LXII. kapitola

    Saeros se postaral o Rúmila a pak spěšně vyrazil po jeho stopách zpátky, obávaje se nejhoršího. V duchu proklínal sám sebe a svou lehkovážnost, s níž svěřil lady Lidiannu do jeho nevyzpytatelných drápů. Jako kdyby předhodil bezbrannou ovečku hladovému vlkovi...

Co jen ho to u všech Valar napadlo? Cožpak jako jeden z mála neznal obtíže, které jeho přítele sužovaly? A přesto ho zcela úmyslně a neúprosně vystavil tak obtížné zkoušce! Skutečně věřil, že by mohl Rúmil v souboji se svým démonem obstát? Vždyť zvíře vždy zůstane zvířetem, neznajícím slitování a řídícím se pouze svými pudy. To, čeho se dopustil, bylo naprosto neomluvitelné! A on ani raději nechtěl domýšlet, jak se z toho bude zodpovídat Erestorovi či snad dokonce samotnému králi. Nemluvě o tom, že nebude mít nejspíš ani dost kuráže, aby zpříma pohlédl té dívce do očí. Pokud ji vůbec nalezne ve stavu, který by něco takového umožňoval…

Téměř se zatajeným dechem se vynořil zpoza skály, jež mu až doposavad zakrývala výhled na travnatou pláň, a když uprostřed ní spatřil postávat drobnou postavičku, chtělo se mu zakřičet radostí. Rychle popohnal koně směrem k ní, aby ji ošetřil, kdyby toho bylo zapotřebí, avšak k jeho překvapení vyhlížela lady Lidianna docela nezraněna.

„Je Rúmil v pořádku?“ otázala se, jakmile sesedl a došel až k ní.

Ve tváři měla dosti znepokojený výraz a na krku se jí rýsovala jakási tmavá skvrna, nicméně to byly jediné věci, které na ní shledal neobvyklými.

„Ovšemže, pročpak by býti neměl, arwenamin?“ předstíral raději nevědomost.

„Protože se odsud hnal, jako kdyby měl v patách samotného ďábla!“

„Vskutku?“ Saeros nasadil rádoby shovívavý úsměv. „Možná jste pouze mezí trpělivosti jeho opět překročila, arwenamin. Vždyť již zpoznala jste, že se poté zpravidla značně neurvale chová.“

Jenže pokud doufal, že těmito chlácholivými slovy Lidiannu uklidní, potom se hrubě přepočítal, neboť tu ta chabá výmluva akorát popudila.

„Víte, co si myslím?!“ pronesla ostře s pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Myslím si, že víte víc, než říkáte!“

„Vskutku?“ opáčil, neboť nevěděl, jak jinak na tohle obvinění zareagovat.

„Ano! Už jenom proto, že obvykle neříkáte vskutku takhle často po sobě!“ předhodila mu kousavě.

Tentokrát raději mlčel. Další ´vskutku´ už jí opravdu naservírovat nehodlal.

Ale ona se svým malým výslechem dosud neskončila. „Kam odjel?“ dožadovala se důrazně.

„Nikterak daleko,“ přiznal po chvilce otálení neochotně. „Vy o něho starostí si činiti nemusíte, on se vbrzku opět uklidní. Však cožpak Vy? Ničeho se Vám nestalo?“

„Přesně tohle Vás prozradilo! Prohlížíte si mě, jako kdybyste očekával, že jsem utrpěla nějakou úhonu! Proč? To je Rúmil tak nebezpečný?“ vyptávala se dál a on byl nemile zaskočen jejím bystrým úsudkem.

„Nikolivěk,“ popřel to ihned, nicméně když se na něho značně nepřívětivě zamračila, rozhodl se změnit přístup. „Pouze trochu… Ten pobyt jeho v Barad-dúr… poněkud jej poznamenal… Občas jej stavy úzkostné zachvátí a v okamžicích takových on o samotě býti potřebuje, neb svědků slabosti své míti netouží.“

„Úzkostné stavy?“ zopakovala dívka pochybovačně. Nechtěla Saerose urazit, ale měla pocit, že jí zase lže. Protože ať už byl Rúmilův stav jakýkoli, rozhodně nebyl úzkostný. „Jste si jistý?“

„Ovšem,“ přikývnul bez váhání.

„A jak se ty úzkostné stavy obvykle projevují? A co je vůbec spouští? Víte… abych pro příště věděla, čeho se vyvarovat,“ vyzvídala s takovou bezelstností, že to oklamalo i jeho. Nejspíš by jí hned na místě všechno vyzradil, kdyby ovšem znal odpovědi na její otázky.

„Tímto jist si nejsem… zdá se, že to čehokolvěk způsobiti může… On obvykle toho včas vycítí a do ústraní se stáhne… Pokud se mu toho nepodaří, on sklonů k… agresivitě… mívá…“

„Až natolik, že by mi skutečně ublížil?“

Saeros se raději zahleděl kamsi do dáli, aby nemusel čelit jejímu pohledu. „Dosud se toho nestalo… on zpravidla záchvatů svých ovládati dokáže…“

„Ale mohlo by se to stát?“ trvala na svém Lída.

„Já věřím, že toho schopen není,“ odvětil skálopevně a tentokrát se na ni trochu provinile zadíval. „Kdybych víry v něho neměl, pak bych Vás do rukou jeho nesvěřil. Neb ohroziti život Váš jsem vskutku nikdy nemínil.“

„Já Vás taky z ničeho takového neobviňuju, Saerosi,“ ubezpečila ho tiše. „Ale když jste sem přijel, vypadalo to, že Vás ta víra na krátkou chvíli docela opustila…“

„Neb záchvat jeho nynější dosti nezvyklým byl… Obvykle jej výhradně v noci postihují…“ pronesl Saeros a zkoumavě si prohlížel podlitinu ostře se rýsující proti Lidiannině bledé kůži. „Čehožpak se tu přihodilo, pokud natolik smělým býti mohu?“

„Nic mimořádného. Jenom jsme si dopřávali krátkou přestávkou a on zničehonic vyskočil, sedl na koně a zmizel!“ sdělila mu vyhýbavě a nyní byla řada na něm, aby se zatvářil skepticky.

„Povězte mi, arwenamin… Kterak jste k modřině na krku svém přišla?“ zeptal se prostě a se zadostiučiněním zaznamenal, jak na ni Lidianna okamžitě přitiskla dlaň, aby ji zakryla.

„Tohle? To nic není! Schytala jsem jeden tvrdý úder od Thíriel, když jsme spolu trénovaly. Je to zdatná bojovnice… a neúprosná.“

„To ano…“ přisvědčil léčitel až podezřele ochotně. „A už jen proto, že bojovnicí zdatnou jest, by Vás nikdy do krku nesekla!“

„Obviňujete mě snad z toho, že lžu?“ použila na něho úmyslně pobouřený tón, který se však docela minul účinkem. Na to strávil již příliš mnoho času ve společnosti Thíriel, než aby ho něco podobného mohlo ještě odradit.

„Pravil jsem snad čehos podobného? Pouze s úsudkem Vaším jsem souhlasil, arwenamin.“

„To jistě!“ ušklíbla se. „Možná byste mi mohl taky prozradit, jak se odsud dostanu. A neříkejte mi, že mám jít zpátky do Imladris pěšky.“

„Zpět do Imladris? Cožpak již s lordem Glorfindelem hovořiti si nepřejete?“ podivil se upřímně.

„Ale ano... to přeju...“ zamumlala a neubránila se přitom zlostnému podtónu. „Jenom si nejsem jistá, jestli je ještě můžeme dostihnout.“

„Ovšemže ano. Již se toho též stalo... oni kousek odsud se utábořili a lord Glorfindel příchodu Vašeho očekává.“

„Však se taky brzo dočká!“ pronesla nasupeně, dychtící říct tomu plavovlasému lordovi pěkně od plic, co si o něm myslí.

Koneckonců to byl on, kdo nepřímo zavinil ten její chvilkový poklesek s Rúmilem! Kdyby ji a Legolase nerozeštval, byla by nyní s ním a ne někde... ztracená v pustině! Pravda, jako alibi by to nejspíš neobstálo, ale aspoň trochu to vysvětlovalo přechodné selhání jejího rozumu a úsudku. Neboť ačkoli předtím měla hned několik důvodů, které ji k onomu nezodpovědnému činu vedly, nyní, když se ozvaly výčitky, ji nenapadal už ani jeden.

Tohle se jí přece nepodobalo! Nepatřila mezi dívky, které si s oblibou zahrávají s city jiných, vždy si zakládala na své věrnosti a totéž také poněkud naivně očekávala od svého přítele. Ne, že by až dosud měla na spolehlivé partnery nějaké zvláštní štěstí. A když ho posléze nalezla, jak se domnívala, v Legolasovi, tak ji nařkne z nevěry! Jestli tohle nebyla ironie!

„Nu, pokud zde déle setrvati si nepřejete, arwenamin, pak Vám kůň můj zcela k dispozici jest,“ nabídnul jí Saeros velkoryse a když souhlasně přikývla, opatrně ji vysadil na jeho hřbet a zlehka se vyhoupnul za ni.

„Já nikterak raditi Vám nechci, však možná vhodnějším by bylo, kdybyste si před setkáním s lordem krk svůj zahalila. Jeden by si při pohledu na poranění Vaše lecčehos domýšleti mohl...“ podotkl ještě, než vyrazili, a Lída musela rozmrzele uznat, že má pravdu.

Povytáhla si kožešinový lem svého kabátu o něco výš a doufala, že to dostatečně zakryje temně rudý důkaz Rúmilovy vášně, který jí zanechal na kůži. Přitom koutkem oka zachytila, že na ni Saeros upřeně hledí.

„Děje se něco?“ otázala se nevlídně, aby ho odradila od případných dalších otázek.

„Zhola ničeho, arwenamin...“ zareagoval vědoucně.

Dívka si povzdechla. Zdálo se, že její původní plán hrát si na nechápavou a zapírat, jak se jen dá, příliš nevyšel. Možná bylo na čase, aby zkusila trochu upřímnosti.

„Saerosi... asi toho po Vás žádám hodně, ale ocenila bych, kdyby tohle zůstalo mezi námi, ano?“ zadívala se na něho prosebně.

„Pročpak? Pokud Vás Thíriel poranila, pak by za to zodpovědnou učiněna býti měla, arwenamin. Jakákoli shovívavost zde vskutku na místě není.“

„Ale jděte! Oba přece dobře víme, že ona za nic nemůže!“ pronesla Lída zprudka, podrážděná tím, jak si ji dobírá.

„Kterak si přejete, arwenamin. A kdožpak tedy tím nyní vinen jest?“

„Jen já sama, stačí Vám tahle odpověď? A proto nechci, aby se kvůli mé... chybě... dostal někdo jiný do potíží!“

„Vy sama? Toť vskutku pozoruhodné jest... neb nenapadá mne, kterak byste si cos takého sama způsobiti mohla...“ neulehčoval jí to ani v nejmenším Saeros a podle jeho tónu se náramně bavil.

„A když Vám řeknu, co se doopravdy stalo, můžu doufat, že si to necháte pro sebe? Přece jenom je Rúmil Váš přítel... A tohle by nikomu neprospělo...“ navrhla nesměle a když znenadání zastavil koně, polekala se nejprve, že ho něčím urazila.

„Povídejte tedy, lady Lidianno. Já mlčenlivostí svou se Vám zavazuji.“

Trochu se jí ulevilo, ale ne příliš. Neboť stále netušila, jak zdůvodnit to, co se přihodilo.

„Je mi to opravdu trapné...“ hlesla sotva slyšitelně. „A vlastně ani nevím, proč jsem to udělala... Prostě... jsme se začali líbat... Tedy... já ho začala líbat... A pak... pak se Rúmil vytratil...“

„Vy jste s tím začala? Spiše jsem z toho Rúmila podezíral,“ podivil se Saeros.

„Ne, byl to můj nápad... On se tomu akorát nebránil...“ zašeptala zdrceně. „Asi si teď o mně myslíte jen to nejhorší, co?“

„Nikolivěk, arwenamin. Pouze domnívám se, že jste přespříliš dlouho osamělou byla,“ konejšil ji laskavě.

Díky svému vztahu s Thíriel dávno odhalil, že ženská mysl funguje dosti záhadným a nevypočitatelným způsobem, kterému se již před časem přestal snažit porozumět. Občas měl navíc pocit, že ho nechápou ani ženy samy. Což mu ostatně hned vzápětí potvrdila Lidiannina reakce.

„Možná... ale ani to mi přece nedává právo vrhat se na cizí muže!“ pronesla zahořkle. „Nevím, co mě to popadlo! Tohle normálně nedělám! Nikdy jsem nic takového neudělala!“ upřesnila to pro jistotu.

„Však Vás z ničeho takého ni nepodezírám, arwenamin. Zřejmě jste akorát přítele potřebovala.“

„Přítele?“ zopakovala zamyšleně, jako kdyby to slovo snad slyšela poprvé.

„Nu ano... Jistě jste jich pár ve světě Vašem zanechala, že? Já představiti si dokáži, kterak osamocenou se tu cítiti musíte...“

„Zase tolik jsem jich tam neměla... nikdy na to nebyl doopravdy čas... a ani vhodná příležitost... Vlastně jediný můj opravdový přítel byl Ivan,“ přiznala trochu zahanbeně.

„Pak se vskutku za šťastnou považovati můžete, neb říká se, že přáteli se obklopiti lze, však ten skutečný přijde sám, když jej zrovna potřebujete.“

„V tom případě už šťastnou nejsem, protože jsem o něho přišla,“ povzdechla si žalostně.

„Přátel opravdových nikdy neztrácíme, toho nevíte? Sice se cesty naše na čas rozejíti mohou, však tehdy nám víry zůstává, že osud jich opět někdy spojí.“

„To je sice krásná myšlenka, ale nemyslím si, že je nějaká velká šance, že se s ním ještě setkám. Mohla jsem tenkrát odejít s ním, víte to? Jenže jsem to kvůli Legolasovi neudělala… a teď tu trčím docela sama…“

Saeros ji chlácholivě poplácal po paži. „Vždyť sama nejste, arwenamin. Pokud dobře jsem si povšimnul, pak jste v Thíriel přítelkyni nalezla.“

Lída se potěšeně pousmála. „To bych moc ráda… Jenom doufám, že se na mě příliš nezlobíte, že jsem si ji během cesty zabrala pro sebe…“

„Ovšemže ne. Vlastně za to vděčný jsem…“ prohodil lehce nepřítomně.

„Jak to?“

„Neb vědomí toho, že tu dočista sama nezůstane, mne klidem naplňuje,“ odvětil Saeros a opět pobídl koně do klusu.

„Tomu nerozumím,“ zamračila se dívka. „Copak Vy někam odjíždíte?“

Tentokrát si dal s odpovědí načas. Teprve když už se blížili k malému hájku, v jehož stínu tábořila skupinka Eldar, znovu promluvil.

„Ano… já k družině lorda Glorfindela přidati se hodlám… a s ním do Amanu odplouti...“

Erestor znovu hlasitě zasténal. Tělo se mu křečovitě napjalo v předzvěsti vyvrcholení a jeho nehty na okamžik přestaly vyrývat složité ornamenty do dřevěného čela postele. Byl tak blizoučko…

Zavřel oči pod náporem té sladkobolné slasti, kterou mu kapitán svými zkušenými ústy způsoboval, a snažně zadoufal, že tentokrát se nad ním slituje a přestane ho konečně mučit. Nemyslel si, že by to ještě mohl příliš dlouho vydržet. Svaly už se mu chvěly vyčerpáním z toho, jak ho Finrod krutě nechával balancovat na hraně, jen aby se na poslední chvíli vždy odtáhnul a nedovolil mu dosáhnout tolik vytouženého uspokojení. Jako tomu bylo právě teď…

Erestor procítěně zaklel v jazyce lidí, protože mu připadalo, že má nejvíce výrazů, kterými by mohl vyjádřit svou nevoli, a zklamaně klesnul zpátky na lůžko. Zaslechnul, jak se Finrod tlumeně zasmál, a dotčeně se zamračil. Co je tak zábavného na jeho utrpení?!

„Stále jsem tebe nepřesvědčil, korkoamin?“ otázal se jeho trýznitel a škádlivě na něj fouknul.

Závan chladného vzduchu na jeho vlhce se lesknoucím přirození ho přiměl se proti své vůli zachvět. Takřka zoufale nadzvedl boky v naději, že se opět ocitne v horkém objetí kapitánových úst, avšak ten mu tohle potěšení zatím odepřel.

„Doposud odpovědi své jsi mi nedal…“ prohodil a mistrně roztančil své prsty po nádherně bělostné kůži prostřené přímo před ním jako ten nejhříšnější chod pro všechny jeho smysly.

„Odpovědi? Cožpak tys na něco se tázal?“ podivil se Erestor.

Příliš se mu nepodobalo, aby si něco takového vůbec nepamatoval. I když stejně málo by do sebe řekl, že bude tak dychtivě reagovat na Finrodovy dotyky. Kde je jeho sebekontrola? Jeho rezervovanost? Vždyť se tu klepe jako mladíček natěšený na první milování! Byl znechucen svou nezkrotnou touhou… zahanben tím, že by byl schopen snad i žadonit, aby mu Finrod dal to, co tolik potřeboval…

„Ovšem… já zvěděti si přál, zda již jsem tebe přesvědčil… Neb pokud jsi dosud myšlenky na ostatní z hlavy nepustil, pak nucen budu v přesvědčování svém pokračovati… A věř mi, že já vytrvalým býti dovedu…“ spíše mu pohrozil a jazykem pomalu přejel po celé jeho délce.

„Tohoto ty přesvědčováním nazýváš?“ opáčil rádce rozechvěle.

„Samozřejmě…“

Kapitán ho znovu důkladně ochutnal a rty krátce polaskal citlivý vrcholek jeho mužství, na což Erestor reagoval dalším zoufalým zasténáním.

„Hm… já vždy věděl, že tys velice výmluvným, korkoamin, však toto i očekávání mých předčilo…“ prohodil Finrod spokojeně a nějakou dobu se věnoval pouze tomu, aby z něho vyloudil co nejvíce omámených vzdechů.

„Kterak takto nelítostným býti můžeš? Hodláš mne snad docela o rozum připraviti?!“ zaprotestoval Erestor chabě, když se mu podařilo popadnout dech.

„Právě naopak, já pokouším se tebe k rozumu přivésti…“ odvětil jeho zatvrzelý druh a jazykem dráždil malou skulinku jeho zbytnělého orgánu, dokud z ní nevyloudil slané slzy touhy, které ihned dychtivě slíznul.

„Ty téměř jako med chutnáš…“

„Toho mi nikdo předtím neřekl… Ostatně tys prvním, kdo cos takého vůbec činí…“ přiznal Erestor ostýchavě a doufal, že horkost, jež zachvátila jeho tváře, se nijak neprojevila i navenek.

„Možná proto, žes dosud pouze ellith vyhledával. A známo jest, že ony tomuto pramálo holdují.“

Finrod ho vzal znovu do úst, tak hluboko, že cítil, jak se otírá o měkké stěny jeho hrdla, a jen s obtížemi se ovládl, aby nevykřiknul rozkoší. Jenže kapitánovi se zřejmě jeho sebekontrola nezamlouvala, neboť vzápětí několikrát po sobě úmyslně polknul, čímž to nádherně sametové vězení ještě zúžil, a Erestor věděl, že něco podobného nemůže vydržet dlouho.

„Sha eller (Již budu)…“ varoval ho slabým hlasem, protože mu chtěl dát příležitost se včas odtáhnout.

Ale toho to ani nenapadlo. Pouze zesílil své úsilí a již za okamžik se mu za to dostalo hořkosladké odměny, kterou si vychutnal do poslední kapičky. Teprve tehdy ho nechal vyklouznout ze svého vlhkého sevření a přesunul se k jeho hlavě. Erestor, jenž se dosud vzpamatovával z toho intenzivního prožitku, se nejprve domníval, že si přeje, aby nyní udělal to samé pro něho, avšak Finrod mu k jeho úlevě pouze rozvázal pouta a pak ho majetnicky sevřel ve svých pažích.

„Ty značně unaveně vyhlížíš, korkoamin,“ pravil, než se zmocnil jeho úst v líném a přesto velice uspokojivém polibku, jenž trval snad celou věčnost.

„Nejprve mne hodin dlouhých mučíš a poté se mi posmívati hodláš?“ zavrčel na něho Erestor nepřívětivě a pokoušel se natáhnout pro deku, aby zakryl svou nahotu, v čemž mu ovšem Finrod okamžitě zabránil.

„Já přec tobě se neposmívám… navíc… zamlouvá se mi, kterak nyní vyhlížíš… přímo dekadence sama…“

Rádce si podezřívavě sáhnul na vlasy a ani trochu ho nepřekvapilo, když nahmatal notně zacuchaný uzel.

„Vskutku!“ zamračil se na něho. „Ty o dekadenci představ prapodivných máš!“

Finrod se pousmál a palcem mu jemně přejel po opuchlém spodním rtu. „A čehožpak dekadentnějším býti může než pohled na ellona kdysi tak chladného, jenž v okamžik tento vyhlíží, jako kdyby důkladně pomilován byl?“

„Já tušení neměl, že plánů takovýchto se mnou máš. Vždyť prve o čems jiném jsi hovořil,“ připomněl mu Erestor nervózně, neboť neodbytný způsob, jakým se mu jeho dosud neukojené mužství opíralo o nohu, v něm vzbuzoval nemalé obavy. Vždyť se mu ani nepodařilo vměstnat celou tu štědře vyvinutou část jeho těla do úst, jak by potom mohl doufat, že by se mohla vejít někam jinam?!

„A toho též v úmyslu mám, korkoamin,“ ubezpečil ho Finrod a jakoby náhodou pohladil rty špičku jeho ucha. „Však lhal bych, kdybych tvrdil, že též zmocniti se tebe netoužím… Posečkati nicméně ochoten jsem, dokud ty si na myšlenku tu nepřivykneš…“

„A kterak jist si býti můžeš, že se toho kdy stane? Vždyť…“ Erestor se odmlčel, aby se pokusil najít vhodný výraz, ale jako už po tolikáté během těchto dvou dnů, to bylo zcela bezvýsledné hledání. „Mě nenapadá, kterak by tohoto provésti možno bylo, aniž bys… mi ublížil…“ dokončil nakonec rozpačitě.

„Věř mi, že toho možným jest, korkoamin, pouze mi věřiti musíš.“

„A kterak se toho…“

„Činí?“ doplnil ho Finrod pobaveně. „Nu, řekl bych, že mezi ellyn příliš možností není.“

Erestor zkrabatil čelo v jasném znamení nevole. „Já přec vím, kampak čeho přijíti má, však kterak toho tam vpraviti bys chtěl? Vždyť ty vyhlížíš, jako kdybys tam dole takřka kmen mallornu měl!“

„Nyní přeháníš, korkoamin! Raději odvolej toho, sic tebe na prohlídku Lórienu vezmu, bys toho lépe posouditi mohl!“ durdil se kapitán naoko a položil si Erestorovu ruku na své křivě nařčené partie.

„Odvolati toho?“ opáčil rádce skepticky a bezmyšlenkovitě začal svého přítele hladit. „To nikdy! Však návštěva Lórienu velice lákavě zní… přinejmenším bychom tam nikým nerušeni byli.“

„Ty tváříš se, jako kdyby do komnat tvých procesí neustálých proudilo, meldir. Vždyť ni služebné tobě sem poklízeti nechodí, neb se tebe obávají!“

„Neb během úklidu svého mi vždy v listinách nepořádku učinily! Já raděj si zde sám uklidím, než bych jich poté znovu tříditi musel! Však tohoto já na mysli neměl… Cožpak pozapomněl jsi již, že komnat mých přímo s těmi královými sousedí? Kdyby nečekaně se navrátil…“

„Ještě nepřihodilo se, by král do paláce nikým nepozorován se dostal. Hádám spíše obav máš, že bychom se do řečí u služebnictva dostati mohli…“ prohodil Finrod, zatímco mu láskyplně uhlazoval vlasy za uši.

„Tak jest…“ přiznal Erestor neochotně. „Dokud zákaz králův zrušen nebyl, my stále zákonu porušujeme… A já bych za toto vskutku jen nerad potrestán byl!“

„Ty přespříliš se obáváš, korkoamin. Cožpak právě zákaz tento všeho mnohem vzrušujícího nečiní?“

„Možná pouze bláznům, mezi něž já nepatřím!“ namítnul rádce podrážděně. Nelíbilo se mu, že jeho druh bere tuto záležitost na lehkou váhu, přestože v ní šlo vyloženě o život.

„Pokud my dopadeni budeme, pak vždy tvrditi můžeš, že jsem tebe k tomu přinutil…“ zamumlal Finrod škádlivě a jeho prsty si zkušeně dál pohrávaly s jeho uchem.

„Pokud my bychom právě teď přistiženi byli, pak nám tohoto nikdo neuvěří!“ pokoušel se ho Erestor marně přivést k rozumu.

„Potom tebe zřejmě opět připoutati nucen budu… kvůli bezpečí tvému samozřejmě…“

„Samozřejmě!“ ušklíbnul se rádce nedůvěřivě. „A domníváš se snad, že se od tebe ještě spoutati nechám, když vím, jakých plánů se mnou máš?“

„A domníváš se snad, že odpor tvůj by v případě, že bych tebe vskutku spoutati chtěl, co platný byl?“

„Ty hodláš se mne snad násilím zmocniti?“ vydechl Erestor ohromeně, avšak nemohl popřít, že představa toho, jak je Finrodovi vydán docela na milost a nemilost, je podivně přitažlivá.

Přinejmenším by ho to zbavilo odpovědnosti za jejich zákonům se protivící činy. Dokud byl spoután, nemohl zhola o ničem rozhodovat a tudíž nemohl být ani obviněn. A kapitán tohle jeho dilema zřejmě dokonale chápal, neboť se na něho takřka hladově zadíval.

„Ano, přesně toho učiniti hodlám! Já nyní hlášení zkontrolovati půjdu a až navrátím se, hleď, bys na cestu do Lórienu připraven byl! A pokud zdráhati se budeš, pak tam tebe třebas nahého a přes hřbet koně mého přehozeného dopravím!“ přislíbil mu chraplavě.

„Toho by ses neodvážil! Strážní by tebe včas zastavili!“ namítl rádce s předstíraným rozhořčením a odpovědí mu byl kapitánův hurónský smích.

„Strážní rozkazů mých poslouchají, korkoamin… A ty mým budeš… buď zde, kde se toho nejspíše beze svědků neobejde, a nebo v Lórienu… Ty vybrati si můžeš!“ sdělil mu důrazně a potěšilo ho, když spatřil dychtivé plamínky v Erestorových ocelově šedých očích.

„A když s tebou tam dobrovolně odjedu, mohu ve shovívavost tvou doufat?“ smlouval s ním zdánlivě ustrašeně a zároveň se snažil potlačit své narůstající vzrušení.

„Doufati můžeš, korkoamin… a prositi též, až tebe na lůžku spoutaného a bezmocného míti budu…“

„Ty jist si jsi, že cestu onu dlouhou ve stavu tomto absolvovati schopen budeš?“ podotkl Erestor věcně a sevřel ho o něco pevněji ve své dlani. „Možná bych tobě od tohoto nejprve odpomoci měl…“ navrhnul nesměle, avšak Finrod zamítavě potřásl hlavou.

„Já s tím ještě posečkám, korkoamin, neb bych co nejdříve odsud vyraziti chtěl. Takto my aspoň nikomu účel cesty naší vysvětlovati nemusíme a u toho bych já rád zůstal.“

„Jest toho vůbec rozumné nyní paláce opouštěti?“ zmocnily se Erestora nenadálé pochybnosti. „Vždyť my téměř ve válce s Gobliny jsme. Co když tebe zde zapotřebí bude?“ dělal si starosti. Nechtěl, aby jeho soukromé aktivity nějak ohrozily životy ostatních.

Finrod se lehce vymanil z jeho objetí a hodil na sebe sporé oblečení, ve kterém den předtím přišel. „Ty obav zbytečných si činíš, Erestore. Hlídek po lesích rozestavěno jest a palác bezpečně střežen. Já velením jednoho z mužů svých nejspolehlivějších pověřím a kdyby čehos závažného zde se dělo, pak orla se zprávou za mnou vyšlou. Však dne zítřejšího se opět navrátíme… král se ni nedozví, že jsme vůbec pryč byli.“

„A neměl bych já v případě tom raděj v paláci zůstati? Já přesvědčen nejsem, že mezi mallyrn těmi všemi já v bezpečí budu,“ poznamenal Erestor suše a jeho pohled upřený na Finrodův rozkrok prozrazoval, jakého mallornu se obává nejvíce.

„Já tobě slibuji, že ničeho, s čím bys ty svolný nebyl, se nestane. Toho tobě na čest svou přísahám,“ pronesl Finrod neochvějně a on shledal, že již nemá další důvody, proč se zdráhat s ním někam jet.

„Dobrá tedy… a čehožpak s sebou sbaliti si mám?“ otázal se lehce bezradně, zatímco se nad ním kapitán nahnul, aby ho ještě před odchodem políbil.

„Pouze nezbytnou dávku touhy a vášně, korkoamin… Toho ostatního já sám obstarám...“