardy, a tak udělal to, co považoval v dané situaci za nejlepší. Když se s Celebrem zručně přitočil k otci a vší silou ho udeřil do spánku, jenom doufal, že mu to jednou odpustí.

Tráva zašustila pod tichými kročeji, ale ona se ani nenamáhala vzhlédnout, aby zjistila, kdo se k ní blíží. Dál seděla na chladném kameni, na který krátce po Glorfindelově odchodu klesla, a se skloněnou hlavou zírala kamsi do země.

„Tarien?“

Rúmil, jenž se zastavil necelý metr od ní, se ani nepotřeboval ptát, jak její rozhovor s bývalým imladriským kapitánem dopadnul. Její svěšená ramena to prozrazovala dostatečně jasně.

„My zpět do Imladris vyraziti bychom měli, by nás tmy venku nezastihlo,“ upozornil ji tiše.

Mlčky přikývla, ale neučinila žádný pokus se zvednout. Nač také? Bylo jí naprosto lhostejné, co nebo kdo ji tu zastihne. Neměla, kam se vrátit, ani ke komu. Nevěděla, co si počít, a proč se vůbec namáhat. Nechtělo se jí dělat vůbec nic.

„Lidianno...“ oslovil ji troufale jménem, avšak nezdálo se, že by si toho povšimla. A pokud ano, tak jí to zřejmě nevadilo. „Tohoto přec ničeho neznamená. Vy v Legolase důvěry míti musíte... však on Vás dříve či později sám vyhledá.“

Prudce zvedla hlavu a probodla ho nevlídným pohledem.

„Mám snad čekat, až se něco takovýho uráčí udělat?! A pak mu mám jen tak odpustit?! A co příště?! To si pokaždý prostě odkráčí, jakmile se mu něco znelíbí?!“

„Pokud Vám se toliko protiví, proč mrzí Vás, že Vám lord Glorfindel pomoci své odepřel?“

„Protože i když mám na něj vztek, tak mi na něm záleží!“

„Láska již takovou bývá...“ poznamenal posměšným tónem.

„Nechte si laskavě ta moudra!“ utrhla se na něho nerudně. „Vy se tímhle ohromně bavíte, co?!“

„Pročpak si toho myslíte?“

Podrážděně sebou škubla. „Proč?! Už jen kvůli tomu, jak jste si se mnou pohrával! A pak jste si klidně odjel pryč!“ vyhrkla.

„A čehožpak jste chtěla, bych já učinil? Já Legolasem nejsem a jemu v úmyslu ublížiti rozhodně nemám. Pokud chováním svým nevhodným jsem Vás urazil, pak hluboce se za to omlouvám, však jednoho si raděj hned teď ujasněme... pochybení tohoto se opakovati nesmí, rozumíte?“

Přikývla, náhle tonoucí v rozpacích. „Já ani nevím, co to do mě vjelo… Nechtěla jsem… je mi to líto…“ vykoktala ze sebe nesouvisle.

„Ničeho se přec nestalo, Lidianno,“ utnul ji rázně, neboť netoužil po tom, aby mu jeho odsouzeníhodný poklesek připomínala. Jenže ji to trápilo natolik, že o tom nemohla přestat mluvit.

„Že ne?! Nevím, co si o mně myslíte, ale obvykle se jen tak nevrhám na cizí muže!“ snažila se napravit si aspoň trochu reputaci.

„Z čehos takého bych se Vás podezírati neodvážil, princezničko!“ odvětil, ale tentokrát to hrozné oslovení znělo nečekaně mile. „My oba chyby jsme učinili, však já důvodu nevidím, proč déle se tím zaobírati, když na tom, čeho událo se, praničeho změniti nemůžeme.“

„Chápu, že pro Vás je jednoduchý pustit to jen tak z hlavy, ale já to prostě nedokážu!“

„Vždyť to pouze polibku bylo, zapomeňte na to, že bych Vás kvůli tomu za choť svou pojal!“ odseknul jí v marné snaze odlehčit trochu situaci.

„Jednoho manžela už mám a bohatě mi to stačí! A ani nechci vědět, jak se na tohle bude tvářit!“ povzdechla si útrpně.

„Toť již pouze na Vás záleží…“

„Jak na mně?“ nechápala dívka.

„Nu… buď mu toho docela zamlčeti můžete… či v případě, že odvahy máte, mu toho sama hrdě sdělte, by věděl, o co kvůli hlouposti své přišel!“

„A to Vám připadá jako dobrý nápad?!“ opáčila nevěřícně. „Po tomhle by mě nezatratil… ale rovnou zabil!“

„Naopak, princezničko… tehdy by on teprve o Vás skutečně usilovati začal.“

Finrod sklouznul s koně a okouzleně se rozhlédnul kolem sebe.

„Míst takovýchto by více býti mělo…“ pronesl mírně lítostivým tónem s pohledem upřeným do zlatých korun mellyrn.

„S tímto souhlasím… a rozhodně blíže Eryn Lasgalen by se nacházeti mohly!“ odtušil Erestor a s notně menší grácií sesednul.

„Cožpak jsi soukromí míti nechtěl? Tady nás přinejmenším nikdo rušiti nebude,“ snažil se ho rozveselit kapitán a opatrně položil zmítající se uzlík na zem, aby se z něho Astalder mohl vymotat a vyrazit na průzkum okolí, což také ihned dychtivě udělal.

Erestor ho chvilku sledoval, jak kolem nich skotačí, než se poněkud rozpačitě zadíval na svého druha. „Nu… a kterak soukromí toho využijeme?“

„Kterak jen nejlépe to půjde...“ mrknul na něho Finrod škádlivě, čímž rádce příliš neuklidnil.

„Takže... čehožpak nyní učiníme?“ zkusil to znovu, neboť neměl sebemenší tušení, jestli se má odebrat do jednoho z talanů a tam vyčkat kapitánova příchodu a nebo k němu hned přistoupit a vášnivě ho políbit a nebo raději mlčet a nedělat pro jistotu vůbec nic. Co mu bylo platné, že věděl, jak vést složitá jednání s nejrůznějšími rasami, když právě teď se zmohl pouze na to, že bezradně upíral oči na objekt svého zájmu a cítil se neskutečně hloupě?

„Nu, pokud ničeho nenamítáš, pak se o koně nejprve postaráme a věcí našich do některého z talanů přemístíme. Poté bychom cos pojísti mohli a v jezírku blízkém koupele si dopřáti,“ navrhnul Finrod a povzbudivě se na něho usmál. „Ty obav míti nemusíš, já se tebe na podušce z listů mallornových zmocniti nehodlám... prozatím...“

„A kdy toho tedy učiniti míníš?“

„Já rád věřil bych, že tys natolik nedočkavým, však to bys ve tváři své výraz hrůzy míti nesměl... Cožpak slibu mého tobě nestačí, korkoamin?“ vyčetl mu lehce a přistoupil k němu, aby ho mohl vzít do náruče. „Já chci, by sis tohoto jako já užíval... Pověz, čehožpak by tebe upokojilo? Jen mi toho vyjev a já toho tobě vyplním...“

Erestor se k němu těsně přimknul a dotyk jeho solidního hřejivého těla oproti tomu jeho prochladlému a rozechvělému ho naplnil klidem a jistotou.

„Pouze se mnou trpělivosti zpočátku měj... Já vždy potíží s tím, čeho pro mě novým jest, měl...“ přiznal neochotně.

„Pak předstírej, že my nyní na jednání jsme.“

„Toho nezabere, neb jednání mé prvé katastrofou hotovou bylo...“

„Ty o tomto nikdy předtím jsi nehovořil,“ poznamenal Finrod a sklonil se, aby mohl ústy polaskat jeho ušní lalůček. „Čehožpak se přihodilo?“

Erestor se při té vzpomínce zamračil. „Já koktati začal... a poté jsem docela argumentů svých, jichž připraveno jsem měl, zapomněl... A nakonec... já síně opustiti musel, neb nevolnost mne zachvátila... Lord Elrond tím tehdy pranic potěšen nebyl.“

„Začátky vždy obtížnými jsou,“ utěšoval ho kapitán, zatímco příležitostně pokračoval ve smyslném oždibování jeho ucha.

„Vskutku? A ty tvé též takovými byly?“ optal se rádce skepticky.

„Toho bys rád zvěděl, což?“ pousmál se Finrod. „Možná tobě později čehos svěřím... pokud si toho zasloužíš...“

„Zasloužím? Čehožpak tímto míníš?“

„Že já čehos požadovati od tebe budu a když vyhovíš mi, já tobě otázky jedné zodpovím.“

„Dobrá,“ přikývnul Erestor a natáhnul se, aby mu mohl něco pošeptat.

„Vskutku?“ opáčil kapitán chraplavě a rukama sjel po zádech až na jeho zadek, který pevně sevřel. „Pak si pospěšme... Neb i já dychtím tebe opět bez ošacení v pažích svých sevříti...“

Legolas s obavami sledoval, jak se král bezvládně svezl na krk svého koně, a pohotově ho přidržel, aby se nezřítil k zemi. A v tom okamžiku mu došlo, že se svým surovým zákrokem možná dopustil zásadní chyby.

Sice už nemusel ztrácet drahocenný čas nějakým beztak marným dohadováním, ale také se ani zatím nedostali výrazně blíže bezpečí. Spíše naopak, neboť otcův vraník se po chvilce nejistého běhu zmateně zastavil a odmítal pokračovat dál. Namísto toho poplašeně přešlapoval sem a tam, nevěda jakým směrem vyrazit.

Legolas tlumeně zaklel. Puklin kolem nich neustále přibývalo a jemu bylo jasné, že pokud se nerozhodne okamžitě, pak bude už příliš pozdě. Bez dalšího rozmýšlení se přesunul na hřbet Thranduilova obrovského hřebce a jenom doufal, že ten proti tomu nebude příliš protestovat. Nedalo se říct, že by to bylo zrovna krotké a snadno zvladatelné zvíře, a přestože krále vždy poslouchal na slovo, ostatní Eldar se ho kvůli jeho ohnivé povaze báli. Ne ostatně bez důvodu. Stačilo, že na něho nasednul, a Morelen se po něm ihned vztekle ohnal zuby.

„Auta, Morelen! Auta (Jeď, Morelene! Jeď)!“ pobízel ho nesmlouvavě a ještě pevněji ho sevřel nohama, aby ho nemohl tak snadno shodit, což se vzápětí ukázalo být více než prozíravé, protože zdivočelý vraník se několikrát dost nevybíravě postavil na zadní.

Možná by býval udělal lépe, kdyby vzal otce před sebe na Celebra, jenže si nebyl jistý, zda by jeho kůň takovou zátěž zvládnul, přece jen nebyl tak mohutně stavěný jako Morelen. Znovu se ho pokusil přimět k pohybu, avšak to proklaté zvíře veškeré jeho pobídky zatvrzele ignorovalo. A očividně se mu nezamlouvalo, že se ho snaží vést přesně opačným směrem, než jakým si to předtím přál Thranduil. Pomalu ale jistě se ho začínalo zmocňovat neblahé tušení, že se odsud živi nedostanou, obzvláště když se přímo vedle nich propadla s hlasitým lomozem další část půdy. V Morelenovi to sice na okamžik probudilo pud sebezáchovy, jenže naneštěstí jeho snaha dostat je odtamtud konečně pryč skončila celkem záhy na okraji široké prolákliny.

Legolas se rozhlédl a zkoušel najít místo, kde by se dala přeskočit, avšak celkem záhy byl nucen konstatovat, že žádné takové neexistuje. Byli docela v pasti! Morelen si to zřejmě uvědomil také, neboť když ho po chvilce pobídnul do klusu, bez zaváhání uposlechnul. Nicméně ani podrobný průzkum ostrůvku, na kterém zůstali zcela odříznuti od zbytku světa, nepřinesl pozitivnější výsledek. Praskliny, jež je obklopovaly, připomínaly spíše koryta mocných řek, s tím rozdílem, že na jejich dně místo vody proudila žhavá láva, ze které i na tu vzdálenost sálal neuvěřitelný žár.

Celebros, jenž se po celou tu dobu držel poblíž, znepokojeně zafrkal, a Legolas se k němu natáhnul, aby ho konejšivě pohladil po zpocených plecích.

„Amin hiraetha, meldir (Tohoto líto mi jest, příteli)...“ hlesl nešťastně, neboť ho tížilo vědomí, že jen díky jemu tu dnes všichni zahynou. On sám by ten úděl přijal s klidem, beztak za své hanebné chování k Lidianně nic jiného nezasluhoval, ovšem nemohl se smířit s tím, že by to měl odnést i někdo další. 

„Heru Námo! Tena amin (Lorde Námo! Slyš mne)!“ zvolal hlasitě ve snaze přivolat rozběsněného Valu k sobě, aby s ním mohl zkusit vyjednávat, jenže žádné odpovědi se mu nedostalo. Pouze Morelen zlostně hrábnul kopytem, jako kdyby ho chtěl varovat, že s někým takovým není radno si zahrávat.

Přesto se dožadoval jeho příchodu ještě několikrát, než posléze rezignoval. Bylo nad Eärendilovu hvězdu jasnější, že je tentokrát svou přítomností nehodlá poctít. Opět bezradně obkroužil jejich malé útočiště a pomalu mu docházelo, že mu zbývá pouze jediná možnost... Přestože se mu to ani v nejmenším nezamlouvalo, musel se alespoň pokusit tu nemožnou vzdálenost překonat... Už jen proto, že země pod nimi se podivně třásla, jako kdyby se měla co nevidět propadnout do hlubin Ardy.

Aniž by věděl proč, zničehonic mu v mysli vytanula slova lady Nienny. Slyšel je tak jasně, jako kdyby stála hned vedle něho, možná ještě zřetelněji... jako kdyby se usídlila přímo v jeho hlavě.

„Na Ardě celé síly mocnější nad lásku není,“ sdělovala mu přesvědčivě a on proti tomu neprotestoval.

*Amin mela lle, Lidianna (Já tebe miluji, Lidianno)...* vyslal v duchu ke své nepřítomné choti, než se rozjel rovnou proti doširoka rozevřenému chřtánu samotného pekla.

„Mani marte, tarien (Čehožpak přihodilo se, princezno)?“ otázal se Rúmil, když sebou Lidianna náhle prudce trhla. Bylo to spíše automaticky než ze skutečného zájmu, na to ho nyní přespříliš zaměstnávaly jeho vlastní starosti, které se nicméně netočily kolem nikoho jiného než jí.

Byl rád, že se posléze vzchopila natolik, aby mohli vyrazit zpátky do Imladris, neboť slunce se kvapem chýlilo k obzoru a on, ačkoli si před odjezdem dopřál malou svačinu v podobě jednoho nezdravě zvědavého ušáka, dostával opět hlad. Navíc se mu nechtělo znovu lehkovážně riskovat její život, a tak se raději rozhodl využít k návratu širokou cestu, po níž přijel Glorfindel. Neuniklo mu totiž, že z té strany, kudy vedla ona nepříliš bezpečná stezka, se ozývá jakési zlověstné dunění, ne nepodobné běsnící bouřce.

„Nevím, něco jsem zaslechla…“ zamumlala Lidianna znepokojeně a její odpověď ho docela překvapila. Nepředpokládal, že by mohla mít tak jemný sluch, aby ten podivný hluk také zaznamenala.

„Skutečně? Nu, Vy proto obávati se nemusíte. Čehokolvěk toho jest, my od toho dostatečně vzdáleni jsme,“ ujistil ji takřka laskavě, zatímco v duchu ji procítěně proklínal.

Ani náhodou by ho nenapadlo, že se po té minulé zkušenosti rozhodne sdílet s ním opět koně. Když se spolu s dalšími pěti vojáky, kteří je doprovázeli, připravovali k odjezdu, dal jí možnost si vybrat, s kým pojede. A ona si navzdory všem předpokladům vybrala právě jeho!

Zatraceně… mohl by ji milovat… kdyby ovšem už nebyla zadaná… a ten, kdo si na ni činil nárok, mu nebyl zrovna tak drahý. Tolik se lišila od ellith, jež zatím stihnul zpoznat... Byla odvážnější… a nebo jenom příliš hloupá, než aby chápala nebezpečí, které jí od něho hrozilo.

„Cože?“ vypravila ze sebe zmateně, skoro jako kdyby četla jeho myšlenky. „O čem to mluvíte?“

„Na tom nezáleží,“ odbyl ji nevrle. „Poslechněte… Vy stále si ke komus jinému přesednouti nepřejete?“

„Chcete se mě snad zbavit?“ ohradila se dotčeně, ale pak rychle stočila hovor jinam. „Můžeme na chvíli zastavit?“

„Vždyť sotva jsme vyjeli!“

„To jo, ale… potřebuju malou přestávku… Prosím… Copak Vám to něco udělá?“ žadonila naléhavě.

„Ovšemže, neb již takto zpoždění značného máme!“

„Ale tohle je důležitý!“ nenechala se odradit jeho příkrým tónem a on ji za to musel obdivovat.

I když ani to ho nemohlo obměkčit. Dobře věděl, že šelma v jeho nitru pouze dřímá… a lstivě čeká na svou příležitost…

„A čehožpak důležitého to jest, že Vás toho zastaviti nutí, princezničko?“ optal se jí s posměšným nádechem, o kterém doufal, že ji pobouří a přiměje na tu nesmyslnou prosbu zapomenout. Ale ona tu provokaci tentokrát ponechala bez povšimnutí.

„Měla jsem pocit, že jsem… zachytila Legolasovo volání…“ přiznala zdráhavě, protože se jí nechtělo o ten kratičký vzkaz vůbec s nikým dělit. Bylo to důvěrné… a určeno jenom jí… a ačkoli si říkala, že by jí na tom nemělo tak záležet, zdálo se jí, že jí srdce vylétne snad samou radostí z hrudi. Pořád ještě ji miluje…

„Pokud toho volání o pomoc nebylo, pak důvodu nevidím, proč bychom zastavovati měli!“ odsekl jí Rúmil zlostně, protože ho nahněvalo, jak lehce sebou nechá Lidianna manipulovat. To jí opravdu stačí tak málo?!

„To nebylo, ale stejně jsem se s ním chtěla spojit… jenže na to se potřebuju soustředit a to během jízdy s Vámi prostě nejde!“

„Potom toho nejspíše do Imladris posečkati musiti bude!“ oznámil jí nesmlouvavě a pokud něco, tak ještě zrychlil.

„Tohle nesmíte! Chci okamžitě dolů!“

„A pročpak?!“ zareagoval na její naléhání prudce. „Byste mu sdělila, kterak stýská se Vám, a omluvila se, že chyby jste učinila?! Byste ho za příkoří, jež způsobil Vám, odprosila?! Cožpak nevidíte, že nyní jej v nejistotě tápati nechati musíte?! Na nedosažitelnou si hráti?! Neb pokud toho neučiníte, on příště se k Vám ještě mnohem hůře zachová!“

Dívka chtěla jeho slova ihned vehementně popřít, avšak čím déle o nich přemítala, tím více jí připadalo, že má v tomhle ohledu pravdu. A tak nakonec pouze posmutněle přikývla a bez dalších protestů se podřídila Rúmilově vůli.