LXIII. kapitola

    „Vy chcete Thíriel opustit?!“ vyjekla Lída rozhořčeně, až Saeros na okamžik zalitoval, že se o tom vůbec kdy zmiňoval.

Jenže nyní už bylo příliš pozdě, než aby vzal svá neuvážená slova zpátky. Jediné, co mohl udělat, bylo pokusit se jí vše vysvětlit.

„Ano. Však pokud mi Valar nakloněni budou, pak se opět vbrzku navrátím,“ ujistil ji rychle, neboť si povšimnul, jak několik vojáků otočilo hlavy jejich směrem, přivábeni jejím rozrušeným hlasem.

„A proč ji radši nevezmete s sebou?“ nechápala.

„Neb ona by se mnou nejela.“

Dívka podezíravě přimhouřila oči. „Znamená tohle, že jste jí ani neřekl, že někam odjíždíte?!“

Absence odpovědi ze Saerosovy strany pro ni byla dostatečným potvrzením jejího neblahého tušení. A ještě o něco více rozdmýchala její spravedlivý hněv.

„Jak jí tohle můžete udělat?! Nevím, jak jste spolu dlouho, ale zdálo se mi, že je to mezi vámi opravdu vážné! A teď ji chcete bez jediného slova rozloučení opustit?!“ obořila se na něho rozlíceně.

„Pokud obviňovati mne přestanete, pak Vám všeho milerád ozřejmím, arwenamin,“ snažil se jí domluvit.

Neušlo mu, že upoutali nežádoucí pozornost dalších mužů a raději poodjel stranou, aby si mohli vše v klidu vyjasnit. Sklouznul s koně jako první a hned chtěl pomoci dolů i princezně, ale ta přezíravě sesedla sama a dala mu tak více než jasně najevo, že se jí jeho čin hluboce dotknul.

„Neposadíme se?“ navrhnul nesměle a zadíval se povalený kmen stromu ležící opodál.

„Raději postojím!“ odsekla Lída a založila si ruce na prsou. „Tak co mi k tomu chcete říct?!“

Saeros si tiše povzdechnul, ale pohledem neuhnul. Naopak, jeho tmavé oči se neochvějně zabodávaly do těch jejích a žádaly pochopení.

„Věřte mi, že odjezd můj pro dobro Thírielino jest. Já stále doufal, že toho některak společně vyřešiti dokážeme, však nyní již vím, že toto možnosti jediné jest… A ačkoli mně se toho příčí, kvůli ní toho učiním.“

„Odkdy je útěk řešením nějakých problémů?!“ opáčila dívka pohrdavě a snažila se v tu chvíli nemyslet na to, že v minulosti se párkrát zachovala stejně.

„Já přec neutíkám, arwenamin,“ ohradil se ihned proti tomu nařčení Saeros. „Byste tohoto správně pochopila, já cos důvěrného svěřiti Vám musím. Však nejprve bych Vás o mlčenlivost Vaši požádati chtěl… neb Thíriel by mi nikdy neodpustila, že jsem tohoto vyzradil.“

Ani pořádně netušil, co ho přimělo chovat se k ní takhle důvěrně, ale cosi mu našeptávalo, že by mu mohla porozumět. A on zoufale potřeboval někoho, kdo by se o Thíriel postaral, než se zase vrátí. Naneštěstí Rúmil měl svých starostí už takhle dost a mezi vojáky neznal nikoho, na koho by se mohl obrátit. Navíc… princeznina nynější zloba, jakkoli mu byla na obtíž, dokazovala, že jí na Thíriel přinejmenším trochu záleží. Pokud si na něm tedy pouze nevylévala vztek, jenž měla na lorda Glorfindela a nejspíš i na svého chotě.

„Slibuji, že to nikomu neřeknu,“ vyhověla mu Lída bez dlouhého otálení, ale její tón byl stále dosti nevraživý.

Neboť už si utvořila jistou představu o tom, co jí chce Saeros asi sdělit. Nepochybně nějakou šikovnou lež, ve které bude Thíriel figurovat jako viník a on jako hotový světec. A tím, že ji žádá, aby to nikde nerozšiřovala, se chce pouze pojistit, že jeho hanebné chování nevyjde najevo!

Raději pevně semkla rty, aby se zdržela nelichotivého hodnocení jeho osoby přinejmenším do té doby, než jí své jistě dobře připravené výmysly přednese, a snažila se nedat na sobě znát zklamání. Jak vůbec kdy mohla tohoto ellona považovat za starostlivého a milého? Nyní již chápala jeho slova o tom, že doprovázením její maličkosti do Imladris sleduje i své vlastní zájmy. A ani trochu se jí to nezamlouvalo.

„Já nepředpokládám, že Thíriel Vám čehos z minulosti své vyjevila, neb na ni převelice háklivá jest, však skutečnost se má tak, že otec její na jméno jí přijíti nemůže a ona pro to se trápí. Kvůli tomu já do Amanu odplouti chci, bych jej vyhledal a názoru na ni změniti ho přesvědčil,“ vyjevil jí prostě a Lída, připravená na všechny možné vytáčky a výmluvy, jenom překvapeně zamrkala.

„To je celé?“ otázala se nedůvěřivě.

„Ano.“

„A proč to před Thíriel tajíte? Vždyť kdybyste za ním jeli společně, tak ho možná přesvědčíte líp.“

„Toť nepravděpodobným jest, neb Thíriel již jemu v minulosti listu napsala a se zlou se potázala. Ona jej osobně o prominutí požádati nepůjde,“ konstatoval Saeros posmutněle. „A já nechci, by o cestě mé věděla… jednak by si nadějí planých činiti mohla… a pak… pravděpodobně nahněvalo by ji, že se do záležitosti její soukromé vměšuji. Však já již déle přihlížeti nemohu, kterak ona se trápí…“

„Co vlastně provedla?“ vyptávala se dívka zvědavě a on krátce zaváhal, než jí to ve stručnosti vylíčil.

„To je strašné… Ale takovéhle věci se občas stávají. Vždyť byli oba ještě dětmi… jak jí to její otec mohl klást za vinu?“

„Nejen to, on by ji za to býval i zabil, kdyby mu v tom ellon jistý nezbránil!“ nechal se Saeros jejím očividným zájmem povzbudit k vyprávění. „Později Thíriel jej přesvědčila, by ji zbraní vládnouti naučil, neb doufala, že když v tomto uspěje, otec jí všeho odpustí. Však on pouze rozhněval se, neb chápal to tak, že místo syna jeho uzmouti se snaží. Praničím se mu nezavděčila a když on později kapitánem tamním se stal, ji z vojska ihned propustil.“

Dívka ustaraně svraštila čelo. „A jak se na to dívá její bratr? Taky je na ni naštvaný? Jak že se jmenoval?“

„Anarion.“

„Anarion…“ zopakovala zamyšleně. „Ten jí taky dosud neodpustil?“

Saeros se zatvářil ještě zarmouceněji. „Toho nikdo netuší. Neb on ni v Amanu ni v říši Námově k nalezení není. Duše jeho prostě zmizela.“

„Pozoruhodné… hádám se to ještě nikdy předtím nestalo, co?“

„Toho hádáte správně. Duše Eldar se jen tak nevytrácí. Však ta Anarionova zřejmě výjimkou jest.“

„A to ani Valar neví, kde by mohl být?“ zkoušela se něčeho dopátrat.

„Ni já, ni Thíriel jsme se s Valar dosud nestřetli, bychom se jich otázati mohli. A bez něho ona pouze v odpuštění otce svého doufati může. Jenž ovšem zcela neoblomným jest.“

Princezna chápavě pokývala hlavou a zvažovala, jestli říct, co si o této záležitosti myslí, a nebo raději mlčet, aby svého společníka nepohněvala. Nakonec se rozhodla pro tu první možnost.

„Uvědomuju si, že tahle nešťastná událost musela Thírielin život nevyhnutelně poznamenat, a že ji trápí, jak se k ní otec zachoval, ale vždyť se to stalo už před děsně dávnou dobou. Proč se přes to nebyla dosud schopná přenést? Vždyť má Vás... mohla by si založit svou vlastní rodinu...“ nadhodila nevinně a okamžitě toho zalitovala, když spatřila Saerosův zdrcený výraz.

„Vy domníváte se, že jsem jí toho již mnohokráte nenavrhnul? Však ona o tomto ničeho slyšeti nechce! Prý kterakpak jist si býti mohu, že by dítěti našemu neublížila, když bratra svého, o nějž postarati se měla, zabila.“

„To je přece absurdní!“

„Já toho přec vím! Však když přesvědčiti jsem se ji pokoušel, by toho alespoň zkusila, že tu jsem já, bych jí s čímkoliv pomohl, pokud toho zapotřebí bude, pak nařkla mne, že ji za nesvéprávnou považuji a neustále hlídati a kontrolovati chci. Prý na blahu jejím pranic mi nesejde, pouze na elleth obyčejnou degradovati se ji pokouším, jež by mi potomků porodila!“

„Copak ona sama nechce mít děti?“ podivila se Lída, neboť jí připadalo, že zázrak zrození je něco, co si žádný z Eldar nechce nechat ujít.

Na základě Nimlothina vyprávění došla k názoru, že jsou hodně orientovaní na rodinu, a i když věrnost nebyla něčím, co by do písmene ctili, nikdy se kvůli tomu nikdo netrápil a nikdo také neviděl důvod, proč své mimomanželské aktivity tajit. Jejich životy byly příliš dlouhé, než aby je strávili s jediným partnerem. Většinou to dopadalo tak, že se nové známosti přibírali do rodinného kruhu a ne nezřídka se mezi ellith a ellyn utvořilo silné přátelství. Myšlenka to sice nebyla špatná, ovšem ona si byla naprosto jistá, že by nemohla mít ráda elleth, která by jí odloudila Legolase. A děsila ji představa, že se něco takového už možná přihodilo...

„Ona jich chtěla... a díky tomu se mi ji přec jen přesvědčiti podařilo... Valar tomu  však naneštěstí nakloněni nebyli... Tohoto někdy stává se a ona zajisté vyčítati si čeho neměla, neb jakmile o stavu svém zvěděla, velice opatrnou byla a sebe šetřila. Já pečlivě bylin jí podával, kterak tomu ze začátku pravidlem bývá, přesto ona krváceti počala...“

Saeros se na chvíli odmlčel a před očima se mu znovu zjevila Thíriel... zdrcená a zoufalá... křičící a hořce plačící... proklínající Valar a jeho také, neboť tomu nedokázal zabránit. Musel ji tehdy přivázat, aby si neublížila, a dlouho trvalo, než se z toho jakžtakž dostala. Možná, kdyby to zkusili ještě jednou... jenže ani jeden z nich nechtěl tím martýriem procházet znovu.

„Tenkráte zařekla se, že již dětí více míti nechce... A požádala mne, bych jí bylin příslušných namíchal...“ dokončil své povídání tiše. „Já domnívám se, že toho úzkost její způsobila a že kdyby otec její jí odpustil a ona viniti sebe přestala, pak by potomků zdravých dosud povíti mohla, neb navenek zcela zdráva jest.“

Lída mlčky přikývla. V duchu si říkala, že možná měla sama Saerose požádat o nějaké byliny, jelikož malá zásoba, kterou jí před svatbou dala Nimloth, se povážlivě ztenčila, a ona netušila, koho jiného poprosit o novou. Na druhou stranu už před nějakou dobou přestala čaj z nich vylouhovaný pít, neboť jí to vzhledem k její roztržce s Legolasem připadalo naprosto zbytečné, a navíc jeho výrazně nahořklá chuť nebyla něčím, po čem by se jí vyloženě stýskalo.

„A co když se Vám to nepodaří?“ vrátila se raději k Thírieliným potížím, aby zatím nemusela myslet na ty své. „Co když její otec zůstane zatvrzelý?“

„Pak doufati budu, že společnost má jí útěchou dostatečnou bude...“

Dívka se poněkud nuceně pousmála. „Thíriel má velké štěstí, že Vás má, doufám, že si to uvědomuje... Jak jste se vůbec seznámili? Tipla bych si, že utrpěla nějaké zranění v boji a Vy jste ji ošetřoval, že jo?“ vydechla zasněně a připadalo jí to úžasně romantické.

Skoro jako ta její záchrana před Gobliny... kdyby se to ovšem později všechno docela nezvrtlo. Pravda, částečně si za to mohla nepochybně sama, avšak proč jen musel Legolas tu nešťastnou příhodu tolik zveličovat? Pokud jsou Eldar velkorysí a tolerují si vzájemně i jiné vztahy, proč reagoval tak přehnaně? Vždyť mu dokonce vysvětlila, proč to udělala, a přesto se k ní choval, jako kdyby spáchala nějaký neslýchaný zločin!

„Ano, ošetřoval jsem ji,“ přisvědčil Saeros váhavě a tím ji vytrhnul z jejího rozjímání. „Však ran jejích v boji utrženo nebylo... ona sama si jich způsobila... A toto důvodem jest, proč Vás jsem v souvislosti s odjezdem svým oslovil. Já vědom si jsem, že prosba má neslýchanou jest, však zdálo se mi, že za dobu tu krátkou, již spolu jste strávily, vy dosti jste se sblížily. A toto odvahy mi dodalo, bych Vás o pomoc požádal...“

Lídě se rozšířily oči poznáním. „Chcete, abych ji hlídala? Nemyslím si, že by něco takového strpěla!“

„Toho také po Vás nežádám. Pouze... společnosti její občas vyhledejte... a když povídati chtíti si bude, pak jí naslouchejte...“

„A to je celé? Bude to stačit?“ otázala se nedůvěřivě. „Co když si něco udělá? Co si pak počnu?“

„Já již s Rúmilem o tomto hovořil... On se jí zaměstnati pokusí, by na cos takého myšlenek neměla... Však kdyby k tomu přec jen došlo... buďte prosím s ní...“ hlesl Saeros sklesle, protože představa, že tu zanechá svou milou takřka opuštěnou, ho dosud velmi tížila.

„Tohle jste dělal? Jenom jste přihlížel tomu, jak si ubližuje?!“ zamrkala Lída překvapeně. „Proč jste jí v tom nezabránil?!“

„Já čehos daleko horšího činil... já jí v tom nápomocen byl...“ přiznal zahanbeně.

„Cože?! To jste ji řezal nebo něco podobného?! Jak jste to jako léčitel mohl udělat?! Jak jste to mohl udělat, když ji máte rád?!“

„Právě proto, arwenamin... Neb kdybych nezasáhnul, ona by si čehos horšího způsobila. A ne... já nikdy nože na ni nevzal... když zbytí nebylo, já k výprasku sáhnul. Klidně odsuďte si mě, neb já sebe za činy tyto už dávno odsoudil!“ vykřikl zmučeně a jeho starostmi strhaná tvář potvrzovala jeho vášnivě pronesená slova.

„Omlouvám se... nechtěla jsem na Vás takhle vylítnout... To jen... je to všechno tak... hrozný! Proč si vůbec působí bolest? Copak jí už nezažila dost?“ snažila se dívka pochopit jejich nelehkou situaci.

„Tomuto porozuměti mi též obtíží činilo... však podle všeho když trpí, pak dojmu má, že za provinění svá trestána jest a jednou, když vytrvá, se jí odpuštění dostane...“ prozradil jí Saeros to, na co on musel přijít sám z jemných náznaků a drobných střípků jejich rozhovorů.

„Copak už nebyla potrestaná dostatečně?! Vždyť ji zavrhla její vlastní rodina!“

„Jenže toho, že otec její ji namísto potrestání fyzického rovnou z domu vykázal, ona za nedostatečné považuje... Ona s to přijmouti není, že trest tento tím nejhorším, čeho přihoditi se jí mohlo, byl. Možná proto, že vojákem jest, ona týrání psychického neuznává. Dokud rány viděti není, pak to ničeho není, a přiznati si odmítá, že nitro její do krve rozedráno jest...“

„Dobrá...“ hlesla Lída rezignovaně. Bylo zřejmé, že ellon před ní zkusil všechno možné i nemožné, aby Thíriel nějakým způsobem pomohl, a proto ho již déle netrápila. „Budu jí dělat společnost, než se vrátíte, pokud s tím bude ona souhlasit.“

„Diola lle, já tohoto nesmírně si cením. A ještě o jedno poprositi bych Vás chtěl... byste o skutečnosti, že Thíriel občas... zbiji... pomlčela. Cos takého v království Eryn Lasgalen nepřípustné jest... a jako léčitel bych trestu mimořádně přísného neušel.“

„Vždyť už jsem Vám přece slíbila, že o všem, co jste mi řekl, pomlčím. A i kdybych Vám to neslíbila, tak se nemáte vůbec čeho obávat. Jestli jste si toho nevšimnul, není tu zrovna moc jedinců, se kterými bych si mohla povídat. A většina z nich odjíždí do Amanu,“ připomněla mu trpce.

„Já nevím, čeho přesně se mezi Vámi a princem přihodilo, však jist si jsem, že toho časem překonáte,“ snažil se ji Saeros povzbudit.

„Doufám, že máte pravdu. Ačkoli mi to nevěří, opravdu mi na něm dost záleží.“

„Já Vám toho věřím, lady Lidianno.“

„Jsem ráda, že aspoň někdo,“ prohodila s neradostným pousmáním. „Jenže stejně si nejsem jistá, jestli tu Glorfindel něco zmůže... Přinejmenším Rúmil se k tomu stavěl velmi skepticky.“

„Rúmil bručounem jest, Vy jemu byste přespříliš naslouchati neměla.“

„A to říkáte o ellonovi, kterého jste mi určil jako nápadníka?“ durdila se naoko. „Kde je teď vůbec?“

„On odpočívá...“

„Opravdu?“ Dívka nedůvěřivě přimhouřila oči. „A co ho tak vyčerpalo?“

„Nejspíše Vy, arwenamin,“ poškádlil ji mírně. „Běžte si nyní s lordem Glorfindelem promluviti a o něho starostí si nečiňte. On z toho se vbrzku dostane.“

„Když já už ani nevím, jestli je dobrý nápad probírat něco s Glorfindelem... Možná jenom dělám další chybu...“ otálela nerozhodně.

„Vy cesty této jste vážila, byste si s ním promluvila. Pak toho přec učiňte. Vždyť ničeho tím zkaziti nemůžete,“ chlácholil ji Saeros.

„To jsem si myslela taky. Ale Rúmil říkal... no, to je vlastně jedno! Co mi o něm vlastně můžete říct?“

„O kom? O Rúmilovi?“ otázal se a když dívka souhlasně přikývla, zatvářil se lehce zmateně. „Proč on Vás toliko zajímá?“

„Protože je jiný... a protože mi připadá, že Legolase hodně dobře zná... Víte o tom něco?“

Léčitel trochu uhnul pohledem, aby ho jeho oči neprozradily. „Vůbec ničeho. A pokud raditi Vám mohu, pak se na potíže své s princem soustřeďte a Rúmilovi se raděj vyhýbejte. On věří, že prokletý jest... a dle soudu mého daleko od pravdy není...“

„Rowena...“ zopakoval Legolas tiše a Thranduil na něho vrhnul krátký zkoumavý pohled.

„O čemžpak rozjímáš, nin-ion (synu můj)?“ zajímal se, především proto, aby nezabřednul do svých neradostných vzpomínek.

„Kterak obtížným pro Vás býti muselo, když Lidianny do paláce jsem přivedl, Adar,“ odvětil princ podle pravdy.

„To ano... přestože dívky tyto podobnými si nejsou, já obavám ubrániti se nedovedl, že bys stejně jako já skončiti mohl... A ty víš, že nakonec se tomu stejně nevyhneš, neb život lidí v porovnání s tím naším krátký jest. Však tys volby své učinil a ničeho jí již neodčiní... Potom ovšem nechápu, kterak se jí tak lehce vzdáti můžeš. Cožpak tobě se již docela znelíbila?“

„V tom toho netkví... spíše uvědomil jsem si, že city svými jsem se unésti nechal. Na názor její pramálo jsem dbal... a zároveň jí moci přílišné nad sebou přenechal... Chyby této já již opakovati nehodlám.“

„Chyby?“ pousmál se král zádumčivě. „Pokud doposavad ses toho nedovtípil, pak chyba tato se láskou nazývá.“

Legolas se nejprve chystal zareagovat nějakou přezíravou poznámkou, ale včas se zarazil. Uvědomil si totiž, jak vynikající příležitost mu otec nevědomky poskytnul.

„Láskou? Láska zaslepená jest... a sobecká...“ nadhodil s předstíraným znechucením.

„Takto hovoří ellon, jenž nedávno choti pojal? A pročpak za sobeckou ji vůbec považuješ?“ pozastavil se nad jeho výrokem Thranduil, přesně tak, jak to předpokládal.

„Nu, možná chybně jsem se vyjádřil. Láska sobeckou není… to spíše my sobeckými jsme… Neb pokud citem čistým jest, proč některým milovati dopřáno není?“

„O kompak ty nyní hovoříš? A kampak tímto vším vlastně směřuješ?“ nenechal se král ošálit a Legolas poznal, že je načase přestat mluvit pouze v náznacích.

„Proč my dosud zákonu máme, jenž vztahu mezi pohlavím stejným odsuzuje a trestá?“ přešel tedy raději hned k věci, než s ním otec ztratí trpělivost. „Cožpak snad vybíráme si, ke komu citem vzplaneme? Kterak my posouditi můžeme, že právě vztah takovýto podstatu lásky pravé nejlépe nevystihuje? Neb nevznikl z  potřeby pouhé potomků povíti, nýbrž z potřeby jedince duše spřízněné nalézti…“

„Ty takto chabě sděliti se mi pokoušíš, že již náhrady za Lidiannu máš, či pouze některému z přátel svých pomoci v ohledu tomto jsi přislíbil?“ zadíval se na něho Thranduil pátravě.

„Toho druhého…“ přiznal Legolas zdráhavě. „Však já nerad bych, by oni potrestáni byli. V očích mých ničeho špatného se nedopustili… a kdybys možnosti toho jednoho vyslechnouti si měl, pak bys k závěru stejnému nepochybně dospěl.“

„Já toho nepotřebuji, nin-ion. Pokud tobě na tomto toliko záleží, pak zákazu onoho klidně zruším. Beztak jsem dodržování jeho důsledného nikdy hlídati nenechal… na rozdíl od krále Orophera…“

A v Thranduilově hlase zazněla na okamžik taková hořkost, že to prince zarazilo.

„Pročpak on zákonu tohoto vůbec vyhlásiti dal, Adar?“ neubránil se dotazu, který mu už dlouho vrtal hlavou.

„Neb během panování jeho války líté zuřilo a on takto zajistiti chtěl, že Eldar svazků uzavírati budou, z nichž potomků vzejde,“ odvětil král prostě, nicméně když zachytil synův pochybovačný pohled, neochotně pokračoval.

„A též proto, neb o vztahu bratra mého mladšího ke kapitánovi vojsk svých se dozvěděl. Čehož by on jiným toleroval, v případě tomto jako urážku rodu svého shledal.“

Legolas se zatvářil značně užasle. Bylo to poprvé, co slyšel, že by měl jeho otec nějaké sourozence, a nemohl uvěřit tomu, že se mu o tom někdo nezmínil již dříve.

„Kterak jména jeho zní a čehožpak se s ním stalo poté, co odhaleni byli?“ vyptával se zvědavě.

„Malgalad…“ pronesl Thranduil tiše. „Jakmile se král o poklesku jeho dozvěděl, on jej se zřekl a pod trestem smrti ho ze země vykázal. Poté zmínek veškerých o něm zničiti dal, by zapomnělo se, že kdy vůbec syna takého kdysi měl. Podle zpráv, jichž se mi dohledati podařilo, on do Lórienu se odebral a později v bitvě na Dagorladu konce svého nalezl.“

„Tedy přec jen se mu poštěstilo s kapitánem oním čas jistý prožíti?“ zadoufal Legolas, neboť mu bylo Malgalada upřímně líto.

„To bys krále hrubě podcenil. On počínání Thaliona jako zrady bral a jako zrádce jej též osobně ztrestal. Mečem svým…“

„On jej popravil?!“

„Vpravdě tak. A ačkoli se Elrond domýšlí, že já do Amanu kvůli Oropherovi odplouti se zdráhám, pak tomu tak není. Mně známo jest, že ellon tento dosud v říši Námově dlí… a nejspíše odtamtud nikdy nevyjde, neb duši jeho očistiti nelze… a též zřejmě vyhlídka na shledání s Malgaladem jej příliš neláká. Však ni mne. On bratrem mým mladším byl… a já jej zklamal. Vždyť nejlépe věděl jsem, jakého to vztahu mezi ním a kapitánem jest… neb jsem je jednou v lesích nechtěně přistihl, a přesto ničeho jsem neučinil, bych tragédii této zbránil.“

A Thranduil se odvrátil, aby si Legolas nepovšimnul, jak se mu vlhce lesknou oči. Nejhorší pro něho bylo vědomí, že ani nebyl se svým bratrem, když ho ten zrovna nejvíce potřeboval. Jenže jejich otec to měl dobře promyšlené… Pod záminkou toho, že si přeje, aby poznal i jiné končiny než jejich říši, ho poslal do Lórienu, a zatímco on si tam bezstarostně užíval, Malgaladův milenec byl potají nelítostně zavražděn a Malgalad sám vyhoštěn. Teprve s patřičným odstupem pro něho otec poslal a když dorazil do paláce, vyjevil mu strašlivou zvěst. Že jeho bratr byl podle zabit Thalionem v milenecké hádce a tomu se pak naneštěstí podařilo pláchnout.

Ani už netušil, jak mohl takovému zjevnému nesmyslu uvěřit, byl natolik ochromen tou bolestnou ztrátou, že ho vůbec nenapadlo o otcových slovech pochybovat. Až Rowena dokázala to prázdné místo po něm nějak zaplnit… a díky ní se také začal nenápadně vyptávat, co se tenkrát vlastně v paláci událo… To byl ještě mladý a naivní a o to víc jím postupně odhalované tajemství otřáslo. Rozhodl se, že s ellonem, který je tak odporného činu schopen, nechce mít již zhola nic společného a vyrazil za Rowenou, aby s ní prchnul někam daleko, než si Oropher najde způsob, jak ho připravit i o ni. A tím nevyhnutelně zpečetil její osud…

„Pročpak v sedle neustále sebou šiješ, korkoamin? Ty snad již dočkati se nemůžeš, až na místě budeme?“ prohodil Finrod škádlivě, když sledoval, jak se jeho přítel marně snaží najít nějakou pohodlnější polohu, ve které by jeho rádcovské pozadí tolik netrpělo.

V duchu se bavil představou, že pokud se mu ho podaří svést, pak si cestu zpátky bude užívat ještě víc. Ne, že by mu to škodolibě přál, avšak ve chvílích, jako byla tato, měl aspoň příležitost lépe poznat ellona, který se normálně skrýval za tou chladnou maskou.

„Tobě tohoto zábavným připadá?!“ opáčil Erestor nedůtklivě a zároveň se starostlivě zadíval na malý uzlík, který kapitán vezl před sebou. „Možná bych jej já vzíti měl... jistě jej přespříliš mačkáš!“

„Erestore drahý,... cožpak jsem tebe kdy přespříliš mačkal? Trochu důvěry přec ve mě měj! Navíc kdybych ho tobě svěřil, tak ho co nevidět na zem upustíš.“

„Stejně zdá se mi, že jsme ho v paláci zanechati měli... On v pohodlí větším by tam nepochybně byl,“ namítnul nespokojeně a Astalder, jako kdyby mu rozuměl, vystrčil svou šedou hlavičku z měkké tuniky, do které ho kapitán před cestou starostlivě zabalil, a nesouhlasně vykviknul.

„Tady ho vidíš!“ zasmál se Finrod a jemně ho podrbal za uchem. „On se tam již nepochybně nudil! Navíc ty dobře vědom si jsi, že ničeho jiného, než jemu vyhověti, nám beztak nezbývalo, když za námi palácem sveřepě se plížil.“

„Neb osoba, již princezna hlídáním jeho pověřila, očividně nekompetentní jest!“

„Ta osoba především kuchařkou jest a jako taková povinností jiných, než-li na vlče malé dohlížeti, má,“ zastal se té nebohé elleth kapitán a musel se zasmát, když se Astalder proti tomu označení ihned ohradil.

„Odpusť to přeřeknutí, meldir, já přec vědom si jsem, že ty tím nejzdatnějším vlkem v paláci jsi,“ poplácal ho chlácholivě po hlavě a Erestor se nemohl ubránit, aby mu v tu chvíli trochu nezáviděl.

„Když vás dva sleduji, pak divím se, proč mne s sebou vůbec brali jste! Vy vskutku si vystačíte!“

„Ale ale... přec na něj bys nežárlil, korkoamin? Vždyť já tebe též pohladiti v úmyslu mám, sotva do Lórienu dorazíme. Však do okamžiku toho ty vydržeti musíš, neb na hřbetě Kemena již místa více nemám, bych tebe před sebe vzal,“ dobíral si ho Finrod a jeho úsilí bylo odměněno, když po něm Erestor hodil pohoršeným pohledem.

„Cožpak jsem se prosil, bys na koně svého mne vzal? Kterak tebe znám, hned by ses toho zneužíti pokusil!“ obvinil ho a i přes tu nedůtklivou námitku zalitoval, že něco takového není právě teď možné. Neboť by se více než ochotně nechal obtěžovat, což kapitánovi samozřejmě neuniklo.

„Zneužíti?“ opáčil naoko pohoršeně. „Z čehožpak mne to podezíráš? Využíti jest výraz pro to, čeho bych já činil. Zneužíti tebe teprve v Lórienu v úmyslu mám...“