LXI. kapitola

    Erestor se trochu odtáhnul a vrhnul na svého společníka značně šokovaný pohled.

„Mani ume lle quena (Čehožpak jsi to pravil)?“ otázal se, neboť se domníval, že ho pouze šálil sluch.

Ovšem když mu to kapitán vzápětí ochotně zopakoval a tentokrát pro to použil více než výstižné lidské výrazy, nemohl už o jeho přání déle pochybovat. Přesto pro něho bylo obtížné tomu uvěřit.

„Mankoi lle merna amin um ta (Pročpak toho po mně chceš)?“

„Lle uuma sinta sal´, korkoamin? Amin mela lle… ar´ amin irma lle sai (Cožpak toho stále nevíš, havrane můj? Já tebe miluji… a velmi po tobě toužím)…“

Rádce po tomto vyznání ztěžka polknul. Znělo to tak upřímně… neochvějně… že to pomalu ale jistě pronikalo i skrz onu ledovou hradbu, kterou si kdysi dávno vztyčil okolo svého srdce.

Váhavě natáhnul ruku a přitiskl ji na Finrodovo pevné břicho, svaly se pod jeho dlaní ihned lehce stáhly. Byl tak dokonalý… hotové ztělesnění síly a krásy… a co byl on? Obyčejný nudný knihomol! To nebylo správné… Vždyť Finrod by teď měl být s někým docela jiným… s někým, kdo by ho byl skutečně hoden… ne jako on! Vždyť co mu může nabídnout?

„Korkoamin?“ ozval se kapitán, když jeho druh dlouho nic neříkal. „Já pocitu se zbaviti nemohu, že opět přespříliš přemýšlíš…“

„Vskutku?“

„Ano. A jakkoli mysl tvou bystrou obdivuji, já raději bych byl, kdybys jí pro okamžik tento odpočinku dopřál.“

„Finrode, cožpak nevidíš –“ začal Erestor protestovat, ale daleko se nedostal.

„Zatím nikoliv, však změniti toho brzy v úmyslu mám,“ oznámil mu kapitán a než se zmohl na otázku, co tím míní, ocitnul se zcela nečekaně přimáčknutý mezi matrací a solidním nahým tělem, které krátce předtím obdivoval.

„Kterak ses…“ zamumlal nechápavě, neboť mu nešlo na rozum, jak se mohl osvobodit. Nový vývoj událostí ho dokonce zaskočil natolik, že se ani příliš nevzpouzel, když mu Finrod zručně připoutal ruce k pelesti, u níž byl předtím sám vězněn.

„Tys nejspíše již pozapomněl, že bojovníkem jsem, korkoamin… Pokud víš, kterak na to, pak většina uzlů pro tebe překážkou není…“ prohodil kapitán samolibě a přitom si pohrával s páskem, jímž měl ještě před chvílí zavázané oči.

„A čehožpak nyní učiniti hodláš?“ zeptal se Erestor a nervózně si olízl spodní ret.

I když si to zdráhal přiznat, cosi na jeho nynější pozici ho příjemně vzrušovalo. A také uklidňovalo. Neboť teď nezáleželo na tom, jak se rozhodne, tu možnost za něho převzal někdo jiný a on, i když byl v této situaci zcela poprvé, pociťoval pouze lehkou nervozitu. Neboť byl vydán na milost Finrodovi… svému dlouholetému příteli s očima jako divoká kočka…

„Morambath (Panter)…“ hlesl tiše, ovšem jemu to stejně neuniklo.

„Takto na mne nahlížíš?“ Kapitán se nad ním nahnul a mučivě pomalu mu přejel jazykem po rtech. „Pak by ses mi raději zcela poddati měl, neb jistě zažíti bys nechtěl, kterak nebezpečnými kočky tyto jsou, když cosi je podráždí…“ pronesl smyslně hlubokým hlasem, který Erestora spolehlivě rozechvěl.

„Hm… ty tušení nemáš, kterak lákavou kořist právě teď představuješ…“ poznamenal ještě, než se přesunul níže, aby svým zvědavým jazykem a hladovými rty prozkoumal jeho hrudník.

Nemít Erestor svázané ruce, pak by se jistě hleděl něčím spěšně zakrýt, neboť si uvědomoval, že jeho tělo v porovnání s tím Finrodovým vyhlíží spíše uboze, ale takto mu nezbývalo nic jiného než bezmocně přihlížet, jak jeho přítel dychtivě ochutnává jeho bradavky a kreslí na jeho kůži abstraktní obrazce svým jazykem. Bezmocně přihlížel a ještě bezmocněji se chvěl pod oním smyslným útokem na jeho smysly, který předčil vše, co do té doby zažil.

„Jako mramor…“ vydechl Finrod uchváceně a zálibně přejel po jeho hrudníku až na ploché břicho.

Líbilo se mu štíhlé bledé tělo, které tak citlivě reagovalo na jeho dotyky, působilo nesmírně elegantně… a tak nedostupně… a neposkvrněně jako první padlý sníh… Ta skrytá nevinnost v něm probouzela vášeň, které ani netušil, že je schopen. Nezměrný hlad, jenž pouze tento ellon mohl ukojit…

„Nejspíše bych častěji s mečem trénovati měl…“ zamumlal Erestor ostýchavě a ačkoli kapitána v této souvislosti ihned napadla docela jiná činnost, bylo mu jasné, co měl jeho druh na mysli.

„Pročpak? Ty útoku Goblinů se toliko obáváš? Uklidniti tebe mohu, že hlídek zesíleno bylo a zároveň se pravidelně lesů kontroluje, zda se opět někde neobjevili. A dosud ničeho nového zjištěno nebylo.“

„Nejenom kvůli Goblinům, Finrode!“ zamračil se na něho Erestor. „Cožpak tys snad slepý? Kterak tvářiti se můžeš, že nevidíš, kterak oproti tobě…“

„Oproti mně co, korkoamin? Mluv přece!“ vybídl ho kapitán, když se zdrceně odmlčel.

„Oproti tobě nedokonalým jsem,“ dokončil to rádce šeptem.

Finrod potlačil unavené povzdechnutí, které se mu užuž dralo mezi rty. „A kterak posouditi můžeš, že já dokonalým jsem?“

„Stačí na tebe jenom pohlédnouti!“

„Vskutku? Pak tedy souhlasíš, že dokonalost v očích toho druhého jest.“

Erestor zdráhavě přikývnul.

„Kterak tebe tedy přesvědčiti mám, že v očích mých jsi to ty, kdož dokonalým jest?“

„Kterak by sis toho mysliti mohl? Vždyť svalů jako ty nemám!“

Tentokrát už si kapitán povzdechl doopravdy. „Kdybych kohosi se svaly pouze chtěl, pak bych si partnera svého mezi vojáky vybral. Nad chápání mé jest, kterak někdo, jehož znalosti nezměrnými jsou a těch mých dalece převyšují, o sobě mínění natolik nízkého míti může!“

„Však jsem již tobě o otci svém vyprávěl…“ připomněl mu Erestor zahanbeně. Ne, že by se mu kdy svěřil s nějakými detaily, pouze v jedné slabé chvilce se zmínil, jak jako jediný z potomků selhal.

Ovšem netušil, že i tak málo tehdy stačilo bystrému Finrodovi k tomu, aby si o tom vytvořil svůj vlastní obrázek. A ten se až nebezpečně blížil pravdě.

„Do Mordoru s otcem tvým, cožpak necháš ho, by stále života tvého otravoval?!“ rozvášnil se, neboť už měl dost toho jeho naříkání. „Vždyť dávno mrtev jest, proč tedy necháváš ho, by tobě stále vládl?! Cožpak nečinil jsi povětšinou toho, čeho tobě zamlouvalo se a čím jsi užitečný byl? Proč tedy stále sebe s kýmsi jiným poměřuješ?“

„Není toho snad způsobu, kterak lepším se státi a schopností svých neustále zdokonalovati?“ namítl Erestor chabě.

„Tomuto vskutku věříš?! Pověz mi tedy, kterak lepším ses díky tomu stal!“ vyzval ho Finrod natolik důrazně, že sebou polekaně trhnul a zůstal na něho bez dechu zírat.

Kapitán potřásl hlavou a jemně přejel po jeho tváři. „Já před sebou akorát ellona nejistého vidím, jenž odvahy pouze tehdy má, když v síni jednací sedí. Tehdy argumentů logických používá a postrachem ostatních bývá, neb vědomosti jeho nepřekonatelnými jsou,“ pronesl mírně. „Však když róby své sundá, pak sebejistota veškerá jeho tatam jest, a on ni kuráže nemá, by sám sobě v zrcadle čelil. Pročpak tohoto sobě činíš, korkoamin? Proč přijmouti konečně nemůžeš, že ses rádcem stal? Ačkoli představ otcových jsi tím nenaplnil, stejně na sebe hrdý býti můžeš, neb cesty nevyšlapané sis zvolil a i přes protivenství veškerá jsi až na konec její dospěl.“

Erestor mu tiše naslouchal a když zmlknul, lítostivě se pousmál. „Pročpak tváříš se, jako kdybys tím, že vojákem jsi, rozumu zdravého pozbyl? Vždyť slov tvých právě pronesených v sobě více moudra, než-li toho, čeho já předtím pravil, mělo.“

Finrod jeho úsměv opětoval. „Však víš, že jako kapitán talentu všestranného projevovati musím. A pokud toho znamená, že rádci nejvyššímu v království tomto říci mám, že hlupákem naprostým jest, pak toho ochotně učiním,“ sdělil mu pobaveným tónem.

„Hlupák pravíš?“ opáčil Erestor naoko nahněvaně.

„Ovšem! Neb nechápu, kterak pochybovati můžeš, že nesmírně mne přitahuješ, když důkaz toho o tebe již dobu delší opírám!“ odvětil kapitán s předstíraným rozhořčením.

„Toho jsem si povšimnul… Však… já přesto obav zbaviti se nemohu, že tebe zklamu… Neb já nikdy předtím jsem…“

„Raděj mlč již, korkoamin, sic způsobu naleznu, kterak toho sám učiniti!“ napomenul ho Finrod okamžitě. „Cožpak tohoto snad pro každého jednou poprvé nebylo? A mne neskutečně těší, že právě mne sis pro toto vybral.“

„Jako kdybych toliko nabídek dostal!“ ušklíbl se rádce sebekriticky.

„Naznačuješ tímto, že kdyby nabídky jiné tu bylo, pak bys mne ihned vyměnil?“ dobíral si ho Finrod, který naštěstí chápal, jak pracuje jeho komplikovaná mysl, a tudíž tuto poznámku nebral nijak osobně. „Tedy bych se více snažiti měl, bych si přízně tvé získal…“ konstatoval, zatímco se s pružností pantera přemístil do nohou postele, a několika hbitými pohyby zbavil Erestora jeho nohavic.

„A kterak toho učiniti hodláš?“ polknul ten těžce a napjatě sledoval, jak mu jemně roztahuje nohy.

„Toho vbrzku uhlídáš…“

Sotva Rúmil ucítil princezniny rty na svých, okamžitě strnul a Anoron na to zareagoval tím, že postupně zmírnil běh, až se nakonec zastavil docela. Ne, že by si toho vůbec povšimnul. Plně se soustředil na zkrocení té strašlivé šelmy v sobě, jež si zarputile a nelítostně drala cestu na povrch. Věděl, co chce a čeho všeho je schopná, jenom si nebyl jistý, jestli ji dovede zastavit. Kdyby se ho aspoň Lidianna přestala na chvíli dotýkat, aby nad sebou mohl opět získat kontrolu, avšak ona ho líbala se vším tím zoufalstvím, které se v ní během posledních dní nashromáždilo, a nezdálo se, že s tím hodlá dostatečně brzy přestat.

Pokusil se odtáhnout, ovšem sotva se pohnul, polevil ve své koncentraci a hned ucítil, jak toho ta bestie v jeho nitru využila. Proti své vůli si přitáhnul tu nic netušící dívku blíž k sobě a druhou rukou zároveň směle vniknul pod její kabát, aby dychtivě sevřel její měkké ňadro. Očekával, že po tomto se již jistě odtáhne a možná mu i vlepí políček za jeho dotěrnost, avšak ona k jeho překvapení pouze tlumeně vzdychla a sama ho objala kolem krku.

Slyšel vítězoslavné zavytí a uvědomoval si, co to znamená, ještě dříve, než mrštně sklouznul s koně a majetnicky popadnul tu dívku do náruče, aby ji vzápětí opatrně složil do vysoké trávy, jež tu kolem rostla. Nechtěl jí ublížit, aspoň zatím ne… potřeboval ukojit víc než svůj hlad…

Naklonil se nad ní a i když ji v duchu vzýval, aby před ním utekla, ona tam jen povolně ležela s očima zavřenýma a rty mírně pootevřenými jakoby v pozvání. Bez váhání se jich zmocnil, avšak ona ani tehdy nezaprotestovala, jenom ho pevně objala kolem zad a nechala ho, aby vášnivě prozkoumal každé zákoutí jejích sladkých úst. A nebránila se ani tehdy, když polibek ukončil a začal nemilosrdně sát jemnou kůži na jejím krku.

Její opojná vůně ho docela obklopila… byl jejím zajatcem… zcela zotročený a bez kontroly nad vlastním tělem… Byla jako čistá lesní tůňka, která přímo žadoní o to, aby v ní smočil své rty… aby se do ní ponořil dočista celý… A on v sobě nenašel dost síly, aby tomu volání déle vzdoroval.

Oběma rukama uchopil šněrování na jejím živůtku a chystal se ho rozervat na kousky, když v tom zaslechl něčí volání. Ihned ten hlas rozpoznal. Saeros! Byl ještě dosti daleko, tudíž měl dosud čas dokončit, co započal, jenže to krátké zaváhání stačilo Rúmilovi k tomu, aby zase získal aspoň trochu navrch.

Spěšně se odkulil stranou a jako o život se rozběhl k opodál stojícímu Anoronovi. Chtěl se dostat do bezpečné vzdálenosti, než nad ním to monstrum uvnitř získá opět nadvládu. Vnímal, jak zuří, kouše kolem sebe a trhá ho drápy, avšak i přes téměř ochromující bolest, kterou mu působilo, se mu podařilo vyhoupnout se na koně a zamířit tím směrem, odkud se předtím ozval Saeros.

Jenže ten netvor se odmítl tak snadno vzdát. Zmítal sebou a kroutil se, škrábal a rval vše, co bylo v jeho dosahu, až měl Rúmil pocit, že co nevidět ztratí vědomí. Zaťal zuby a ještě pevněji obemknul Anorona nohama, aby se udržel na jeho hřbetě. Neboť případný pád by akorát nahrál jeho nepříteli, jakmile by byl dole, již by ho nedokázal zastavit.

Ucítil něco vlhkého na svém obličeji a věděl, že to se mu opět otevřely jeho hluboké rány a z nich se nyní řine krev, stejně jako z jeho nosu. A o to té bestii šlo. Oslabit ho… vyhladovět… Aby i on byl schopen myslet jenom na to jediné… rudou životodárnou tekutinu… tak sladkou a přitom palčivou… lahodnou i odpornou zároveň…

Objal Anorona kolem krku a zabořil tvář do jeho rezavé srsti. Snažil se upnout své myšlenky na cokoliv jiného… pokoušel si vybavit všechny ty krásné okamžiky, které prožil se svou rodinou… všechny chvíle strávené s milovaným bratrem… modlil se i k Valar, aby ho buď spasili a nebo zahubili, avšak nic z toho mu nemohlo pomoci nadlouho. Čím více jeho síly umdlévaly, tím radostnější byl skřek šelmy v něm. Věděl, že by ho nikdy nezahubila, vždyť to by znamenalo i její konec, avšak s oblibou mu dávala najevo, že nad ní nemá pražádnou moc. Líbilo se jí prolévat krev, ať už jeho nebo kohokoli jiného, a nenáviděla ho za to, že jí nedopřává žádnou lepší než zvířecí. Tolikrát ho vábila, aby je aspoň jednou nasytil něčím lahodnějším, ovšem to zatvrzele odmítal. Tušil, že po jediném doušku by byl již navěky ztracen...

„Rúmil? Mani marte (Rúmile? Čehožpak se přihodilo)?“ ozval se vedle něho znenadání Saeros. Znepokojilo ho, že ho ani neslyšel přijíždět, ale nikdy nebyl tak rád, že ho vidí.

„Kwara amin (Drž mne)!“ zařval zoufale, načež se v bezvědomí zřítil k zemi.

Lída vnímala, jak ji Rúmil opatrně pokládá na zem, a ještě pevněji semkla víčka, aby se vyhnula kruté konfrontaci s realitou. Neboť dokud měla zavřené oči, mohla téměř přesvědčit sama sebe, že ten ellon, který se právě hladově zmocnil jejích úst, je její zlatovlasý princ. Téměř…

Kdyby se její podvědomí nechalo aspoň na kratičkou chvíli obelhat a přestalo jí naléhavě sdělovat, že je něco strašlivě špatně. Možná pak by si byla schopná ty žhavé dotyky vychutnat, vždyť už to bylo tak dávno, kdy jí Legolas naposledy věnoval podobnou pozornost. Jenže zatímco s ním se její tělo zmítalo v bouři vášně, její nynější společník v ní nic takového nevzbuzoval. Připadala si dokonale mrtvá…

Nechala ho sice, aby ji líbal, avšak nedokázala se přimět k nějaké reakci. A to ani tehdy, když se posléze odtrhnul od jejích úst a přisál se jí ke krku. Tušila, že by měla cítit přinejmenším něco, nicméně jediný pocit, který ji zaplavoval, byla nechuť k sobě samé. Protože pro to, čeho se nyní dopouštěla, neexistovala žádná omluva, tentokrát už Legolase doopravdy zradila. Přitom se jí to zprvu nejevilo až natolik odsouzeníhodné. Když se během jízdy v náhlém impulzu otočila k Rúmilovi a bez jediného slova ho začala líbat, měla pro to v ten okamžik hned několik dobrých důvodů.

Ten nejpádnější pramenil z obavy, že se Glorfindelovi nepodaří Legolase přesvědčit a ten jí nikdy neodpustí. Vždyť čím déle o tom přemýšlela, tím méně pravděpodobné se jí zdálo, že by jeho slova mohla něco změnit. Proč se tedy radši rovnou nepokusit zapomenout? Třeba se to ukáže být poměrně jednoduché, ostatně Legolas také nepotřeboval mnoho času k tomu, aby ji naprosto okouzlil, proto není vyloučeno, že náruč jiného ellona ji této nežádoucí posedlosti zase zbaví. Navíc, a to byla další její pohnutka pro onen smělý čin, chtěla zjistit, jestli by měl o ni vůbec ještě někdo zájem. Po tom, jak přezíravě se k ní princ  poslední dobou choval, kleslo její sebevědomí pod bod mrazu, až si začala klást otázku, zda mu celý ten incident s jejím údajným prohřeškem nesloužil pouze jako záminka k tomu, aby ji opustil. Možná, že se s ní už nudil… a nebo ho přestala přitahovat… takové věci se přece stávají. Což souviselo s jejím posledním důvodem, který byl vcelku prostý. Pýcha… Dotklo se jí, s jakou lehkostí ji zavrhnul, a toužila mu předvést, že jí na tom vlastně ani nesejde, že je to on, kdo utrpěl citelnou ztrátu, kdežto ona si bez něho naprosto bez potíží vystačí. Ba co víc, že už má v záloze někoho lepšího a tudíž ať raději nedoufá, že by se k němu chtěla ještě někdy vrátit. Jen ať si žárlí, pokud mu na ní dosud záleží, ať se klidně trápí, však ona se také soužila a jemu to bylo docela lhostejné!

Vedena svým hněvem a zoufalstvím se bez dalšího rozmýšlení přisála k Rúmilovým rtům a na zlomek vteřiny dokonce pocítila hrdost nad tím, že se k něčemu podobnému osmělila. Nejspíš nebylo moudré vybrat si pro své experimentování zrovna jeho, neboť působil dojmem ellona, s nímž není radno si zahrávat, jenže právě ta aura nebezpečí, jež ho obklopovala, ji podivným způsobem přitahovala. Stejně jako skutečnost, že krom jeho jizvy neměla sebemenší ponětí o tom, jak vlastně vypadá, a tak si pod tou pečlivě staženou kápí mohla představovat, koho jen chtěla.

Jenže ve chvíli, kdy Rúmil na její polibek zareagoval a jeho ruka si neomaleně našla cestu na její hrudník, si s hrůzou uvědomila, že si představuje právě Legolase, a to byl konec. Polekaně strnula, jako kdyby byla přistižena při něčím nepřístojném, a měla co dělat, aby zadržela slzy, jež hrozily, že se jí co nevidět vyhrnou ze studánek jejích očí. Naivně se domnívala, že si Rúmil její pasivity povšimne a odtáhne se od ní, ale on změnu v jejím chování buď nezaznamenal a nebo mu byla lhostejná. Dál drtil její poddajné rty pod svými a jeho svalnaté tělo agresivně útočilo na měkké křivky jejího těla.

Zvažovala, jestli ho nemá rázně odstrčit, jenže tím by uznala, že Legolas zvítězil a že má dosud nad jejím životem moc, a to se jí ani trochu nezamlouvalo. Možná akorát potřebuje více času, vždyť Rúmil nebyl žádný nezkušený mladík, jenž by nevěděl, co si počít se ženou. Jeho ústa a ruce to ostatně dokazovaly nad vší pochybnosti a kdyby se jí do mysli neustále nevtíral jistý umíněný princ, byla si jistá, že ani ji by ty dotyky nenechaly dlouho chladnou. Třeba kdyby se více snažila…

Měkce vzdychla v předstíraném vzrušení, aby Rúmila povzbudila, a objala ho kolem krku. Její prsa se přitiskla na jeho pevnou hruď a ona si zkusila představit, že jsou oba nazí a jejich těla se o sebe smyslně třou. Ta myšlenka byla sama o sobě velice přitažlivá, avšak sotva si ten obraz ve své hlavě vytvořila do nejmenších detailů, pocítila kupodivu pouze stud. Ačkoli se pokoušela utvrdit v přesvědčení, že tohle je správné, nemohla se zbavit pocitu, že Legolase sprostě podvádí. Možná kdyby měla důkazy, že byl od té jejich roztržky s jinými ženami, pak by to dokázala překonat, ne však takto, když to měla být ona, kdo znesvětí manželský slib.

Ta znepokojivá myšlenka v ní nevyhnutelně vyvolala vzpomínky na jejich sňatek a líbánky v Lórienu, na jejich krásné milování… a ona už se ani nepokoušela je zahnat. Obestřela se tím třpytivým hávem a zasnila se, že je to opravdu Legolas, kdo ji tak netrpělivě sundává s koně a odnáší na lože z trávy. Že je to on, kdo ji hladově líbá. Ovinula paže kolem jeho zad, aby jí nemohl už nikdy utéci, a dychtivě nasála jeho vůni, jen aby si opět zklamaně uvědomila, že je to pouze Rúmil, s nímž se tu válí po zemi. A proč vlastně?! Aby si beztak představovala, že je s někým dočista jiným? Vždyť to vůči němu bylo vyloženě sprosté! A nebo mu na tom nezáleželo?

Ucítila, jak se jeho ruce přesunuly na živůtek jejích šatů, a konečně v sobě nalezla dostatek sil, aby se nadechla k důraznému protestu. Ovšem dříve, než ho stačila vyřknout, Rúmil se od ní spěšně odtáhnul a když zmateně rozevřela oči, spatřila ho, jak se jako o život žene ke svému koni. Poněkud otřeseně se postavila na nohy a chtěla ho následovat, ale to už ho netrpělivě pobídnul a šílenou rychlostí vyrazil kamsi pryč.

Jediné, co mohla dělat, bylo nechápavě za ním zírat.

„Ty na Lidiannu myslíš, synu?“ otázal se Thranduil, když se posléze dostali na úsek, který dovoloval, aby jeli vedle sebe. Až do této chvíle oba zarytě mlčeli, každý ztracen ve svých myšlenkách a sužován vlastními obavami, jež se úzkostlivě snažil tajit před tím druhým.

„Nikolivěk, pouze dumal jsem, kdo cestou touto před námi jel,“ vymluvil se Legolas, kterému se nechtělo přiznávat, že jeho mysl opravdu okupovala ona.

Vždyť v Imladris prohlásil, že jí dává veškerou volnost, nemohl tedy nyní naříkat, jak moc se mu po ní stýská. Pokoušel se ji pustit z hlavy, zapomenout, avšak ona stále zarputile zůstávala s ním, snad proto, aby se mu mohla vysmívat, jaký je hlupák. A nejhorší na tom bylo, že on už se tomu ani nebránil. Proč také, když to byla pravda? Zachránil ji před Gobliny a proti její vůli ji odvedl do Eryn Lasgalen, jenom aby ji nakonec nemilosrdně odehnal jako nějakého prašivého psa. Žádný div, že se rozhodla ho nadobro opustit, když ji takhle zradil. A co zbude jemu? Pouze sladkobolné vzpomínky na jejich úchvatné milování, kterými se právě probíral, než ho otec vyrušil.

„Též jsem si toho povšimnul…“ řekl král s pohledem upřeným k zemi, kde se jasně rýsovaly otisky kopyt několika koní. „Podle toho, čeho Elrond hovořil, stezka tato známou příliš není. Však dotaz jeho, zda komus jinému o ní pravil jsi, prozrazuje, že krom vás dvou ji ještě kdos další zpozná…“

„Však před námi pouze Nimloth s Gildorem jela a pak skupiny Glorfindelovy. Proč kdos z nich by cesty této nebezpečné volil, když čas nikterak je netlačil?“ nadhodil Legolas zamyšleně a byl rád, že tato malá záhada aspoň na chvíli udrží jeho pozornost od bezúčelného snění o Lidianně.

„Toho zřejmě dozvíme se, jakmile jich dostihneme,“ nehodlal nad tím sáhodlouze rozjímat Thranduil, kterého Legolasova předchozí odpověď nijak nepřesvědčila. „Ty vskutku rozhodnut jsi dívky té odplouti nechati? Cožpak nestojí tobě za to, bys přiznal, že křivdil jsi jí?“

„Já toho bych i přiznal, však obávám se, že rozhodnutí jejího již šanci zvrátiti nemám. Já přespříliš chyb jsem učinil, než abych v to doufati mohl,“ pronesl princ kajícně a sám nemohl uvěřit tomu, že se s něčím takovým svěřuje právě otci, před nímž chtěl vždy působit sebejistě a neomylně.

Avšak události posledních pár hodin jejich do té doby spíše chladný vztah nenávratně změnily. A on měl najednou dojem, že právě Thranduil by mu mohl porozumět. Vždyť podle toho, co říkal Elrond, se v minulosti také ne vždy řídil pravidly a přáními svého otce. Přinejmenším v tomhle ohledu se mu podobal.

„Ženy bytostmi neuvěřitelně silnými jsou… a též shovívavými pokud o provinění těch, jichž milují, se jedná. A pokud posouditi toho mohu, pak Lidianna tebe vskutku miluje. Nepohaň tedy citů jejích tím, že vztah váš dopředu k záhubě odsoudíš. Ona přec za záchranu jeho bojovala… a ty by ses o totéž pokusiti měl…“ sdělil mu král tiše a Legolas se nemohl nezarazit nad tou radou.

Nikdy by nečekal, že s ním bude jednou probírat něco natolik soukromého a že ho navíc bude povzbuzovat, aby se s Lidiannou pokusil opět smířit. Vždy měl za to, že mu je jeho choť trnem v oku, stačilo pouze vzpomenout na dobu před jejich svatbou, potíže tehdy byly snad na každodenním pořádku. A nyní? Ten překvapivý zvrat ho prostě nepřestával udivovat. Stejně jako mu nepřestávala vrtat hlavou jiná záležitost…

„Adar? Já vědom si jsem, že ničeho do toho mi není, však přec zajímalo by mne, o čemž to lord Elrond hovořil,“ otázal se troufale, protože mu připadalo, že lepší příležitost už mít nebude.

A Thranduil kupodivu souhlasně přikývnul. „Tušil jsem, že tohoto zvěděti chtíti budeš… však ni vědomí to mě na chvíli tuto nepřipravilo…“

„Pak mi ničeho neříkejte, otče, pokud Vám toho bolest působí,“ nabídnul mu princ chápavě, avšak ten to mírným potřesením hlavy odmítnul.

„Já důvodů nemám, proč toho před tebou tajiti, a vážně pochybuji, že čas by mi tohoto ulehčil…“ poznamenal a Legolas se k němu naklonil blíž, aby mu ani slovo neuniklo.

„Stalo se toho dávno předtím, než-li Eorl na pomoc Cirionovi, správci gondorskému s muži svými vyjel, a jako odměny za toto mu země darováno bylo, jež tobě jako Rohan známa jest. Předtím však lidé tito na severu žili, tam, kde Anduin pramení, a éothéodští se nazývali. S králem Oropherem jsme za nimi jedenkráte zavítali, bychom dohod jistých uzavřeli, a já tehdy v domě vůdce jejich dívky půvabu neobyčejného střetnul. Hnán pošetilostí mládí jsem se jí dvořiti započal a ni ona, ni otec její, jenž shodou okolností vůdcem tím, s nímž jednali jsme, byl, proti tomuto ničeho nenamítali. Jelikož král mne již doby delší do sňatku nutil, já domníval se, že jej zprávou o vztahu našem potěším. On však zuřil. Rozlíceně před lidem tamějším shromážděným prohlásil, že mne nevychoval, bych svazku s někým z rasy podřadné uzavřel. Představiti si jistě dovedeš, že po výstupu tomto jsme tam již vítáni nebyli a že naděje veškeré na spojenectví tytam byly. Ačkoli králi rozhodnutí jeho rozmluviti jsem se pokoušel, všeho marným bylo. Nakonec pouze východiska jediného jsem zřel…“

Thranduil se odmlčel a na jeho tváři bylo patrné, že pro něho není vůbec snadné o tomto hovořit. Rány, které utržil již před dlouhou dobou, byly stále čerstvé, jako kdyby se to stalo teprve včera. Ani netušil, co ho vlastně trápí víc… zda ztráta milované osoby a zármutek nad tím, že jim nebyl dopřán žádný čas spolu, či vědomí, že nebýt jeho, neskončil by její život tak záhy. Vždyť dny, jimiž lidi Ilúvatar obdařil, byly již dosti skrovné, než aby jim je ještě někdo násilně zkrátil…

„Já potají za ní vydal se…“ pokračoval král váhavě, neboť se dosud nerozhodnul, kolik toho vlastně vyjevit. Posléze usoudil, že není zapotřebí zacházet do přílišných detailů, nechtěl, aby si o něm Legolas myslel něco špatného. Stačilo přece, že se za ty činy zatratil on sám.

„Otec její se z urážky oné dosud nevzpamatoval a pravděpodobným nebylo, že by nám požehnání svého dal. A přestože se nám řešení onoho příčilo, my prchnouti se rozhodli. Já Rowenu v úmyslu odvézti daleko jsem měl, kams, kde spolu v pokoji žíti bychom mohli a nehrozilo nám, že prozrazeni budeme…“

Thranduil si v duchu povzdechnul nad svou tehdejší naivitou. Opravdu věřil, že by ho král nechal tak snadno odejít? Že ho z ničeho nepodezíral? A nebo tomu prostě věřit chtěl? Pravda, odjížděl skryt pod černým pláštěm noci, nicméně i tak si měl svých pronásledovatelů povšimnout. Stejně jako měl rozpoznat svého útočníka dříve, než do jeho hrudi zabodnul svůj meč…

„Adar?“ ozval se Legolas, když otec dlouho nepromluvil. „Čehožpak se přihodilo?“

A ten se zhluboka nadechnul, aby dokončil své smutné vyprávění. „Útěk náš naneštěstí záhy odhalen byl a éothéodští vyhlíželi, že za opovážlivost mou je ničeho menšího než hlavy mé neuspokojí. Když téměř všeho ztraceno bylo, král Oropher v čele vojska svého se tam objevil… Později dozvěděl jsem se, že mne sledovati nechal, však tenkráte nad tím nepřemýšlel jsem, neb mezi muži jeho a éothéodskými boje lítého vypuklo. A když řinčení zbraní konečně utichlo… na trávě zdupané Rowena má drahá bez hnutí ležeti zůstala…“