LXV. kapitola

    Nienna stála na jednom z vrcholků hor a upřeně hleděla do dáli. Tvář měla utrápenou a oči plné slz, avšak i tak viděla více než zřetelně, jak se oba plavovlasí ellyn, které jí Manwë svěřil do péče, řítí přímo do záhuby.

Naneštěstí je ani ona nemohla tentokrát zachránit. Jednak tu v okolí nebyl dostatek vody, aby ji přeměnila v led, a i kdyby nakrásně nějakou vytáhla z mraků, což by byl sám o sobě dosti nelehký úkol, jelikož nebe bylo v ten okamžik jako vymetené, stejně by to nepomohlo. Nebylo v jejích silách vytvořit ledovou výplň, jež by odolala vysokým teplotám v puklinách.

Ztěžka polkla. Takovouto smrt si nikdo nezasloužil a ze všeho nejméně tito dva. Vždyť Thranduil se měl usmířit s Nimloth a na Legolasovi závisela budoucnost jejich malého světa, ovšem nyní se zdálo, že je docela vše ztraceno.

Zoufale upřela oči vzhůru a soustředěně je přimhouřila. Musela se přinejmenším o něco pokusit, přestože jí bylo předem jasné, že její snaha bude marná. A až tu skončí, vydá se za Glorfindelem...

Erestor závistivě sledoval Finroda, jak ze sebe v rychlém sledu a bez jakéhokoli studu shodil veškeré ošacení a vzápětí ladnou šipkou rozčísnul do té doby poklidnou hladinu jezera. Vynořil se o chvíli později téměř uprostřed a dlaněmi si odhrnul zmáčené prameny vlasů, které mu spadaly do obličeje.

„Na cožpak čekáš, korkoamin?“ zavolal na něho rozverně a udělal pár temp jeho směrem. „Jestli v mžiku se ke mně nepřidáš, pak pro tebe osobně si zajdu a věř mi, že šatu svého dlouho ždímati musiti budeš!“

„Vždyť před okamžikem pojedli jsme... cožpak nikdy neslyšel jsi, že po jídle bys hned do vody jíti neměl?“ snažil se mu Erestor rozmluvit jeho barbarský záměr. Neúspěšně.

„Toť pouze pověr babských jest! Já koupele jsem tobě přislíbil a té se tobě též dostane! Dobrovolně či nikoliv...“ pohrozil mu jeho druh naoko a připlaval ještě blíž.

„Já proti koupeli ničeho nenamítám, však tys prve o jezírku hovořil... a toto poněkud větší než-li jezírko jest!“ zdráhal se rádce a pro jistotu ustoupil o krok nazad, do pomyslného bezpečí.

„Cožpak na tom záleží? Snad se přede mnou opět obnažiti nerozpakuješ, korkoamin? Pokud vím, tys to byl, kdo o svlékání jako první hovořil...“

„V tom toho není... však já... na plavání příliš unaven jsem. Raděj bych toho na jindy ponechal...“ vypravil ze sebe Erestor vyhýbavě a tvář mu rozpaky jenom hořela.

„Vskutku tak?“ Finrod doplaval až ke břehu a pohodlně se o něj opřel. „Cožpak tobě známo není, že plaváním svalů nejlépe uvolníš? A tohoto pověrou není.“

„Toť možné jest, však já si nyní vlasů máčeti nechci... Vždy přespříliš dlouho trvá, než-li uschnou.“

Kapitán nevěřícně zakroutil hlavou. „Přestaň s výmluvami svými chabými. Od kohos výřečnosti tvé bych přinejmenším čehos přesvědčivějšího očekával. Tak čehožpak se děje? Ty snad plavati neumíš?“ dobíral si ho a když spatřil přítelův zahanbený výraz, překvapeně zamrkal.

„Vskutku toho nedovedeš? Či snad toto pouze výmluvy další jest?“

Erestor si založil ruce na prsou, zvyk z doby, kdy ještě sloužil u Elronda a toto gesto mu přidávalo na vážnosti, a nepřívětivě se zamračil. Což byla další věc, kterou se v minulosti naučil a jež obvykle odrazovala ostatní od toho, aby mu kladli další nevítané otázky.

„Cožpak bych čehos tak degradujícího jako výmluvy použil?!“

„Pročpak by ne? Alespoň toho konečně přesvědčivě zní...“ prohodil kapitán, který sotva překonal své počáteční překvapení, rozhodně na tom neshledával nic tak tragického. Na rozdíl od Erestora.

„Toho mne vskutku těší! Klidně směj se mi, kterak žalostným exemplářem ellona jsem, já tebe ubezpečuji, že prvním nebudeš!“ oznámil mu zahořkle a pevně semknul rty.

„Já otcem tvým nejsem, bych čehos podobného tobě říkal, korkoamin, a mne potěšilo by, kdybys toho pamětliv byl. Pročpak neposadíš se a nepovíš mi, kterak se toho přihodilo, že ty s vodou spřátelen nejsi?“ vybídl ho Finrod mírně a trpělivě čekal na reakci svého druha.

Erestor si útrpně povzdechl. Poslední, po čem toužil, bylo o něčem tak ostudném hovořit, ale chápal kapitánovu zvědavost a také mu bylo jasné, že mu nedopřeje klidu, dokud se to nedozví. Rezignovaně klesl na trávu a chvíli jen tak mlčky zíral do nevyzpytatelných hlubin jezera, než nakonec opět promluvil.

„Není toho mnoho, o čem bych vyprávěti mohl... Dne jednoho otec usoudil, že již stár dosti jsem, bych plavati dovedl a k jezeru mne vzal. Naneštěstí jsem se celkem záhy do rostlin, jež na dně jeho rostly, zamotal a téměř se tehdy utopil. Od okamžiku onoho k vodě a jezerům obzvláště důvěry nemám...“

Finrod přikývl. Tušil sice, že tak prosté to zase nebylo, avšak protože hádal, že jediné, co vynechal, byla nepochybně přehnaná reakce jeho otce, nijak nenaléhal. Spíše hledal způsob, jak svého milého zbavit i této fobie. Kdo by si jen pomyslel, že někdo navenek tak chladný a odměřený bude uvnitř rozervaný a nejistý. A kdyby kapitán nevěděl, že by to neocenil, hned by se vydal do Amanu, aby si to s tím mizerným ellonem, jenž se otcem jeho kdysi nazýval, vyřídil osobně.

„A tys od doby té více do jezera nevstoupil, korkoamin?“ zeptal se namísto toho neutrálně.

„Ovšem, že vstoupil. Otec by ničeho jiného nepřipustil. Však pomoci si nemohu, bych si věcí podivných, na dně číhajících vždy nepředstavoval a podle toho též plavání mého vyhlíží...“ přiznal rádce s uzarděním, které Finrod shledával mimořádně přitažlivým.

„Já popírati nebudu, že věcí nejrůznějších se tam vskutku nalézá, však pokud lorda Ulma jsi něčím nepohněval, pak se jich obávati nemusíš,“ vysvětloval mu trpělivě. „A co se oněch rostlin vodních týče, pak nejlepší obranou jest, vždy dýky s sebou míti. Ty prvním zdaleka nejsi, komu se tohoto stalo, a jakmile my do Eryn Lasgalen se navrátíme, já pro tebe pouzdra se zbraní zhotoviti nechám, jež při plavání na stehně upevněno míti budeš, bys ji v případě potřeby použíti mohl.“

Erestor vděčně přikývnul. „Já divím se, že mne toho samotného nenapadlo...“ zamumlal překvapeně a jeho společník se tlumeně zasmál.

„Kdyby tebe vždy všeho napadlo, pak bys mne již nepotřeboval, korkoamin... Nu a než dýky své vlastní míti budeš, ty na udatnost mou spolehnouti se můžeš... Tak pojď již...“ pobídnul ho zvesela a on se konečně osmělil natolik, že se vysvlékl a připojil k němu.

„Ty zklamán býti musíš, že?“ prohodil posmutněle, když si to namířili k protějšímu břehu a jeho neohrabané pohyby potvrdily, že opravdu není zrovna zdatným plavcem.

Kapitán mu bez mrknutí oka přizpůsobil frekvenci svých temp, aby setrval poblíž, kdyby potřeboval jeho pomoc, jakmile ale uslyšel tohle, zastavil docela a přitáhnul si ho do náruče.

„Čehožpak to činíš?! Cožpak mne utopiti chceš?!“ zaprotestoval rádce ihned a v záchvatu paniky kolem sebe kopal a plácal pažemi.

„Klid, korkoamin, vždyť ničeho zlého se tobě neděje,“ okřikl ho Finrod mírně. „Však pokud shazovati sebe neustále hodláš, pak tebe raděj utopím, bych toho poslouchati nemusel. Já tebe přec miluji... se všemi chybami tvými i jazykem tvým ostrým... A pokud něco, pak nedokonalosti tvé mne ještě více přitahují, neb potom pocitu mám, že ty mne též potřebuješ... jako já tebe potřebuji...“

„K čemu bys ty mne potřebovati mohl?! Vždyť horší než-li elleth jsem!“ prohlásil Erestor sebekriticky a konečně sebou přestal zmítat. Ostatně v kapitánově objetí se cítil naprosto bezpečně a to, jak se jejich mokrá těla navíc otírala o sebe, bylo více než příjemné, tak proč se tomu bránit?

„Elleth hovoříš?“ zopakoval Finrod pobaveně a drze vklouznul jednou rukou mezi ně, aby ho mohl sevřít ve své dlani. „Toho bych netvrdil...“ poznamenal zálibně, zatímco ho svou rukou začal zručně laskat.

„Tohoto vhodným místem není!“ zaprotestoval Erestor chabě, ale po chvilce veškeré námitky vzdal a dychtivě se poddal bouři slastných pocitů, jež v něm kapitánův dotyk probouzel.

„Cožpak ty pouze přihlížeti hodláš?! Praničeho neučiníš, bys jich zachránila?! Já domníval se, že ty důležitost poslání svého chápeš!“ obořil se na Niennu Manwë dříve, než se vůbec zhmotnil.

„Já přec snažím se, však čehož více učiniti mohu?!“ zaprotestovala chabě.

Ne ani tak z důvodu, že by uznávala svou chybu, jako proto, že na nic jiného jí prostě nezbývaly síly. Vždy byla její pokožka dokonale bělavá jako padlý sníh, nyní se však stala takřka průsvitnou, a její obvykle červené rtíky nabraly nepříliš zdravou šedavou barvu.

„Čehožpak to pravíš?! Tys jednou z Valier a tážeš se mne, čeho učiniti máš?!“ otázal se Manwë nedůtklivě.

Nebýt jednoho z orlů, jenž přilétl do Ilmarinu, jeho sídla na hoře Taniquetil, a sdělil mu, co se tu děje, musel by si pro Legolase zajít k Námovi do jeho Síní! A to by dělal jen velice nerad, neboť s tímhle Valou bylo značně nelehké pořízení.

„A kterakpak jim pomoci mám? Vždyť víš, že proti ohni já ničeho nezmůžu,“ povzdechla si Nienna útrpně a nová sprška slz skropila její již dosti zmáčené líce.

„Proč vůbec stvořeni byli jste, když si všeho beztak sám spraviti musím?“ zamračil se na ni Manwë, než přivolal několik silných vichrů, aby zanesly mocnou puklinu, jež stála těm dvěma ellyn v cestě, kameny a hrubou zeminou. A bylo to právě včas, neboť v následujícím okamžiku by se již byli oba zřítili přímo do útrob matičky Ardy.

„O selhání tomto tvém si ještě promluvíme!“ oznámil přísně stříbrnovousý Vala Nienně, jež po něm vzpurně šlehla očima.

„My dva si o tomto promluvíme? A pročpak s Námou ty též nepohovoříš si? Možná sděliti by tobě mohl, proč jim neustále o život usiluje!“ navrhla mu dotčeně.

„A pročpak ty potřeby neodbytné máš, mne na skutečnost tuto neustále upomínati, pokud ne bys od viny své pozornosti odpoutala?“ opáčil Manwë chladně. „Navíc on v případě tomto zcela nevinen jest. Zem zdejší vždy neklidnou byla a dne dnešního již tlak, jenž zespodu na ni působil, jednoduše nevydržela.“

„Právě když tudy ti ellyn dva jeli? Toho se mi značně podezřelým jeví,“ nenechala si to Nienna vymluvit.

„Mně však nezáleží na tom, kterak ty o tomto smýšlíš. Pouze požaduji po tobě, bys Legolase ochránila, dokud do světa Edain neodejde. Beztak Námo zmínil se, že tys do Síní jeho již dlouho nezavítala, tudíž soudím, že pro toto času dostatek máš.“

„A pročpak bych tam choditi měla?“ zeptala se a upřela na něho své stříbřitě se lesknoucí oči.

„Neb povinností tvou jest útěchy duším tam dlícím přinésti a jim klidu opět naleznouti pomoci. A kterak zvěděl jsem, tohoto jsi dobou poslední nečinila. Námo dokonce pravil, že nejspíše Glorfindela opět k sobě povolati musiti bude, bys ty zájmu o místa ta opět získala...“

„Toho by neučinil!“ zvolala Nienna pobouřeně. „Rozhodnutí toho mu přec nepřísluší!“

Manwë se vědoucně pousmál. „Hle a já domníval se, že ty jemu na jméno přijíti nemůžeš! Cožpak nechystala ses za ním zavítati a jej za chování jeho ztrestati?“

„A kterakpak tys toho zvěděl, pokud do mysli mé jsi nenahlížel?!“ zjišťovala podezíravě, neboť jí bylo známo, že Manwë jako jediný z Valar má tuto schopnost a neváhá ji občas použít. A jí se příčilo, aby se někdo přehraboval v její hlavě.

„Na tom nezáleží, Nienno. My povinností jistých tu máme a ni ty těch svých zanedbávati nesmíš. Až úkolu tvého nynějšího skončí, ty bez prodlení do Síní čekání se vydáš a o tomto s tebou vskutku debatovati nehodlám!“ nařídil jí nesmlouvavě, zatímco jeho pravačka si našla cestu k jeho vousu a nepřítomně jej hladila.

„Však nač? Cožpak nepovšimnul sis, že přítomnost má tam zbytečnou jest?!“ zašeptala hlasem zabarveným beznadějí, která se jí vždy v bratrových síních zmocňovala, a upřela svůj pohled kamsi do dáli, kamkoli, jen aby nemusela hledět do neoblomných očí velkého Valy. „Vždyť kdo po uzdravení toužil, ten již dávno ve Valinoru dlí... a ti, již zůstali tam... s nimi ni já ničeho nesvedu.“

„Já tušení mám, že jinako snažila by ses, kdyby mezi nimi i plavovlasý ellon jistý se nacházel, či se snad mýlím?“ poznamenal Manwë káravě. „My všichni oblíbenců svých máme, však ničeho více, než-li jim nápomocni býti, činiti nesmíme. Slabost tvá pro něho zcela nepřípustnou jest.“

„V ohledu tomto mi již Námo přednášky udělil. Však vysvětliti mi opomenul, proč toho tak nepřijatelným jest. Vždyť Eldar s Edain též svazků uzavírali... a kterak Legolas dokázal, pak toho dosud činí, proč tedy pro nás cos takého zapovězeno jest?“ vyzvídala Nienna a ladně složila své pláštěm zahalené tělo na zem. Byla tím svým vytvářením ledu příliš vyčerpaná, než aby dokázala déle setrvat na nohou. „Třebas tohoto Ilúvatarovi proti mysli není... pouze vám, neb mermomocí chcete, bych se Ulmovi zaslíbila. Však kterak bych toho učiniti mohla, když k němu praničeho necítím?“

Manwë zůstal stát a lítostivě na ni shlížel. „Nikdo přec netvrdí, že ty pouze jím zavděk vzíti musíš, přestože vědoma zajisté si jsi, že on by pro tebe nejvhodnějším byl. My dlouho respektovali, že ty sama býti si přeješ, však možná již času dozrálo, bys ty sobě konečně chotě vhodného vybrala. A pokud Vala tobě přespříliš dobrým jest, pak se mezi Maiar klidně poohlédni. Však přestaň již očí svých a nadějí ku Glorfindelovi upírati, neb vztah váš zhola nemožným jest. Ni on v sobě dostatek ohně nemá, by ledu tvému odolati mohl...“

Legolas hnal Morelena stále kupředu a jenom doufal, že je nezasáhne žádný z těch obrovitých kamenů, jež je co chvíli míjely, aby poslušně zaplnily pukliny stojící jim v cestě. Nos, oči i krk měl plné jemné hlíny a nebýt jeho hřebce, jenž cválal před nimi a vedl je, nejspíš by už dávno zbloudil, neboť všude ve vzduchu vířily v divokém reji drobné částečky, které naprosto znemožňovaly jakoukoli orientaci.

Celebros i přesto zcela neomylně vybral tu nejkratší možnou spojnici, jež je měla dopravit do bezpečí, a když Legolas po době, která se zdála být takřka věčností, rozpoznal nejasné obrysy prvních stromků na okraji malého hájku, jeho srdce se opět naplnilo nadějí. Tak přece jen tu dnes nezahynou!

V myšlenkách vyslal vřelé poděkování k lordu Manwëmu, jenž je svým zásahem zachránil, a umínil si, že udělá vše, co je v jeho silách, aby splnil úkol, který mu byl přidělen. A jestli opravdu uspěje, bude to brát jako znamení toho, že je hoden se znovu ucházet o Lidianninu přízeň...

Mlhavě zaznamenal, jak se otec před ním s tlumeným zasténáním pohnul a krátce zvažoval, jestli by ho neměl opět přivést do bezvědomí, avšak jelikož již opouštěli vyprahlou rozervanou pláň, nakonec to zavrhnul. Nechal koně, aby je dopravili k nejbližšímu zdroji vody, kterým byla nepříliš velká studánka, a poté i s Thranduilem sesednul, aby se mohli v klidu napojit.

„Tys udeřil mne!“ promluvil s obtížemi král, aniž by se zatím obtěžoval otevřít oči. Ležel v trávě na zádech a na spánku se mu rýsovala ošklivá podlitina.

„Uma (Ano),“ přiznal se Legolas bez známky lítosti. „Však omlouvati se Vám za to nehodlám.“

„Toho bych ni neočekával, vždyť života jsi mi zachránil,“ prohodil Thranduil, než se dusivě rozkašlal.

„Tady...“ Princ mu pohotově přiložil ke rtům vak s vodou. „A pokud komus za záchranu vděčíme, pak lordu Manwëmu a hřebcům našim, nikoliv mně.“

„Tys na sebe přespříliš tvrdý, synu,“ poznamenal král, sotva svlažil hrdlo. „Však nechati se tobě musí, že pěsti pádné máš...“

„Toť výtky či pochvaly jest?“ otázal se Legolas a také si důkladně přihnul, aby se zbavil prachu, který ho neustále dráždil.

„Ovšemže pochvaly. Těší mne, že ze syna mého bojovník zdatný vyrostl.“

Princ se trochu trpce pousmál. „A toho povšimnul jste si teď, když již po bojích jest?“

„Nikolivěk, toho povšimnul jsem si již dávno, pouze jsem toho tobě nesdělil.“

„Tak proč mi toho nyní sdělujete?“ nechápal.

„Neb do světa Edain odejíti máš... a já chtěl, bys ty tohoto věděl,“ pronesl král s nádechem znepokojení. „My nikdy k sobě příliš blízko neměli... však přesto v Eryn Lasgalen se mnou jsi setrval... proč? Neb se toho od tebe očekávalo?“

Legolas se pomalu usadil na zem vedle něho a dlouze mlčel, nevěda, co na to říct. Mohl mu snad vyjevit pravdu a pošlapat hned otcovy představy o tom, že je zdatným bojovníkem? Protože kdyby byl, pak by tu nejspíš nikdy nezůstal. Jenže on neměl dostatek odvahy, aby pátral dál...

Letmo se zadíval na otce a lehce sebou cuknul, když zjistil, že ho očima zarudlýma od prachu upřeně pozoruje.

„Pokud ty výmysly pouhými krmiti mne chceš, pak mě toho ušetři!“ upozornil ho chladně.

„Jako jste ušetřil Vy mne, Adar?!“ opáčil Legolas vyčítavě. „Čím vším jste krmil Vy mne?! Vskutku jste se domníval, že toho nikdy neodhalím?!“

Král překvapeně zamrkal. „O čempak to hovoříš?“

„Vy toho snad nevíte?!“

„Já myšlenek tvých čísti nedokáži, synu, obávám se, že mi toho sám vyjeviti musiti budeš.“

„Synu? A jsem vůbec synem Vaším?!“ vyhrkl princ impulzivně a sledoval, jak se Thranduil okamžitě zamračil.

„Samozřejmě, že synem mým jsi! Synem mým jediným!“ ubezpečil ho rázně. „Však čehožpak v tobě pochybností ohledně původu tvého vzbudilo?“ zeptal se, neboť měl až příliš jasnou představu, co to mohlo způsobit. A byl odhodlaný tuto záležitost konečně dořešit.

„Čehožpak?! Nikdy nenapadlo Vás, Adar, že bych během dlení svého v Amanu matky své vyhledati se pokusil? Já elleth jménem Artanis tam nalezl a zvěděti si přál, kterak mne, potomka svého, tak lehkovážně zapuditi mohla... a víte, čeho ona mi sdělila?“

„Já představiti si toho dovedu...“ zamumlal král, neboť ho trápilo, že nechal svého syna projít něčím tak krušným. Jenže jak mohl tušit, že se Legolas pustí do podobného pátrání?

„Ona příliš ochotnou se mnou hovořiti nebyla, neb již rodiny své vlastní má a na sňatek s Vámi vzpomínati si nepřála. Však jednoho mi prozradila... že matkou mou není a nikdy nebyla. Že svazek váš uzavřen byl, byste pro mne legitimity získal...“ Princ si znovu přihnul a hřbetem ruky si smetl prach z čela. „Adar... kdož matkou mou jest? A proč neoženil jste se s ní? Ona původu nízkého byla? Či snad dokonce z rodu lidského?“

Král se nevesele pousmál. „Z rodu lidského já pouze Roweny blíže zpoznal a my času nikdy neměli, bychom vztahu našeho naplnili. A věř mi, že kdybych matku tvou skutečně miloval, pak by mi na původu jejím nesešlo. Však mezi námi pouze náklonnosti jisté bylo... my spíše vzpomínkami na mládí unésti se nechali... a pozapomněli, že ona již provdanou jest...“

Princ smířlivě pokývnul hlavou, neboť s podobnou variantou také počítal. „Já s Vámi yény ty všechny setrvával, neb doufal jsem, že mi pravdy jednou vyjevíte... a neb rodinou mou jedinou jste. Však kterak jist si býti můžete, že otcem mým ten druhý není?“

„Neb mně se podobáš, nin-ion. Věř mi, já otcem tvým vskutku jsem,“ prohlásil neochvějně. „Kdyby Elrond otcem tvým byl, pak bychom si toho nepochybně povšimnuli...“

Legolas přimhouřil oči ve strašlivém podezření. „Naznačujete tím, že lady Celebrían...“ Raději to ani nedořekl, neboť již jen to pouhé pomyšlení mu připadalo absurdní.

„Tak jest,“ přisvědčil Thranduil bez sebemenšího pohnutí. „My kdysi v Lórienu se dosti sblížili... dříve, než-li jsem Roweny zpoznal. A když ji ztratil jsem a Celebrían po yénech mnoha opět střetnul... my noci celé jsme spolu strávili...“

Princ si prsty promnul spánky, aby zahnal tepavou bolest, která se mu v nich usadila. „A lord Elrond o tomto ví?“

„Ovšem... čehož myslíš, že příčinou hlavní nepřátelství našeho jest? Však bych jemu nekřivdil, pak vyjeviti tobě též musím, že on několikráte přání svého vyslovil, by o tebe s Celebrían postarati se mohli. Král Oropher a lady Galadriel však o tomto představ jiných měli, a tak přihodilo se, že jsem s Artanis oddán byl a ty za syna našeho vydáván...“

Thranduil se odmlčel a ustaraně čekal na synovu reakci. Počítal s hněvivým výbuchem, obviňováním a nebo sebelítostí, a proto ho zaskočilo, když se Legolas zničehonic začal smát.

„Tobě toho zábavným připadá?“ zeptal se ho opatrně.

„Zábavným? Toho nikolivěk, však ironickým dosti. A vlastně se ničeho tím pro mě nezměnilo. Neb nezáleží přec na tom, kdo matkou mou jest, když mne přec jen opustila... Já raděj bych byl, kdyby ona zemřela, než s vědomím žíti, že pro ni naprosto ničeho jsem neznamenal.“

„Nin-ion... tohoto vskutku líto mi jest, však ona dětí s Elrondem již měla... a za prohřešek svůj se mnou hluboce se hanbila... čímž naneštěstí i vztah její k tobě poznamenán byl,“ snažil se mu to Thranduil vysvětlit tak jemně, jak jen to bylo za daných okolností možné, avšak stejně nedokázal zabránit tomu, aby se Legolasovi na okamžik nemihnul přes tvář zraněný výraz.

„Kdož další o tomto věděl?“ vypravil ze sebe mdle. „Synové Elrondovi o tomto zpraveni byli?“

„Já o tom až do dne dnešního nepromluvil. Ohledně toho, komu Elrond se svěřil, se jeho otázati musiti budeš, však já neřekl bych, že tohoto čehos, čím on chlubiti by se chtěl, jest...“

Princ s lehkým zamračením sklonil hlavu. „A Vy jste toho někdy litoval? Též jste se za prohřešek svůj hanbil?“

Thranduil mu konejšivě stisknul paži. „Kterak bych jen mohl? Vždyť kdyby selhání onoho nebylo, pak bych tebe neměl, a proto za to nikdy vděčen býti nepřestanu.“

Legolas se hořce pousmál. „Já raděj ptáti se neměl... Neb netuším, kterak se nyní k lordu Elrondovi správati...“

„Potom srdce svého nech, by tobě napovědělo,“ poučil ho král a ztěžka se zvednul ze země, jen aby po pár krocích poklekl u studánky a omyl si prach z tváře. „Já dále pojedu... Přestože šance valné nemám, já se přesto Nimloth dostihnouti pokusím. Však ty sprovázeti mne nemusíš... leda by toho přáním tvým bylo.“

Princ pružně vyskočil a zamířil ke koním, kteří se pokojně popásali opodál. „Pak tedy se společností mou počítejte.“

Nimloth stála na pobřeží a uchváceně zírala na nekonečnou modravou plochu, jež se před ní rozprostírala.

„Nikdy vody toliko jsem nespatřila...“ pronesla natolik okouzleně, až se Gildor, který se k ní před krátkou chvílí připojil, musel pousmát.

„Cožpak nikdy sem jsi nezavítala?“

„A načpak? Bych rackům, jež krouží tu, svobody jejich záviděla?“ prohodila v náhlém záchvatu nostalgie.

„Ty jim již ničeho záviděti nemusíš… neb zanedlouho svobody též okusíš,“ přislíbil a majetnicky ji objal kolem ramen.

„Vskutku? Já zaslechla, že sňatkem spíše o svobodu se přichází…“ zalaškovala naoko, avšak v jejích slovech bylo i spoustu nevyřčeného strachu. Strachu, který Gildorovi nečinilo obtíže rozpoznat.

„A ty domníváš se, že já bych čehos takého v úmyslu míti mohl? Mně nezávislost tvá přec imponuje… a připraviti o ni tebe nehodlám.“

Jeho odpověď ji nesmírně potěšila. Až natolik, že pustila z hlavy veškerou zdrženlivost i obavy z toho, že by je mohl takto někdo přistihnout, a těsně se k němu přivinula.

„Tolerance tvá zase mně imponuje…“ zašeptala, než troufale přitiskla své rty na ty jeho.

Nepohoršilo ho to, ba právě naopak, její sladký útok ho nemohl potěšit více. Mimo jiné také proto, že si povšimnul, jak je jeden z vojáků, které s nimi Glorfindel poslal jako doprovod, upřeně pozoruje. A jemu prostě připadalo zábavným toho zkostnatělého gondolinského lorda provokovat. Což bylo jedním z důvodů, proč bez váhání sevřel Nimlothinu tvář ve své dlani a neomaleně se jal prozkoumávat její sladká ústa, dokud mu slabé zalapání po dechu neprozradilo, že se jí již nedostává kyslíku. Přesto svůj polibek ještě chvilku protahoval, než svůj stisk konečně povolil.

„A mně odvahy tvé se zamlouvá,“ sdělil jí, zatímco se snažila zhluboka dýchat, aby rozehnala mžitky, jež se jí míhaly před očima. „Však opatrnou býti bys měla, by odvaha tvá tolerance mé nepřekročila…“

„Vskutku?“ vypravila ze sebe Nimloth, tváře dosud znachovělé. „Možná raděj vyjeviti bys mi měl, čeho ode mne očekáváš a čeho naopak si nepřeješ, bych chyby také neučinila.“

Znovu ji políbil, tentokrát ještě o něco vášnivěji než prve. „Já očekávám, že ty v loži mém mne vždy vřele přivítáš. A toho ostatního my během soužití našeho si stanovíme. Však rovnou tobě pravím, že o tebe s nikým děliti se nehodlám,“ prohlásil s nečekanou tvrdostí, kterou mu ovšem nijak nezazlívala. Neboť ani jí se pomyšlení na to, že by ho měla s někým sdílet, nezamlouvala. A jelikož byla vychovávána k upřímnosti a nespoutával ji korzet etikety tak těsně jako většinu ellith, neváhala mu to hned říct.

„Hleďme, jakou hrdličku majetnickou jsem sobě chytil!“ zasmál se Gildor tomu sdělení. „Však bys později nezjistila, že sousta většího sis utrhla, než-li pozříti schopna jsi.“

„Já vynasnažím se, bys ty spokojen se mnou byl,“ prohlásila Nimloth a tento slib byl zároveň i jejím předsevzetím. Protože si více než cokoli jiného přála, aby jejich svazek byl šťastný a plný lásky.

Jenže naneštěstí někdy pouhé předsevzetí nestačí.