LXVII. kapitola

    „Cože?! Toť zcela vyloučeno jest!“ zvolal lord Elrond hněvivě a jeho oči nelítostně probodávaly zakuklenou postavu, která si dovolila podobný nesmysl pronést. „Toho já nedovolím! Ona Imladris opustiti nesmí!“

„Já obávám se, že tohoto na Vás nezáleží, heru,“ odtušil Rúmil chladně a kdyby neměl kápi tak hluboko staženou, bylo by patrné, že mu na rtech pohrává lehce posměšný úsměv. „Přesto těší mne, že jste náklonnosti podobné k jednomu z vojáků mých pojal…“

„Já jsem přec…“ začal Elrond ohromeně, než mu došlo, že si ho ten drzoun pouze dobírá. Jeho! Bývalého imladriského lorda a jednoho z mála Eldar, kteří přímo komunikují s Valar! Jak se jen opovažuje?! Zhluboka se nadechl, aby trochu zkrotil svůj hněv, neboť mu odmítal dopřát to potěšení vidět, že se jeho narážka neminula účinkem. „Znovu opakuji, že tohoto v úvahu nepřichází, lady Lidianna zde zůstane! A toto slovo mé poslední jest!“

„Tomu rád jsem, heru, neb toto záležitostí, o níž debatovati by se dalo, není. Lady Lidianna si hned zrána odjeti přeje a nikdo, ni Vy, jí v tom zbraňovati práva nemá. Či snad důvodů závažných, proč ona by tak činiti neměla, znáte?“

„Ovšem, že znám!“ prohlásil Elrond příkře. „Však ty já pouze jí sděliti hodlám, neb Vás se toto ni v nejmenším netýká!“

„Že ne? Ona na starost dána mi byla a tudíž všeho, čeho jí se týká, i záležitostí mou jest. A proto mi jich nyní buď sdělíte, heru, a nebo se skutečností smířiti nucen se budete, že já ji dne zítřejšího sám vyprovoditi půjdu, byste jí v odjezdu zbraňovati nemohl.“

Lord téměř zalapal po dechu nad tou troufalostí. Ruka se mu zachvěla v nutkání toho opovážlivce okamžitě ztrestat, jenže si dobře uvědomoval, že tím by se pouze připravil o svou důstojnost a ničeho by stejně nedocílil. Proto se raději opět chopil poháru a pomalu z něho upíjel, aby získal čas se aspoň trochu uklidnit.

„Nu, pokud Vy ničeho dalšího se mnou probírati nemíníte, heruamin, pak bych se s dovolením Vaším opět vzdálil. Já již dočkati se nemohu, až koupele osvěžující si dopřeji…“ prohodil Rúmil arogantně a doufal, že tohle na toho prudérního a etiketu uctívajícího lorda konečně zabere. Beztak to bylo zajímavé… v minulosti se mu ho párkrát podařilo nechtěně rozhněvat téměř až k nepříčetnosti a nyní, když se o to usilovně snaží, se zrovna nebývale ovládá! Bylo to takřka k zlosti!

„Koupel Vaše ještě posečkati musiti bude, neb my tohoto jsme dosud neuzavřeli!“ prohlásil Elrond, když usoudil, že již nad sebou nabyl dostatečnou kontrolu, aby toho proklatého ellona na místě neuškrtil. „Já trvám na tom, že Lidianna nikam nepojede a tohoto si i před králem Thranduilem obhájím, pokud zbytí nebude! Však Vy byste nadšení svého poněkud krotiti měl, pokud nechcete, bych si mu na Vás stěžoval!“

„A načpak byste si mu stěžovati chtěl, heru? Že rozkazů jeho plním? Nejspíše časů zde v Imladris se změnilo, když toto jako prohřešek posuzováno jest!“ opáčil Rúmil natolik pokojně, až to v Elrondovi vzbudilo jisté podezření.

„Poslušnost prohřeškem není, však toho, čeho Vy zde předvádíte, bych já rozhodně poslušností nenazýval! Čehož se chováním svým neomaleným vlastně docíliti snažíte?! Cožpak nikdo nesdělil Vám, že radno není, hněvu mého pokoušeti?!“

„Pokud chování mého se Vám nezamlouvá, pak přec se mnou času svého marniti nemusíte, heruamin,“ odvětil Rúmil a záměrně přitom ignoroval lordovu otázku.

„Toho bych též nečinil, pokud bych možnosti jiné měl! Však jelikož Vás a mužů Vašich do kobek uvrhnouti se prozatím nechystám, pak ničeho jiného mi nezbývá, než-li s Vámi se dohodnouti pokusiti…“ kapituloval Elrond neochotně a mlčky přešel k oknu, aby byl ke svému společníkovi zády, až započne se svým povídáním, a jeho emoce tak zůstaly utajeny.

„Jistě již zaslechl jste o roztržce, k níž mezi Lidiannou a Legolasem došlo, a za okolností normálních bych se do vztahu jejich nevměšoval, neb tohoto si pouze oni sami urovnati musí, však vůle Valar káže mi jinak…“ promluvil zdráhavě a když na to Rúmil nijak nereagoval, posléze pokračoval. „Čeho Vám nyní povím, dosud víceméně neznámo jest, však nepochybně vbrzku se toho beztak rozkřikne, tudíž důvodu nevidím, proč Vám toho rovnou nevyjeviti… Jakožto veliteli jedné z hlídek, jež Imladris chrániti má, Vám jistě sděleno bylo, čeho tu především strážíte… a že… věc ta… již dlouho nevydrží…“

„Tímto Vy kámen onen v podzemí míníte?“ otázal se Rúmil tiše, neboť stav Arkenstonu mu vpravdě činil velké starosti.

Občas, když tu zrovna pobýval, se na něj zašel podívat… a byl znepokojen tím, jak se puklina, jež se přes něj táhla jako nějaká ošklivá jizva, neustále rozšiřuje. Věděl, že pokud se něco nestane, ochrana, již jim poskytoval, zanedlouho zmizí a oni budou vrženi přímo do nehostinného světa Edain. Edain, kteří se jistě budou pozastavovat nad jeho neobvyklým zjevem… a možná ho také budou chtít ukamenovat, jako v oné lidské vesnici, kterou kdysi projížděl…

„Přesně ten,“ přitakal Elrond a byl rád, že v tomhle ohledu nemusí nic vysvětlovat. „Kámen tento však vyměniti nutno jest a Valar vzkázali nám, bychom po novém ve světě druhém pátrali. Přesněji řečeno… by toho jeden z nás, jehož sám Ilúvatar určí, vykonal. A ku podivu všech on pro to právě Legolase vyvolil…“

„Tohoto jej nepochybně velmi potěšiti muselo… konečně tak králi dokázati může, že uznání jeho hoden jest…“ prohodil Rúmil přejícně, než si uvědomil, že tahle poznámka není zrovna příliš moudrá. A Elrond mu to potvrdil hned vzápětí.

„Zdá se, že vy dva si poměrně blízcí jste…“ podotkl překvapeně a on si pospíšil, aby to rázně popřel.

„To jen zdání pouhého jest, heruamin, my sotva párkráte spolu slova prohodili, však tohoto vskutku přehlédnouti nešlo,“ vymluvil se a v duchu si vyčinil, že nebyl opatrnější a nedržel jazyk za zuby.

„Když toho říkáte…“ přijal to vysvětlení naoko lord. „Však já domníval se, že právě on Vám o oné zkratce, kterou jste se s Lidiannou vybral, pověděl.“

„Možné to jest… již jsem pozapomněl, odkud toho jsem zvěděl…“

„Toho stává se,“ přikývnul Elrond souhlasně, zatímco si dělal mentální poznámku, že se na tohle musí Legolase rozhodně zeptat. „Kdepak vlastně skončil jsem…?“ otázal se s předstíraným zmatkem.

„Vy sdělil jste mi, že Legolas vyvoleným jest,“ připomněl mu Rúmil a ve svém zamyšlení docela opomněl ho titulovat. Což jenom potvrdilo Elrondovo prvotní podezření, že mezi těmi dvěma je užší pouto, než by se mohlo na první pohled jevit.

„Vpravdě tak,“ nedal na sobě nic znát, neboť by to podle jeho soudu stejně nikam nevedlo. „Vy jako velitel nepochybně dobře víte, že pro úspěch poslání znalost prostředí klíčovou jest, a z důvodu tohoto já chci, by Lidianna s Legolasem usmířili se a ona mu všeho, čeho za užitečné považovati bude, o světě svém rodném povyprávěla.“

„Takto tomu tedy jest? Však cožpak by lepším nebylo, kdyby ona jeho tam přímo doprovodila?“ navrhnul Rúmil, protože představa, že by se aspoň na čas zbavil pokušení, které pro něho představovala, byla nevýslovně lákavá.

„Tohoto v úvahu nepřipadá, neb lord Manwë pravil, že pouze jediný z Eldar se tam vypraviti smí a tím Legolas jest.“

„Vzhledem k tomu, že lady Lidianna rodu lidského jest, pak nevidím, kterak by se toho přání Valar protivilo,“ odtušil stroze. „Ostatně s pomocí její pravděpodobnost vyšší jest, že kámen vhodný včas nalezen bude.“

„Mne těší, že přinejmenším v tomto my zajedno jsme,“ pronesl Elrond ne bez sarkasmu a konečně se odlepil od okna a upřel svůj chladný zrak na toho tajemného ellona. „Legolas s Thranduilem tudy ve spěchu projeli a do přístavů zamířili, však já jist si jsem, že záhy se opět sem navrátí… Snad tedy uznáváte nyní, že Lidianna nikam odjeti nesmí?“ otázal se a založil si ruce na prsou, což v kombinaci s jeho dlouhou tmavou róbou působilo nesmírně důstojně. A on ten dojem navodil úmyslně, neboť věděl, že mu Rúmil bude nucen dát za pravdu, a hodlal si ten okamžik plně vychutnat.

Chvíle vítězství… napadlo ho a ve skrytu duše se pousmál. Škoda, že jich je poslední dobou tak málo… zalitoval. To ještě netušil, že i jeho nynější radost bude vzápětí docela zkalena.

„Se vší úctou, heru, pokud Vy ty dva dohromady přivésti chcete, tím spíše lady Lidiannu odjeti nechati musíte,“ oznámil mu Rúmil skálopevně.

„Cožpak Vy o rozum jste přišel?! Kterak Vás tohoto jen napadnouti mohlo?!“ rozkřiknul se na něho Elrond, veškerá jeho důstojnost náhle tatam.

„Kterak? Toť jednoduchým zcela jest, heruamin, neb na návnadu živou Vy toho více nalákáte. Pokud kořisti své zdání ponecháte, že dosud svobodnou jest a ničeho jí nehrozí, pak pudy její promluví a ona se jim brániti nebude… a přesně tam půjde, kam Vy chcete… pokud však návnady vhodné máte…“ pronesl s přesvědčením, jako kdyby nebyl ani tak vojákem jako především lovcem.

A Elrond musel uznat, že na této logice, jakkoli poněkud nevhodně podané, neboť nazývat prince kořistí a jeho choť návnadou, bylo v jasném rozporu s etiketou, něco je.

„Mně připadá, že Vy již představy máte, kampak bychom jich nasměrovati měli, či se snad mýlím?“ zeptal se a Rúmila překvapilo, s jakou lehkostí ho zahrnul do svých plánů a dokonce ho hned požádal o radu. Překvapilo ho to a potěšilo… potěšilo ho to a znepokojilo… neboť oni dva již nesmí být nikdy spojováni… a to ani v tomto případě, kdy se jednalo o Legolasovo blaho.

„Toť zajisté mám…“ přisvědčil a povstal z křesla, aby lordovi naznačil svůj úmysl odejít. „Lórien… či Vy snad místa lepšího pro usmíření jejich znáte, heruamin?“

„Nu ovšem! Místo, kam oni po obřadu se odebrali! Kterak příhodné pro toto!“ zvolal Elrond natolik potěšeně, až to Rúmila zaujalo.

„Zdá se, že Vám na tomto vskutku záleží, heruamin…“ prohodil už na cestě ke dveřím. Lordova další slova ho však doslova zmrazila na místě, jako kdyby se ho dotkla sama lady Nienna svou ledovou ručkou.

„Kterak také ne, vždyť on rodinou mou jest!“

Legolas přiložil pár dalších větví na oheň a dával přitom dobrý pozor, aby plameny nešlehaly příliš vysoko a nespálily tak zajíce, kterého nad ním opékal.

„Pročpak již neposadíš se?“ otázal se král z místa, kam mu prve pomohl a kde seděl opřen o nízký kámen a pozoroval neúnavné pobíhání svého syna. „Vždyť ty sám jsi na odpočinku pro koně naše a nás trval, tak proč se mu nyní vyhýbáš? Či já to snad jsem, komus se vyhnouti chceš?“

Princ uchopil silný klacek a nejprve přihrábnul přehořelé kousky dřeva zpátky do ohniště, než konečně ke svému otci vzhlédnul.

„Ovšem, že nikoliv, Adar, však Vy odpočinku více než-li já potřebujete, a proto práce za nás oba zastati musím. Však já již pouze koní zkontroluji a zakrátko k Vám se připojím. Maso ostatně již vbrzku hotovo bude.“

„Koní již po dvakráte kontroloval jsi, Legolasi,“ upozornil ho král mírně. „Já nedomnívám se, že by se jim od návštěvy tvé poslední čehos zlého přihodilo. Však pokud Morelena neustále vyrušovati nepřestaneš, pak za něho ručiti nemohu, neb on nesnáší, když kdos během krmení jeho kolem něho se promenáduje.“

„Dobrá tedy,“ vzdal to princ a usadil se na zem, na druhou stranu ohně, než se nacházel Thranduil.

Samozřejmě, že tomu poselství obsažené v tomto bezděčném činu neuniklo, avšak jelikož chtěl se svým synem hovořit o něčem docela jiném, raději to ponechal bez komentáře.

„Nu, kterak zdá se, ty se již zanedlouho do světa Edain vypravíš,“ pronesl namísto původně zamýšlené výčitky. „A já chci, bys věděl, že na tebe vskutku hrdý jsem… a zároveň tebe požádati chci, bys ni kvůli úkolu tomuto života svého všanc nedával. I kdyby ses třebas s prázdnou navrátiti měl, ty pořád synem mým zůstaneš a já tebe naprosto stejně rád míti budu,“ sdělil mu upřímně.

Zvláštní… poté, co se k tomu jednou odhodlal, mu již nepřipadalo tak obtížné dát své city najevo. Neboť někdy v průběhu jejich společného trmácení se za Nimloth pochopil, že ačkoli Glorfindel pro Legolase opravdu hodně znamená, přesto on je kupodivu tím, jehož ocenění a náklonnost se pokoušel získat. Ne tedy, že by je vždy neměl.

„Vy domníváte se, že já selžu?“ zamračil se princ nedůtklivě a vrhnul na svého otce vyčítavý pohled. „Vy nepochybně klidnějším byl byste, kdyby tam Glorfindel vyslán byl, není-liž pravda?“

„V tomto nemýlíš se, však nikoliv ze strachu, že bys selhati mohl, nýbrž z obavy, že by ses již navrátiti nemusel, Legolasi,“ snažil se mu to král okamžitě vysvětlit. „Kdoví, čeho tebe tam očekává…“

„Já jist si jsem, že Elrond mi všeho, čeho zná, poví.“

Thranduil se poněkud hořce zasmál. „A v tom právě potíž ta tkví, nin-ion, neb on toho o světě Edain nynějším příliš neví. Cožpak pozapomněl jsi již, kterak oděna k nám Lidianna dorazila? Dle názoru mého pouze ona tobě čehos užitečného prozraditi může. Pokud ovšem chtíti bude.“

„Já doprošovati se jí nebudu, Adar, toho po mně nikdo žádati nemůže!“ ohradil se princ prudce, už jen ta pouhá představa stačila k tomu, aby se mu tvář zkřivila zjevnou nevolí. „Pokud ona odplouti se rozhodla, pak já jí v tom zbraňovati nehodlám!“

Král jen lehce potřásl hlavou. Nač se také zlobit? Vždyť jeho syn se chová naprosto stejně jako on! Ta jejich zatracená pýcha… není snad jednodušší uznat svou chybu rovnou, než se vše ještě více zkomplikuje?

„Já vzpomínám si, kterak naposledy jsem tu tábořil…“ pronesl s nádechem nostalgie, neboť vcelku rychle pochopil, že další rozhovor o Lidianně by vůbec nikam nevedl a naopak by svým naléháním mohl akorát všechno pokazit. „To tu opodál dosud hobiti v norách svých žili… Kterak ti jen veseliti se dokázali! Hned mne i družinou mou na oslavu zvali… jež až do hodin ranních se protáhla. Jídla a pití nadbytek a hudby tolik nepodobné naší a přesto o tolik upřímnější, na niž oni bujaře tančili. Někdy připadá mi, že s odchodem jejich se smích veškerý vytratil...“

A s tímto Legolas nemohl jinak než souhlasit.

„Toť zcela směšné jest!“ pronesla Nimloth odměřeně a vrhla na Gildora lehce káravý pohled. „Ty příště bys příběhu tohoto dětem malým vyprávěti měl, ty tobě spíše uvěří!“

„Ale, ale… a tebe snad nepřesvědčil jsem?“ otázal se jí, zatímco se bleskurychle chopil cípu její sukně a přitáhnul si ji až mezi svá doširoka rozevřená stehna. „Možná více snažiti jsem se měl…“

„Jen se mi posmívej, však já beztak trvám na tom, že s místem oním něčeho v pořádku nebylo!“ nenechala se zviklat stříbrnovlasá elleth a marně se pokusila vymanit z lordova pevného sevření. Jediné, čeho ovšem docílila, bylo, že si ji k sobě přitisknul ještě těsněji.

„Však vyprávění mého s tímto nijak nesouviselo, lirimaer (krásko),“ zašeptal jí důvěrně do ouška. „Já pouze tebe varovati chtěl, neb nerad bych tebe ve vodách těchto ztratil.“

„Já vody se neobávám… ni lorda Ulma… ačkoli jista si jsem, že křivé nařčení tvé by jej nahněvalo. Stejně jako bratra mého důvěrné správání tvé nynější!“

„Vskutku?“ Gildor se nenápadně zadíval na Glorfindelova špeha a potěšilo ho, když zjistil, že má dosud jeho plnou pozornost. „A tebe správání mého nepohoršuje?“ pousmál se na svou nastávající vyzývavě. „Toho bych rozhodně napraviti měl…“ poznamenal, než jí sjel jednou rukou až na zadeček a zálibně sevřel její měkké křivky ve své dlani.

„Vy již přespříliš si dovolujete, lorde!“ zaprotestovala chabě, avšak její lehké zachvění a půvabně znachovělá líčka dávala tušit, že jí jeho pozornosti, jakkoli troufalé, nejsou až natolik proti mysli.

„Já pouze tebe před lordem Ulmem chrániti se snažím… Cožpak nezmínil jsem tobě, že on pro panny slabosti obzvláštní má? Proto samotná choditi bys sem neměla, neb nikdy nevíš, zda někde ve skrytu nečíhá, by tebe do hlubin říše své stáhnul.“

„Cožpak ty s nesmyslem tímto pokoje nedáš? Já jista si jsem, že lord Ulmo dosti starostí svých má, než aby kdes na ellith nevinné číhal! Ostatně… vždyť již zakrátko s pomocí tvou mimo nebezpečí podobné budu, či nikolivěk?“ otázala se a tentokrát se karmín, jenž v mžiku zaplavil její tvář, nevyhnul ani jejím uším a přiměl ji rozpačitě sklonit hlavu, kterou jí však Gildor hned vzápětí opět pozvednul.

Vždyť by byla věčná škoda nechat si ujít pohled na tak půvabné a přesto plaché stvoření! Gildor za celý svůj dosavadní život nepotkal elleth, jež by vyhlížela cudněji a to i navzdory tomu, co její slova naznačovala. Možná za to mohl neustálý Glorfindelův dohled, který z této jinak sebevědomé mladé ženy učinil v intimních záležitostech nejistou a růžolící se osůbku, ne nepodobnou poupěti růže. A on už se nemohl dočkat toho, až všechny ty jemné okvětní plátky jeden po druhém otrhá, až ji zbaví té provokativní nevinnosti, kterou mu nevědomky mávala před očima jako nějakým bílým praporem, jímž žádala o jeho shovívavost a něhu, ale který ho akorát tak popouzel a vzbuzoval v něm touhu povalit ji na zem a učinit svou… a přesně to měl také v úmyslu… již brzy…

„Se mnou vždy v bezpečí budeš, Nimloth,“ pronesl pevně, když si povšimnul, jak na něho dosud hledí těma svýma neuvěřitelně velkýma laníma očima, očima, které ho poslední dobou pronásledovaly i v jeho snech.

Zdálo se mu, jako kdyby v nich byly skryty výčitky… němé obvinění, které pouze čekalo na to, až ho její malinové rty vysloví… Už v tom proklatém městě se zdálo, že tak učiní… a on se toho okamžiku děsil i po něm zároveň toužil. Neboť mu připadalo, že její čistota by mohla aspoň zčásti smýt jeho hříchy… že když bude znát jeho provinění a přesto s ním zůstane, a o tohle se on hodlal náležitě postarat, pak má dosud naději na spásu… Neboť sdílený hřích je poloviční hřích… a do Mordoru s tou její nevinností, která mu jen připomínala všechna jeho provinění a kruté skutky, jichž se v minulosti dopustil!

I kdyby na tom závisel jeho život, nebyl by Erestor schopen říct, jak se vlastně dostali nahoru do talanu, natož pak na lůžko, kde ho právě Finrod svýma zručnýma rukama a jazykem přiváděl téměř k nepříčetnosti. Neboť pokaždé, když už se blížil k vyvrcholení a jeho tělo se napjalo v předzvěsti sladkého výbuchu, ustal ve svém laskání a dokonce mu ani nedovolil, aby se sám sebe dotknul a dokončil tak to, co on odmítal udělat.

„Kterak dlouho tohoto ještě prodlužovati míníš, Finrode?!“ zalapal po dechu po dalším takovém surovém přerušení.

Svaly se mu nekontrolovatelně chvěly námahou a již dávno postrádal sílu, aby mu svými boky vycházel vstříc. Pod jeho mistrnými dotyky se z něho stala ubohá třesoucí se a žadonící troska bez špetky vlastní vůle, jež žila pouze pro rozkoš, kterou mu působil, a pro niž by byl v tento okamžik ochoten obětovat cokoliv.  

„Dokud se toho nenabažím, korkoamin,“ odvětil kapitán s krátkým zasmáním, které by se klidně dalo nazvat zlověstným. „A toho za hodně, hodně dlouho bude…“

Erestor se lehce ošil. Nebyl připoutaný, avšak na nějaký odpor byl až příliš vyčerpaný. Navíc stále doufal, že se nad ním Finrod konečně smiluje.

„Já bych tebe upozorniti chtěl, že za vraždu Eldy trest přísný jest!“ varoval ho v bláhové naději, že ho tím třeba přiměje k nějaké aktivitě.

„Za vraždu? A cožpak zde kdos umírá?“ opáčil kapitán pobaveně, než se sklonil, aby ho opět vzal do svých úst.

Erestor zaúpěl jako zraněné zvíře a v očích se mu objevily slzy bezmoci. „Já, ty zabedněnče!“

Finrod zvedl hlavu a nechal jeho vlhce se lesknoucí orgán nemilosrdně vyklouznout z horkého sevření svých rtů. „Ach tak… Snad abych tobě raděj odpočinku dopřál, pokud toho natolik vážným jest…“

„Tohoto přec neopovážil by ses!“

Odpovědí mu byl přehnaně zmatený výraz na tváři jeho trýznitele. „Nyní již vskutku netuším, čeho ty vlastně si přeješ, korkoamin… Nejspíše mi toho vyjeviti musiti budeš…“

„Netvař se, že toho nevíš, Finrode, sic toho já budu, koho za vraždu ellona souditi budou!“ zavrčel rádce nevlídně, ale jak předpokládal, kapitán si z toho pranic nedělal.

„Já obávám se, že výhružky této k objasnění přání tvých nepostačí.“

„Však ty dobře víš, čeho já si přeji!“

„Možná… však já velice nerad zmýlil bych se…“

Erestor si nervózně olíznul rty. „Cožpak toho vskutku vysloviti musím? Vždyť já ni výrazů vhodných pro to neznám! Pouze těch několika, jichž jsem od lidí pochytil, a ty rozhodně příliš slušnými nejsou…“

„Slušnými třebas nikoliv, však výstižnými rozhodně…“ pronesl Finrod s potutelným pousmáním, než se přiblížil k jeho uchu a začal do něho šeptat, co všechno s ním touží provádět, a jeho slovník byl přitom natolik barvitý, že se i on poučil. Nemluvě o tom, že se mu srdce rozbušilo prudčeji a jeho přirození, jakkoli se to zdálo nemožné, ještě o něco více ztvrdlo.

„Ty překvapovati mne zřejmě nikdy nepřestaneš…“ vydechl chraplavě, když kapitán zakončil svůj nestydatý projev důkladným polaskáním špičky jeho ucha.

„Aspoň nuditi se nebudeš a kterak povšimnul jsem si, pak úmysly mé zvrhlé tebe převelice zaujaly!“

„Ještě více zaujalo by mne, kdybys ty některých z nich ihned uskutečnil. Neb ponětí nemám, kterak dlouho ještě vydržím,“ povzdechl si Erestor žádostivě.

„Přání tvé rozkazem mým jest, korkoamin,“ prohlásil Finrod a vtisknul mu jeden vroucí polibek na lehce oteklé rty.

„Vskutku?! A odkdypak?! Vždyť tys doposavad přání mých akorát ignoroval!“ postěžoval si okamžitě.

„Neb přání tvá nemoudrými byla.“

„Nemoudrými?! Já pocitu mám, že co nevidět prasknu a tobě se přání má nemoudrými zdají?!“ obořil se na něho poněkud nedůtklivě.

„Však toho tobě vbrzku vynahraditi hodlám, korkoamin, ty jen strpení malého ještě míti musíš…“

Erestor žalostně zaskučel a učinil rychlý pokus dosáhnout rukou svých slabin, avšak kapitán mu v tom pohotově zabránil.

„Trpělivosti, turnaramin (rádce můj)… cožpak tebe neučili, že růží přináší? Pročpak by tedy též slasti přinésti nemohla?“ prohodil s potměšilým úsměvem, za který by mu Erestor nejraději uštědřil pádnou ránu. Kdyby to ovšem nebylo tak namáhavé.

„Já smysl tvůj pro poezii později náležitě ocením, však nyní bych spíše na milosrdnost tvou apelovati chtěl! Vždyť mučení, kterému mne tu vystavuješ, bych ni nepříteli svému nejhoršímu nepřál!“

„Mučení? Ty značně lichotíš mi, korkoamin… já pouze tebe lépe zpoznati se snažím,“ zasmál se kapitán a natáhnul se pro předmět, který hned při jejich příchodu zastrčil nepozorovaně pod polštář. Erestor si toho pohybu povšimnul, avšak ve slabém světle dohořívajících svíček, které stály na blízkém stolku, nedokázal rozpoznat, o co jde.

„A kdypak ty mi téhož samého dovolíš?“ otázal se aspoň, neboť až dosud ho Finrod odbýval s tím, že na to bude vhodná příležitost později, a jeho už to čekání omrzelo.

Prsty ho téměř brněly, jak moc toužil opět pohladit svalnaté tělo svého milého… prozkoumat všechna jeho citlivá místa… Dokonce dychtil po tom, aby ho mohl znovu potěšit ústy… tentokrát by si již dával dobrý pozor, aby ho nezranil… Cokoliv, co by si přál, jen kdyby k tomu konečně svolil…

Nechápal tu svou náhlou, však o to zoufalejší potřebu Finroda potěšit a dopřát mu co největší rozkoš, ale bylo čím dál tím obtížnější se jí ubránit, měl pocit, že pokud se ho brzy nedotkne… jakkoli… čímkoli… kdekoliv… pak snad zemře.

A kapitán to zřejmě vyčetl z jeho očí, neboť ho k sobě náhle naléhavě přitisknul a dopřál jim dlouhý vášnivý polibek, jenž je oba na chvíli docela zbavil dechu, zčásti také proto, že oba cítili, že je předzvěstí čehosi výjimečného.

„Právě teď, pokud ty k tomu dostatek sil máš,“ pronesl, když se poněkud vzpamatoval, a Erestora zarazilo, jak zranitelně najednou vypadá.

„Myslím, že ještě nějakých zůstalo mi. A čehožpak by sis přál, nikerymamin (kapitáne můj)?“ oplatil mu pohotově jeho předchozí trýznění a velmi pomalu přejel dlaní od jeho hrudi až na podbřišek, kde se jakoby nerozhodně zastavil. „Nejspíše mi toho vyjeviti musiti budeš…“

„Já toho již přec učinil, korkoamin… či snad domníval ses, že slova, jichž tobě šeptal jsem, ničeho neznamenala?“ zeptal se a vtisknul mu do ruky oblý chladný předmět, který až dosud skrýval před jeho zrakem. „Vezmi si mě… tvrdě…“ vybídl ho natolik smyslně, až Erestor bezděčně zasténal.

A když pohlédl na lahvičku oleje, kterou svíral v prstech, měl co dělat, aby se opanoval a nepodlehl hned na místě svému vzrušení. Neboť představy, které mu v ten okamžik probleskly hlavou, nepatřily ani náhodou mezi nevinné.

Thíriel se znepokojeně zamračila.

Již přes dobrou hodinu se pokoušela najít Saerose, aby od něho vyzvěděla, jak dopadl rozhovor lady Lidianny s Glorfindelem, a také aby se ho zeptala, zda by neměl náladu na malou noční vyjížďku. Ale přestože již prohledala snad všechna možná i nemožná místa, kde by se mohl nalézat, zatím nebylo její snažení korunováno úspěchem.

Tlumeně zaklela. Co teď? Nepochybně by bylo nejjednodušší, kdyby se na něj přeptala jednoho z vojáků, které si Rúmil vzal s sebou jako doprovod, jenže tím by mohla vzbudit nežádoucí pozornost. Leda že by…

Kradmo se rozhlédla kolem sebe a když zjistila, že si jí nikdo nevšímá, odplížila se do stájí, které slibovaly aspoň jakés takés soukromí, a schovala se do prvního prázdného stání, jež tam nalezla. Ještě jednou se přesvědčila, že její malý trik nebude mít žádné svědky, než zručným hmatem vytáhla jednu ze svých dýk a naučeným pohybem s ní přejela po svém zápěstí. Ne příliš hluboko, avšak dostatečně na to, aby se rána okamžitě zalila krví.

Chvilku si vychutnávala slastné pocity, které to v ní vzbuzovalo, ale myšlenka na Saerose ji záhy přiměla uklidit svou zbraň zpátky do pouzdra a přitisknout na poraněné místo svou zdravou ruku. Pak opět nenápadně vyklouzla ven a co možná nejpřirozenějším krokem zamířila do ubytovny vojáků, kde předtím zahlédla jednoho z Rúmilovy družiny.

Měla štěstí. Když tam dorazila, dosud seděl u stolu a večeřel, a k její úlevě v té místnosti krom pár mužů, kteří zřejmě patřili k lordu Elrondovi, nikdo jiný od nich nebyl. Neztrácela proto čas a rovnou k němu přistoupila.

„Amrasi,“ oslovila ho a když k ní tázavě vzhlédl, poskytla mu letmý pohled na svou zakrvácenou ruku. „Kdepak Saeros jest? Já obávám se, že péče jeho mi zapotřebí jest.“

„Čehos prováděla, Thíriel?“ podivil se ten ellon a znovu se zakousnul do chleba.

„Čehos asi! Já zkoušela na sobě, zda dýka má ostrou dosti jest!“ odvětila sarkasticky, neboť věděla, že když to podá takto, bude to to poslední, z čeho by ji podezíral. „Zanech laskavě otázek svých a raděj poraď mi, kde jej naleznu!“

„Nu, já tebe zřejmě nepotěším, neb on s námi se nenavrátil,“ odpověděl Amras a trochu sebou trhnul, když Thíriel ztěžka klesla na lavici vedle něho.

„Čehožpak to pravíš?“ vydechla zhrozeně, až voják zalitoval, že se o tom vůbec zmínil. Ale jelikož na něho hleděla tak naléhavě, neochotně pokračoval.  

„Podle všeho se on s lordem Glorfindelem odplouti rozhodl…“