LXIX. kapitola

    Thíriel Belegova smělost nejprve natolik ohromila, že se nezmohla na zhola žádný odpor. Naopak, ke svému zahanbení si musela dokonce přiznat, že cosi na tom, jak ji nese, není vůbec nepříjemné. Tedy přinejmenším dokud nevyšli ven a ohromené pohledy pár jejích druhů ji neupozornily na to, že její správání je přinejmenším nevhodné.

„Faina amin! Sii´ (Pusť mne! Hned)!“ nařídila tomu neomalenému obrovi prudce a zároveň sebou zazmítala, přestože tak riskovala, že se záhy ocitne nepříliš šetrně na zemi.

„Demada ta (Toho zapomeň)!“ zavrčel na ni Beleg a pohotově zesílil své sevření. „Nikam nepůjdeš, dokud tobě ošetření se nedostane!“

„Na tohle práva nemáš!“ vyjekla, poněkud zaskočená jeho zatvrzelostí.

„Toť možné jest, však já si tohoto přespříliš užívám, než abych tebe takto vbrzku jíti nechal!“ odvětil posměšně a ona jenom překvapeně zamrkala.

Nu, dobrá, když tomu hlupákovi dosud nedošlo, že nemá tu čest s nějakou bezbrannou elleth, nýbrž s bojovnicí! Aniž by hnula brvou, obratně sklouzla rukou na bok, kde se v pouzdru skrývala její přeostrá dýka, avšak jeho hlas ji zaskočil dříve, než-li ji vůbec mohla vytáhnout.

„Tohoto bych na místě tvém nečinil!“ upozornil ji vědoucně, neboť jeho vycvičenému oku ten nenápadný pohyb neušel. „Pokud ovšem nechceš, bych tebe tu přede všemi odzbrojil... a věř mi, že při tomto nezvykle důkladným bývám!“

„Cože?!“ Thíriel sebou při té neomalené poznámce trhla a mít aspoň jednu ruku volnou, hned by ji zaťala v pěst a vší silou zabořila do té jeho samolibé tváře! Jenže podobný přepych jí dopřán nebyl, neboť Beleg zřejmě podobnou reakci očekával a zručně uvěznil obě její paže.

„Jelikož domnívám se, že tys mne až přespříliš dobře slyšela, já toho opakovati nebudu. A ty vrtěti přestati by ses měla, sic rána tvá ještě více krváceti bude,“ oznámil jí prostě a bez sebemenšího zaváhání pokračoval v cestě.

„Jako kdyby tebe snad trápilo, jestli tu na nádvoří vykrvácím!“ ušklíbla se Thíriel skepticky a protože jí nic jiného ostatně ani nezbývalo, ustala ve svém marném boji a její tělo zůstalo povolně ležet v jeho silných pažích.

„Ovšem, že by mne toho trápilo. Jednak jsem Amrasovi přislíbil, že o tebe se postarám, a pak mi na umírání až příliš krásnou připadáš.“

„Krásnou?“ zopakovala nedůvěřivě, neboť i Saeros si jí několikrát postěžoval, že ve své uniformě nevyhlíží zrovna žensky, a ona sama si byla až moc dobře vědoma toho, že díky tréninku ztratila její postava část svých půvabů. Obzvláště její hrudník utrpěl tím, že ho od mládí nemilosrdně stahovala širokým kusem plátna, aby jí prsa nepřekážela během lukostřelby, a přestože posléze v tom ustala, o nějakých přitažlivých křivkách už se v jejím případě rozhodně hovořit nedalo. A teď se jí tento nevychovanec hodlá vlichotit?!

„Možná by tebe léčitel nějaký též vyšetřiti měl, neb lépe toho nyní odhaliti, než-li později v boji!“ sdělila mu kysele.

Beleg ramenem rozrazil dvoukřídlé dveře vedoucí do nitra domu a teprve když vstoupil, zamyslel se nad její poznámkou. „Odhaliti čeho?“ optal se zmateně.

„Že docela slepým jsi!“

„Slepým? A ellon onen, jehož pozornosti jsi zraněním svým získati chtěla, tobě slepým nepřipadá? Kvůli mně by ses rozhodně řezati nemusela, neb já bych si tebe i tak povšimnul. Ba co víc... já nejraději bych tebe za kousek tento pošetilý přes koleno přehnul a tobě zadek řádně zmaloval, by sis čehos takého pro příště pořádně rozmyslela!“ dodal výhružně a ona se neubránila slabému zachvění, který si mylně vyložil jako strach. O to víc ho překvapila její následující slova.

„Možná bys toho učiniti měl...“ hlesla zahanbeně. „Neb za činy své bych toho vskutku zasluhovala.“

„Krásná elleth s minulostí temnou? Toho mne snad ještě více zajímá...“ zadíval se na ni Beleg s novým zájmem. „Nejprve tebe ošetřiti necháme... a pak se uvidí, zda výprasku skutečně zasluhuješ...“ přislíbil jí takovým tónem, že nemohlo být pochyb o tom, že bití není tou jedinou věcí, na kterou v souvislosti s ní myslí.

Erestor uchváceně hleděl na svého přítele, který pod náporem jeho dotyků rychle ztrácel svůj obvyklý nadhled a zanedlouho byl už stěží schopen vyslovit nějakou souvislou větu, aniž by ji proložil celou řadou nejrůznějších citoslovcí.

A on zjišťoval, že se mu role nelítostného trýznitele líbí víc a víc. V pravidelných intervalech dráždil onen výstupek v jeho těle, čímž ho takřka připravoval o rozum, a ty bouřlivé odezvy ho zaujaly natolik, že se nemohl dočkat, až to vyzkouší také na sobě. Rozhodně však při tom nemínil použít tři prsty, jako tomu právě činil u Finroda, už pouhý jeden se mu zdál až přespříliš, víc by toho určitě pojmout nezvládnul!

Téměř fascinovaně sledoval, jak se jemná kůže obemykající jeho prsty napíná doslova k prasknutí, a když si představil, že zanedlouho bude objímat docela jinou část jeho anatomie, tu, která až dosud spočívala bez povšimnutí na jeho stehně a marně ronila jednu horkou slzu za druhou, sám bezděčně zasténal.

Ten toužebný zvuk proniknul až do kapitánovy rozkoší zamlžené mysli a on pozvedl hlavu, aby na svého druha mohl vrhnout dosti nestoudný pohled.

„Já soudím, že již oba dva pro toto více než připraveni jsme, korkoamin...“ vypravil ze sebe chraplavě a při pomyšlení, že již brzy nahradí štíhlé prsty v jeho tělo cosi mnohem solidnějšího, jím proběhlo slastné zachvění. „Již pouze jediného zbývá...“

„Hm?“ Erestor ho s nepatrnou úlevou nechal vyklouznout z vlhkého zajetí svých úst, jejichž svaly už proti té nezvyklé aktivitě dost neodbytně protestovaly, a on se právem začínal obávat, aby kapitánovi opět nechtěně neublížil. „A čehožpak?“ otázal se, potěšen, že může opět volně dýchat. Jenže dlouho se z toho neradoval, neboť Finrodova odpověď mu docela vyrazila dech.

„Mně sděliti, v jaképak poloze se mnou milovati se chceš…“

Gildor se popásal na Nimlothině ohromeném výrazu a v duchu si umiňoval, že hned po svatbě si s ní musí pár věcí vyjasnit. Nehodlal se do nekonečna vyhýbat odpovědím na její otázky a dávat si neustále pozor, aby neprozradil víc, než by bylo záhodno. Jenže než bude sdílnější, potřeboval si být nejprve naprosto jistý, že jeho tajemství dokáže udržet.

Ačkoli… jakmile se dostanou do Amanu a její bratr odjede, nebude mít stejně nikoho, komu by se mohla svěřovat… a on se postará, aby to tak i zůstalo. Nimloth bude jenom jeho… a nikdo tomu již nezabrání…

S lehkostí, která svědčila o tom, že to nečiní poprvé, vykouzlil na svých rtech jemně škádlivý úsměv, který měl Nimloth bez použití jakýchkoli slov přesvědčit, že jeho předchozí sdělení nebylo míněno vážně, a když zaznamenal, jak se z jejích očí okamžitě vytratily veškeré obavy, pocítil silné zadostiučinění, že ani ona nedokáže prohlédnout tu přetvářku.

A přitom jí k tomu dopřál nejednu příležitost… Třebaže věděl, že by neměl zbytečně pokoušet štěstí, nemohl si pomoct. Bavilo ho si s ní pohrávat, působit v její mysli zmatek a vyvolávat podezření, která vzápětí mistrně rozháněl. Bylo to tak vzrušující… ten nádech nebezpečí, že by se mohla okamžitě sebrat a zmizet z jeho života… ale věděl, že to neudělá… Měl nad ní moc, i když ona si to zatím neuvědomovala… snažila se pořád působit tak sebejistě… a přitom byla jen malou stříbrnou muškou v jeho lepkavé pavučině. Slabá a bezbranná.

Usmál se na ni ještě sladčeji. Jak omamná je vůně moci…

Nimloth jeho úsměv opětovala, třebaže ten její působil spíše křečovitě. „Ach, Valar, takřka jsem toho tobě uvěřila!“ zvolala v rozpacích nad tím, že ten hloupý žert hned neprohlédla.

„Vskutku?“ Gildor se krátce zasmál, na okamžik opojen svým malým vítězstvím. „Nu, pokud zvědava jsi, já tebe klidně tam zavedu, bys přesvědčiti se mohla, že ničeho jiného než-li sudů s vínem tam uskladněno není,“ nabídnul jí, třebaže prohlídka jeho sklepů byla tím posledním, co by si přál uskutečnit. Skrývaly toho totiž daleko více než jen víno…

Ale jak již kdysi dávno zjistil, nejlepším způsobem, jak něco utajit, je přímá konfrontace. Kdyby začal Nimloth tvrdit, že v jeho sklepeních nic zajímavého není a že by tam raději ani neměla chodit, aby si na strmých schodech nevymkla kotník, mohl by se vsadit, že by ji tam našel hned ten den, co na jeho panství dorazí. Když jí to však sám nabídne a ona to nyní odmítne, hrdost už jí nedovolí tam slídit. Ženská mysl nepracovala zas až tak složitě, jak si někteří ellyn namlouvali… i v tom chaosu, který ellith s přehnanou hrdostí označovaly jako myšlenkové pochody, se dal nalézt jistý řád… pokud se tomu jeden věnoval dostatečně dlouho.

A on se s oblibou vkrádal druhým do hlavy. Snažil se odhadnout, jak budou reagovat… co právě cítí… co je trápí… co se pokouší zamlčet… čeho se bojí… a využít toho ve svůj prospěch. Každý měl nějakou slabinu a jeho těšilo je odhalovat, řešit ty živé hádanky, které se nabubřele domnívaly, jak jsou jedinečné, a přitom už takových ve svém životě potkal spousty. Nikdo nebyl jedinečný… a s každým se dalo bez potíží manipulovat, jakmile zjistil, za jaké provázky je nutné tahat. Někdy si připadal jako sběratel… sběratel duší…

Nimloth, jeho zatím poslední položka v rozsáhlé sbírce, rozhodně zavrtěla hlavou. „Toho netřeba, já již sklepů mnohých viděla a nikdy zajímavým mi toho nepřipadalo,“ odmítla jeho nabídku a Gildor se v duchu usmál.

Byla by nepochybně notně překvapená, jak zajímavé jsou jeho sklepy! Nu, její smůla! Však on dobře ví, proč tak rázně zavrhla jeho návrh… to ten její strach ze tmy. Jako kdyby se veškerá temnota slézala pouze tam! Jistě bude nemálo zaskočená, až zjistí, jak těsně ji obemyká… a že před ní není nikde úniku. Je to jeho věrná družka… a sprovází ho na každém kroku… jako Smrt!

Lída se opatrně přetočila na druhý bok a tlumeně sykla.

Dala by kdoví co, kdyby se jí již zmocnil milosrdný spánek a poskytnul jí aspoň na čas úlevu, avšak ten se jí dosud zlomyslně vyhýbal a ona byla dál nucena snášet bolest sužující její utrmácené tělo. V jednu chvíli zkoušela obdobu počítání oveček a namísto toho se snažila vypočítat všechna místa, která ji bolí, ale přestože ten počet byl celkem úctyhodný, usnout se jí stejně nepodařilo.

Možná to bylo tím, že ji netrápily pouze namožené svaly a od větru ošlehaná tvář, nýbrž i její myšlenky. Opravdu věřila tomu, že jí Legolas vyznává lásku?! Vždyť to nedávalo vůbec žádný smysl! Proč by zčistajasna něco takového dělal, když ji od sebe předtím tak dlouhý čas odstrkoval?! Ještě když ji Rúmil odvedl do domu a předal služebným do péče, opakovala si v duchu ta krásná slova pořád dokola a těšila se, až ji ty ellith konečně zanechají o samotě a ona bude moci spojit svou mysl s tou Legolasovou.

Jenže když ten vytoužený okamžik posléze nadešel, zjistila, že dosud z jeho strany naráží na tvrdou bariéru. Stále ji nechtěl… A jelikož krom té jedné jediné zprávy už nic dalšího nezachytila, byla nucena si nakonec přiznat, že to vyznání se odehrálo pouze v její hlavě jako výplod marné touhy. Vůbec nic se nezměnilo. To poznání bylo kruté.

S tichým povzdechem se překulila na záda a přitiskla si dlaně na rozpálené tváře, jako kdyby je snad její mrazem sežehlé ruce mohly ochladit. Ani permoníci v její hlavě nechtěli vyslyšet její úpěnlivé prosby o to, aby jí dali konečně pokoj. Měla pocit, že nejspíš co nevidět vyletí z kůže. Chtělo se jí křičet… a nebo se někam rozběhnout, jedno kam… jen neupadnout zase do té strašlivé letargie…

Promnula si tvář a stovky jehliček hned zaútočily na její podrážděnou pokožku, zdálo se jí, jako kdyby ji měla snad rozedřenou do krve, tak nepříjemné to bylo. Ale aspoň ji to udržovalo při plném vědomí… a ona horečně přemítala, jaké další kroky podniknout. Jedno přitom věděla naprosto jistě… nehodlala se zase vrátit do paláce a snášet Legolasovo přezíravé chování. Potřebovala zmizet… nadobro… ale jak…? Jak?! 

Bolest hlavy ještě zesílila, až se obávala, jestli se jí v následujícím okamžiku nerozskočí, celé tělo měla jako v ohni. Toužila strhnout ze sebe prostou noční košili, kterou jí jedna ze služebných starostivě připravila, a vrhnout se na chladnou kamennou podlahu, válet se po ní, aby se aspoň trochu zbavila té příšerné horkosti, která ji spalovala a která činila myšlení tak zatraceně těžké!

S žalostným vzlyknutím si promnula zátylek a poté oběma rukama zajela do vlasů, jež se díky jejímu neustálému převalování změnily v obrovský chuchvalec, a jakoby zachvácena náhlým šílenstvím popadla několik pramenů a silně za ně zatahala. A permoníci kupodivu na chvíli polevili ve svém zuřivém úsilí zbavit ji posledních zbytků zdravého rozumu a dopřáli jí chvilku oddechu, jež byla o to sladší, že nečekaně přinesla rozřešení jejího problému.

Rúmil…

Sotva se jí to jméno vynořilo v mysli, nedokázala pochopit, že ji to nenapadlo dříve. To on byl tím klíčem, který jí otevře průchod do světa lidí… jejího světa! Jak ho vůbec kdy mohla opustit?! Proč tehdy neposlouchala Ivana a ve své pýše se domnívala, že ví nejlépe, co je pro ni dobré?! Vždyť nevěděla vůbec nic! Netušila, jak komplikovaná je nátura těch bytostí! A už neměla ani tu sebemenší náladu to ještě zkoumat! Nemínila už dál trpět rozmary svého elfského chotě, ani nevypočitatelné nálady svého drahého tchána, chtěla pryč z místa, kde je pro každého jen obtížným břemenem! A to co nejdříve! Hned!

Se zarputilostí, o které netušila, že je jí dosud schopna, se vymotala z přikrývky a poněkud nemotorně se postavila na své oteklé a zatuhlé nohy. Pravda, nebyl to zrovna ideální stav, s jakým se dá vytáhnout do boje za svobodu, ale s tím se holt nedalo nic dělat. Však se za to doma odmění extra dlouhou bublinkovou koupelí. Hlavně už aby tam byla!

Rúmil se na Elronda překvapeně zadíval. „Vy míníte, že takřka jako rodina si blízcí jste?“ otázal se, neboť jiná interpretace jeho prazvláštních slov ho skutečně nenapadala.

„Kdybych tohoto mínil, pak bych toho takto též řekl!“ odvětil ten rázně. „Však dosti již o tomto! Vy lady Lidianny do Lórienu dopravte a snad Valar při nás státi budou a ti dva se opět usmíří.“

Rúmil poslušně přikývnul. Věděl, že tohle bude to nejlepší řešení pro všechny… tedy snad kromě něho, ale on už si vcelku přivyknul na svou samotu, tehdy aspoň nehrozilo, že někomu nechtěně ublíží. Ostatně beztak nemá naději, že kdy zpozná něco jiného… vždyť která by ho chtěla? Jakmile by sundal svou kápi, bylo by v mžiku po všem a on již nechtěl hledět na další dívku, jež omdlela při pohledu na jeho zohyzděnou tvář.

„Já hned za muži svými zajdu a družiny, jež sprovázeti ji tam bude, vyberu,“ oznámil lordovi věcně a s drobnou úklonou hlavy se hodlal vzdálit, jen aby zjistil, že prostor dveří byl právě zablokován jakýmsi urostlým vojákem. Vojákem, jenž v náručí nesl pobledlou Thíriel!

„Čehožpak se přihodilo?!“ zeptal se se zlou předtuchou a sotva jeho oči sklouzly na dívčinu zakrvácenou ruku, domyslel si to sám.

*Zpropadeně! Pročpak s ní dříve jsem nepromluvil?!* vyčítal si trpce. *Nyní již zřejmě doslechla se, že Saeros odplouti se chystá… ovšem důvodů jeho jí dosud skryto zůstati muselo… jinak takto by si neublížila… Však čehožpak nyní učiniti bych měl? Vždyť pokud sdělím jí, čeho on v úmyslu má, pouze naděje jí dám, jež možná nikdy naplněna nebude. A toto tím posledním, čeho ona potřebuje, jest…* zaklel Rúmil v duchu a spěšně se pokoušel přijít na nějakou vhodnou výmluvu, kterou by ji uklidnil.

Jenže dříve, než ho vůbec něco kloudného mohlo napadnout, potřeboval uklidnit sám, neboť hlas, jenž se zcela bez varování vynořil v jeho mysli, ho docela polekal.

*Kterak možným jest, že myšlenek Vašich jsem zachytil?* podivoval se Elrond a Rúmil by se v tu chvíli nejraději neviděl.

Proč jen si nedával větší pozor? Po celou dobu pečlivě hlídá, aby k tomuto nedošlo, a pak během krátkého okamžiku téměř všechno pokazí! Jakoby nestačilo, že má něco nalhávat Thíriel, teď ještě aby si vymyslet důvěryhodnou povídačku pro lorda! A jak dobře věděl, tomu něco namluvit není zrovna jednoduché!

*Nu?! Kterak mi tohoto vysvětlíte?!* dožadoval se Elrond důrazně odpovědi, jeho myšlenky plně soustředěny spíše na vyřešení té záhady než na zraněnou elleth v pažích jeho vojáka.

Ale naštěstí pro Rúmila nepatřil Beleg mezi ty, kteří trpělivě postávají opodál a čekají, až se jim někdo bude věnovat. A i kdyby byl, jeho sladké břemeno by ho rychle přimělo radikálně změnit své způsoby, neboť už se nemohl dočkat, až ho bude moci konečně okusit.

„Lorde Elronde? Odpusťte, že takto hrubě vyrušuji Vás, však elleth tato ošetření potřebuje a když já na chodbě hlasu Vašeho zaslechl, mě napadlo, že byste se toho možná Vy sám laskavě zhostiti mohl,“ požádal ho slušně, třebaže s jistým nádechem podráždění, které ale Elrond velkoryse přehlédnul.

Teď ho více zajímalo, proč mezi ním a Finrodovým zástupcem funguje neverbální komunikace, když jemu jako Peredhelovi se to dařilo skutečně jen s málokým, a také jak může Rúmil připustit, aby se mu vojáci klidně mrzačili!

*Čehožpak s elleth touto jest?! A pročpak Vy o ni starostí takových máte?* vyptával se Rúmila beze slov, jakmile jeho i Belega vyzval, že ho mají následovat do prostor vyhrazených pro léčitele, a on mu stručně povyprávěl o její pohnuté minulosti.

Elrond pozorně naslouchal a když skončil, zahleděl se s nebývalým zájmem na tu dívku. Přišlo mu neuvěřitelné, že by někdo na pohled tak sebevědomý mohl být uvnitř natolik rozervaný a sužovaný pocity viny. A přišlo mu líto, že její duše ani po všech těch yénech, jež od oné tragické nehody uplynuly, nenašla klid.

*Možná pomohlo by, kdybych s otcem jejím já sám promluvil, až do Amanu opět zavítám…* navrhnul zdráhavě, ale Rúmil byl proti tomu.

*Já za ochotu Vaši Vám děkuji, však obávám se, že by toho dobroty nečinilo. Už zásah Saerosův troufalým dosti jest a pokud on neuspěje, kterak by se toho Vám zdařiti mohlo, když ji pranic neznáte?*

*Z pozice moci.*

*Však ni ta Vám moci nad životy ostatních nedává!* odvětil Rúmil, aniž by si uvědomoval, že použil takřka stejná slova, jež kdysi dávno vmetl právě tomuto ellonovi do tváře. A ten nebyl z těch, aby podobné impertinence zapomínal.

*Vy někdy jako synové mí hovoříte… Nestřetnul jste jich někdy?* zaútočil přímo a nenadálost toho výpadu velitele poněkud zaskočila. Rychle se však vzpamatoval.

*Naneštěstí nikolivěk, pane. A pokud nemýlím se, pak toho již dohnati nemohu…*

*V tom vskutku nemýlíte se, Rúmile…* přisvědčil lord náhle nezvykle posmutněle, jeho předchozí bojovnost v mžiku tatam. *Oni smrtelnosti si zvolili a dcera má rovněž… Vy netušíte, kterak těžkým jest, dětí svých všech pohřbíti… Údělu nad to horšího vskutku není…*

Zahalený ellon cítil, jak mu do očí vstupují slzy, a několikrát po sobě zamrkal, aby je zahnal. *V tomto bych Vám oponovati si dovolil, neb oni s poctami veškerými a láskou Vaší odešli… Kdepak však útěchy otcové, jejichž potomci temnotě propadli, hledati mají?*

*Od temnoty vždy oprostiti se lze… však Smrt… ta v případě rodu lidského věčná jest…* posteskl si lord, než otevřel dveře vedoucí k léčitelům a jako první vkročil dovnitř.

*Já ztráty Vaší lituji, pane, však cožpak prve neříkal jste, že Legolas Vám rodinou jest? Pak tedy docela sám nejste…* Tak jako já, pomyslel si ještě krátce pro sebe. Mohl to však klidně připojit ke svým předchozím myšlenkám, neboť Elrondovi nečinilo potíže tam tento povzdech zachytit.

*A cožpak Vy? Kdepak rodiny Vaší jest?* vyzvídal, zatímco Beleg na jeho pokyn opatrně složil Thíriel na lůžko, a on se jal snášet obvazy, bylinné roztoky a masti, které bude na ošetření její rány potřebovat. Přesto si i během té činnosti našel chvilku, aby se krátce zahleděl na Rúmila a upozornil ho tak na to, že stále očekává jeho odpověď.

*Rodina má mrtva jest,* odbyl ho ten poněkud nedůtklivě. *A než Vy dále ptáti se budete, pak Vám raděj hned sdělím, že jich v Amanu jsem nevyhledal, neb oni by mne již podle všeho ni nezpoznali. Já doufám, že tímto zvědavosti Vaší jsem ukojil a Vy se nyní na Thíriel plně soustřediti moci budete.* 

*Dobrá, nechť po Vašem jest!* podvolil se Elrond bez odporu, neboť měl v úmyslu vyzpovídat ho ještě později, až se nebude moci na nikoho vymlouvat, a raději hleděl, aby okraje rány, kterou prve důkladně vyčistil, těsně přiléhaly a stehy, jimiž je sešíval k sobě, byly co možná nejdrobnější.

Thíriel během té procedury ani nemukla, nicméně podle výrazu na její tváři bylo patrné, že není tím vývojem událostí příliš nadšená. Když se vydala najít Saerose, ani v těch nejhorších snech by ji nenapadlo, že skončí zrovna v rukách lorda Elronda! V přítomnosti svého velitele si však proti jeho péči netroufla nijak protestovat, obzvláště když podle pohledů, které na ni občas vrhal, poznala, že se na ni zlobí. A to ji zamrzelo, neboť výjimečně neudělala nic tak odsouzeníhodného!

„Toť pouze nehody bylo, pane…“ pokoušela se chabě ospravedlnit, ale jeho nepřesvědčila.

„Samozřejmě!“ přikývnul přesto, jako kdyby jí věřil, protože neměl ve zvyku kárat své muže před svědky. Daleko účinnější se mu zdálo promlouvat s viníkem mezi čtyřma očima a přesně to také s Thíriel zamýšlel. Tedy přinejmenším dokud se do jejich rozhovoru nevložil dosud mlčící Beleg.

„Ona pravdy dí, pane. A pokud za poranění její kdos může, pak toho já jsem, neb jsem ji k souboji cvičnému vyzval,“ obhajoval ji a velice ho potěšilo, když se na něho Thíriel vděčně zadívala.

„Ty?“ podivil se Elrond, ne proto, že by tomu naprosto zřejmému nesmyslu byť jen na okamžik uvěřil, nýbrž z toho důvodu, že ho Belegovo gesto nemálo překvapilo. „A pročpak jsi toho učinil?“

„Neb s elleth, jež by zbraní vládla, jsem se dosud nesetkal a já zpoznati chtěl, zda dýk svých pouze pro okrasu nenosí, pane.“

„Pak tobě bych radil, bys pro příště zvědavosti své krotil, neb králi jistě nezamlouvalo by se, že mu vojáků jeho mrzačíš!“ napomenul ho lord a v duchu vyslal krátkou zprávu směrem k Rúmilovi. *Čehožpak Vy o tomto soudíte?*

*Že ji odsud co možná nejdříve dostati musím, sic hlouposti udělá, jíž si poté trpce vyčítati bude!* zazněla ellonova promptní odpověď.

*Potom jí přec sdělte, že ji přítel její neopustil!*

*A kterak? Vždyť pokud cíle cesty jeho prozradím, pak ničemu neprospěji!*

*Tedy si něčeho vymysliti musiti budete! Pročpak třebas nesdělíte jí, že on Legolase a Thranduila sprovází? Než oni navrátí se sem a podvod onen tak prozrazen bude, ona již do Lórienu směřovati bude,* přišel Elrond se spásným nápadem, za který by ho Rúmil nejraději objal.

*Toť důmyslné jest, pane,* pochválil ho aspoň.

*Ovšemže! Obzvláště když kdokoli jí zde dosvědčiti může, že Thranduil vskutku zdraví přílišnému se při příjezdu sem netěšil!*

*Něčeho se jemu přihodilo?* pozastavil se Rúmil nad tou poznámkou, ale lord na to zareagoval pouze lehkým pousmáním.

*On zraněn byl. A tohoto k ukojení zvědavosti Vaší postačiti musiti bude!* zopakoval se zadostiučiněním jeho předchozí slova.

Glorfindel si to ráznými kroky namířil k pobřeží a ani se neobtěžoval skrývat svou nevoli.

Na co jen posílal s Gildorem a Nimloth své muže, když ti imbecilové mu pak klidně sdělí, že je lord Gildor poslal napřed s tím, že se k nim připojí později a oni ho pak spatřili opět až v přístavech, kam navíc dorazil téměř s půldenním zpožděním?! Copak jim to nepřipadalo přinejmenším podivné?! Jak je možné, že někde nezastavili a na ty dva nepočkali?! Namísto toho je klidně zanechali docela bez dozoru! Ale tohle on jen tak nenechá, za tohle se mu budou náležitě zodpovídat! Vždyť je to vyložené neuposlechnutí rozkazu! To už docela zapomněli, jak se plní příkazy?! A nebo snad považují toho zpropadeného Gildora za někoho s vyšší hodností, aby jeho slova měla větší váhu než ta jeho?! Jak si ten Elrondův mladíček vůbec mohl něco takového dovolit?! Ta jeho arogance už skutečně nezná mezí! Ale však on si to s ním také vyříká... a to hned!

Jenže sotva vylezl na písečnou dunu a zahleděl se dolů směrem k moři, zmohl se jen na nevěřícné zamrkání. Protože onen zpropadený ellon seděl právě na jednom z mostků, které se táhly přes bledě zlatou pláň jako čáry na dlani, a jeho sestru svíral více než majetnicky ve svých pažích! Jak se jen opovažuje?!

Pevně zaťal pěsti, až mu klouby zbělely, a už se nemohl dočkat, až minimálně jednu z nich zaboří do té jeho samolibé tváře. Copak nemá vůbec žádné způsoby?! Jak se může k Nimloth chovat tak směle, jako kdyby nebyla nikým víc než pouhou děvečkou na jeho panství?! Je sice pravda, že mu přislíbil její ruku, avšak ani to mu nedávalo právo hned okoušet toho, čeho se mu mělo dostat až po jejich svatbě! A jestli se domnívá, že on bude tomu všemu pouze nečinně přihlížet, pak se krutě mýlí!

Rozlícený snad ještě více než-li Námo, když si Legolas během lukostřeleckého turnaje dovolil mu vzdorovat, vyrazil dolů. Jeho postup značně zpomalovaly haldy písku, do kterých se bořil a které se mu drolily pod nohama takovým způsobem, že raději zpomalil, aby se nedůstojně nezřítil ze svahu. Díky svému soustředění tudíž nezpozoroval onu tajuplnou osobu, dokud do ní téměř nevrazil.

„Kdožpak jsi a čehož tu pohledáváš?!“ osopil se na tu do šedivého pláště zahalenou postavu a když ta pozvedla trochu hlavu a on spatřil její velké stříbřité oči, ustrnul v lehkém úleku.

„Ty přespříliš si již troufáš, Glorfindele od Zlatého Květu! Však za pýchu svou a zpupnost ty již vbrzku potrestán budeš!“ varovala ho Nienna chladně.

„Já ničeho zlého neučinil, pouze štěstí sestry své chráním, arwenamin!“ vypravil ze sebe na svou obhajobu, zatímco se bezmocně topil v těch dvou měsíčních studánkách. Zářily tak silně, že nic jiného z její tváře nešlo rozpoznat, třebaže se o to usilovně pokoušel, hnán svou zvědavostí.

„A v tom právě pýcha tvá spočívá, neb na tobě není, bys soudil, s kým kdo šťasten býti může! Já tebe varuji, nezasahuj již více do života Nimlothina! Ni toho Almielina! Ona spokojenou nyní jest a ellona sobě našla, jenž ji v úctě chová a city svými ji zahrnuje! Což mnohem více jest, než-li tys jí kdy schopen dáti byl!“

Pomyšlení, že se jeho někdejší choť miliskuje s někým cizím, ho vyvedlo z míry natolik, že ani přítomnost jedné z Valier mu nezabránila ve zlostném výbuchu.

„Vy domníváte se, že se jí tak lehce vzdám?!“ vyštěkl na ni rozzlobeně. „Ona ke mně patří a já ji na skutečnost tuto upamatovati hodlám!“

„K tobě patří?“ zopakovala Nienna s opovržením. „Takto ty si vztahů představuješ, Glorfindele? Jako vlastnictví?! Ty raděj od ní dále se drž, sic hněvu mého pocítíš... a věz, že pak tebe ze zajetí sněhu již nikdo nevysvobodí!“ sdělila mu výhružně, než zlehka přejela bledou rukou po jeho tváři.