LXVIII. kapitola

    „Toť zhola nemožné jest, Amrasi, tys zajisté zmýliti se musel!“ vypravila ze sebe Thíriel zlomeným hlasem a zoufale visela na vojákových rtech v naději, že se co nevidět zkřiví v náznaku úsměvu, a on jí sdělí, že to vše byl pouze hloupý žert. Jenže on zůstával vážný.

„My se skupinou lorda Glorfindela se střetli a tehdy se od nás Saeros odloučil, toť všeho, čeho známo mi jest. Pokud více zvěděti si přeješ, pak velitele přeptati se musíš, ten o tomto nepochybně více než-li já ví.“

„Toho netřeba…“ zamumlala Thíriel sklesle a raději sklonila hlavu, aby si její druh nepovšimnul slz, které v mžiku zalily její modré oči.

Tak tedy přec jen k tomu nakonec došlo… pomyslela si hořce. Už od začátku tušila, že to takhle dopadne, že si Saeros nakonec uvědomí, že pro něho není dost dobrá. A nebo to zavinily ty tresty, na kterých trvala, aby jí uštědřoval? Věděla, jak moc se mu příčí ji zraňovat… vždyť se to protivilo nejen jeho přesvědčení, nýbrž i jeho poslání léčitele… Jenže ona tu bolest potřebovala natolik, že na jeho pocity v ty okamžiky nebrala vůbec žádné ohledy. A teď už bylo na nějakou lítost příliš pozdě…

„Opatrnou buď, Thíriel, vždyť zde docela vykrvácíš!“ ozval se náhle Amras a ona si teprve tehdy uvědomila, že bezděčně přestala tisknout svou ránu.

A nebo to snad udělala úmyslně? Nebylo by to ostatně poprvé, co by se o něco takového pokusila… I když až doposud si dávala dobrý pozor, aby u toho nikdy nebyl někdo další. Teď už jí na tom nezáleželo. Neboť v zásadě byla sama… vydána napospas svým démonům, o nichž věděla, že se dlouho nenechají držet zkrátka. Že se již brzy vysvobodí z pout, které jim nasadila, a pomstí se jí za to, že si dovolila jim vzdorovat. Co jen si teď počne? Proč si nikdy předtím neuvědomila, že bez Saerose nemá její život pražádnou cenu? Proč mu nikdy neřekla, jak moc pro ni znamená? Copak by se mohlo stát něco horšího, než že by se jí vysmál?

„Thíriel, slyšíš mne?“ Amras se lehce dotknul jejího ramene. „Ty ošetřiti nechati se musíš. Možná toho i šití vyžadovati bude.“

„Odkdypak ty léčitelem jsi?“ přinutila se k posměšnému pousmání, kterým se pokoušela zakrýt své skutečné rozpoložení. „Já domnívám se, že toho ovázati bohatě postačí a toho přinejhorším i sama zvládnu!“ oznámila mu rozhodně a otočila se ke dveřím s úmyslem se co nejrychleji odtamtud vytratit.

Avšak naneštěstí pro ni si Amras myslel něco jiného a pohotově sevřel její paži, čímž jí zabránil v odchodu.

„I tak by se na toto raděj léčitel podívati měl. Bylinek vhodných by uzdravení tvého výrazně urychliti mohlo a ty přec zdráva vbrzku býti chceš, bys goblinů pobíjeti mohla, či se snad mýlím?“

„A ty goblinů tu snad někde vidíš, Amrasi? Já raděj lehnouti si půjdu, toho pro uzdravení též důležitým jest!“ sdělila mu odměřeně, neboť způsob, jakým se ji pokoušel přivést k rozumu, jí nebyl zrovna po chuti. Za jakou naivku ji to má, že se domnívá, že skočí po tak laciné návnadě?!

Ovšem nedalo se mu upřít, že ji dokonale odhadnul… Boj byl přesně tím, co by teď potřebovala, aby zapomněla na svůj zármutek. A když nemohla mít ten, tak aspoň potřebovala být sama, aby mohla do vrcholků stromů kdesi v lese vykřičet svou bolest. To by ji však nejprve musel nechat jít a k tomu se zatím nijak neměl. Ostatně jeho další slova to vzápětí potvrdila.

„Já tebe ve stavu tomto nikam nepustím, Thíriel,“ prohlásil prostě. „A pokud namítnouti se chystáš, že do tohoto mi ničeho není, pak klidně velitele zavolati můžeme. A ty přesvědčíš se, že tebe též za léčitelem pošle.“

„Však jsem též přišla, bych léčitele vyhledala, však čeho činiti mohu, když Saeros nás opustil?“ namítla nejistě a raději se odvrátila, aby si nepovšimnul, jak se jí do tváře nahrnula barva.

Protože to, co se jí původně dralo mezi rty ven, bylo „mě opustil“. Až v posledním okamžiku to změnila, v důsledku čeho vyznělo slovo „nás“ jako „mnás“ a bylo by opravdu bláhové se domnívat, že si toho přeřeknutí nepovšimnul.

Amrasovi to skutečně neuniklo, avšak nezáleželo mu na tom natolik, aby na to poukázal. Pokud měla se Saerosem nějakou neuzavřenou záležitost, pak to byla čistě její věc, on se jí do toho rozhodně vměšovat nemínil. A netrápil by se ani tím jejím zraněním, neboť podle všeho nešlo o nic tak závažného, aby si k léčiteli nedokázala dojít sama, kdyby podle jejího chování neusoudil, že by to o své vůli neudělala, a on netoužil později čelit hněvu Rúmila a horko těžko vymýšlet důvody, proč jeho očividnou oblíbenkyni zanechal bez pomoci. To jen proto s ní zatvrzele setrvával, rozhodnutý dohlédnout na to, aby o ni bylo náležitě postaráno.

„Přestože tohoto nepochybně ztrátou velkou jest, já jist si jsem, že se tu i léčitelů jiných najde, již tebe ošetřiti dovedou,“ ubezpečil ji a pátravě se rozhlédl kolem sebe, jestli nespatří někoho povědomého, kdo by ho mohl vysvobodit.

A měl štěstí. U stolu téměř na druhé straně místnosti zpozoroval vojáka z družiny lorda Elronda, kterého znal jménem a s nímž v minulosti již párkrát hovořil. Dost se mu ulevilo. Nehodlal se na celý zbytek dne stát chůvou téhle divné elleth, chtěl se pouze ujistit, že bude v pořádku, a pak hned zamířit do zahrad. Dal si tam v altánku dostaveníčko s jednou mimořádně pohlednou pomocnicí místní kuchařky a za nic na Ardě by si ho nenechal ujít. Vždyť již uplynul tak dlouhý čas od chvíle, kdy spolu byli naposledy…

Představa toho, jak se jí opět dotýká, ho přiměla jednat rychle. Aniž by se dlouho rozpakoval, zamířil k tomu ellonovi a Thíriel víceméně vlekl za sebou, což jí zrovna po chuti nebylo.

„Přišel jsi zcela o rozum?! Pusť mne přec!“ snažila se mu vytrhnout, ale jelikož nechtěla vzbudit nežádoucí pozornost ostatních vojáků, byly její pokusy dosti chabé a jemu nečinilo potíže jim úspěšně vzdorovat.

„Klid!“ syknul přesto varovně a sám byl rád, když se mu konečně podařilo ji dostrkat až k jeho známému, jenž k nim tázavě vzhlédl od pečeného masa, na kterém si právě pochutnával.

Thíriel stačil jediný pohled na toho cizího vojáka, aby se okamžitě přestala vzpouzet. Třebaže dosud nepromluvil, už pouhý jeho vzhled budil značný respekt, neboť byl aspoň o hlavu vyšší než ten nejvyšší ellon, se kterým se kdy setkala, a to spolu s jeho rozložitými rameny působilo dosti hrozivě. Kdyby ji Amras dosud tak pevně nesvíral ruku, snad by raději i o krok ustoupila nazad, avšak takto jí nezbývalo nic jiného, než tomu obrovi čelit a v duchu přemítat, co má její druh asi za lubem. Ostatně nemusela čekat dlouho.

„Belegu, snad neruším tebe přespříliš, avšak jeden z vojáků našich nehody měl a já raděj bych byl, kdyby léčitel na ránu její se podíval. Ten náš jako naschvál nyní k dispozici není, však snad o koms, kdo ujmouti by se jí mohl, víš…“ promluvil Amras a upřímně doufal, že Thírieliny velké modré oči a klamně nevinné vzezření na Belega zapůsobí natolik, že se ochotně ujme role jejího ochránce, a on se tak svého břemene konečně zbaví.

A Elrondův voják ho opravdu nezklamal, když se bez sebemenšího zaváhání nabídl, že ji za léčitelem dovede sám.

„Za toto tobě velice zavázán budu,“ poděkoval mu Amras a s drobným pokývnutím hlavy se odtamtud klidil dříve, než Thíriel otevře ústa a Beleg si svou velkorysost rozmyslí.

„Pročpak na mne takto hledíš, Gildore?“ otázala se Nimloth s rozpačitým pousmáním.

V lordových potemnělých očích, kterými ji takřka probodával, rozpoznala hlad a třebaže jí nemálo lichotilo, že po ní tak moc touží, ta intenzita, jež z nich vyzařovala, ji také poněkud znepokojovala. Až dosud se Gildor vždy pečlivě ovládal, ale kdo ví, jak se změní jeho chování, když se nechá ovládnout vášní? A co si pak počne ona? Proti obyčejnému ellonovi by díky svému výcviku jistě obstála, avšak proti někomu natolik zručnému v boji, jako byl Gildor, neměla příliš nadějí na úspěch. A to vědomí ji naplňovalo obavami a náznakem vzrušení zároveň.

„Neb pohled na tebe mne nevýslovně těší, Nimloth,“ odvětil jí nezvykle chladně, takřka hněvivě a ona se neubránila slabému zachvění. A v pozici, ve které se zrovna nacházeli, mu to nemohlo uniknout. „Čehožpak se děje, že se celá třeseš? Snad toho vyprávění mého nezpůsobilo?“ dobíral si ji.

„To spíše blízkosti tvé…“

„Pak doufám, že toho z touhy bylo, neb já co nevidět ještě blíže tobě býti chci,“ odvětil Gildor zastřeným hlasem, který v ní vyvolával představu jejich dvou nahých těl propletených do sebe na prostorném bílém loži.

A ta představa jí nebyla ani trochu proti mysli, ba právě naopak, vždyť to bylo již tak dlouho, kdy se sebe naposledy dotýkala, a tolik si přála konečně poznat, jaké je milování s ellonem… což ovšem nahlas přiznat nemohla, pokud nechtěla, aby si o ní Gildor myslel jen to nejhorší.

„Z touhy?“ zopakovala s předstíraným ohromením. „Chceš mi namluviti, že by tebe cos takého neznechutilo? Vždyť etiketa…“

„Ale běž, Nimloth… cožpak tu kdos jiný krom nás dvou jest, bychom se etiketou obtěžovati museli? Ty domníváš se snad, že by mne vědomí toho, že tebe přitahuji, pohoršiti mohlo? Kterak přesvědčiti tebe mám, že se mnou zcela upřímnou býti můžeš? A že mne těší, kterak na dotyky mé reaguješ? Vždyť vášeň tvá a odvaha mne na tobě snad nejvíce okouzlují, tak pročpak je za zatuchlými diktáty etikety skrývati? A kdybych já na pověst tvou ohledy nebral, hned bych tebe na mostku tomto svou učinil…“ sdělil jí Gildor s nádechem netrpělivosti a dopřál si aspoň důkladného doušku ze sladkého poháru jejích úst, který mu ona ochotně nabídla, a jeho ruce směle přejížděly po něžných křivkách jejího pružného těla, jako kdyby si chtěl důkladně zmapovat své nově nabyté teritorium.

„I já bych si toho přála, Gildore,“ přiznala mu Nimloth s uzarděním, když posléze uhasil svou žízeň a opět milosrdně propustil její rty. „Však bratr můj okamžikem každým objeviti se může a ty přec víš, kterak vznětlivým jest, když o mne jedná se. Nač jej zbytečně popouzeti, když již zanedlouho my svoji budeme a pak mi již ničeho nařizovati moci nebude.“

Lord se tlumeně zasmál. „Takto vyznívá toho, že si mne pouze proto bereš, bys jej zbavila se, Nimloth! A ač mně lichotí, že sis mne za zachránce svého vybrala, přesto věřiti bych chtěl, že toto pohnutkou tvou jedinou nebylo!“

„Ovšem, že nebylo!“ zvolala naoko dotčeně a rychle pokračovala, neboť si byla jistá, že pokud bude otálet, ztratí docela kuráž svá následující slova vyřknout nahlas. „Já tebe si vybrala, neb mne velice přitahuješ a dotyky tvé v nitru mém žáru mocného rozdmychávají, jenž opět pouze ty uhasiti můžeš…“ zašeptala naléhavě, ohromená svou neslýchanou nestydatostí a přesto příjemně vzrušená.

A Gildorův potěšený úsměv jí prozradil, že mu svým vyznáním udělala nemalou radost. „Výborně… já rád jsem, že slov mých sis k srdci vzala… Kdoví, čeho všeho mi po pár hodinách milování sdělíš…“

„Že unavenou jsem a spáti bych chtěla?“ snažila se Nimloth poněkud odlehčit jejich rozhovor a on jí to s vědoucným mrknutím dopřál.

„Nu, já pouze doufám, že do moře zcela nezamilovala ses, neb panství mého daleko od něho se nachází,“ započal jiné téma a s pobavením zaznamenal, že se jí viditelně ulevilo.

„Moře mi chyběti bude, však my k němu přec někdy zajeti můžeme, či nikoliv?“ otázala se zdráhavě.

„Toho zajisté můžeme, pokud toho přáním tvým bude.“

„Cožpak ty vůči kouzlu jeho docela imunní jsi? Kterak volání jeho odolati můžeš?“

Gildor vrhnul krátký a nepříliš přívětivý pohled na rozlehlou mořskou hladinu, která se třpytila a svíjela jako nějaká nestvůrná forma života, jež se snaží přilákat nešťastníky až k sobě, aby je mohla pozřít. Ovšem jeho už ten její zpěv ošálit nemohl, na to mu naslouchal až přespříliš dlouho.

„Volání? Já pouze burácení nevlídného slyším a to mne vskutku neláká… navíc čehos kouzelnějšího jsem tu dnes zřel…“ prohodil lehce, než Nimloth s naprostou samozřejmostí zvedl a usadil si ji na své pravé stehno. „Možná kdybys ty mne volala, já bych odolati schopen nebyl… však moře? Já vskutku netuším, čeho na něm kdos vidí.“

„Zvláštní, já domnívala se, že všichni Eldar k moři pouta silného pociťují, vyjma tedy…“ A Nimloth se odmlčela, aby nemusela vzpomínat na ty hrozné události, které ona naštěstí znala jen z příběhů.

„Já vím, čeho na mysli máš, však věř mi, že též ti, již doby nějaké v blízkosti moře strávili, se k němu již jen neradi navracejí. Jako čehokoli i zvuku vln jeho se po čase omrzí a obvykle tobě již nikdy více k srdci nepřiroste.“

„Tys poblíž moře kdysi žil? A kdypak?“ podivila se upřímně.

Tolik ji zajímala Gildorova minulost, jenže čím více toho o něm zjišťovala, tím spíše se musela sama sebe ptát, jestli ho vůbec někdy může dobře poznat. Neboť pokaždé, když už se jí zdálo, že o něm ví vše podstatné, objevilo se tu něco nového…

„Toť již dávno jest… tehdy lord Elrond králi Gil-galadovi sloužil,“ odbyl ji její nastávající stručně, aniž by zacházel do nějakých detailů, a raději pohotově stočil řeč zpět na své panství. „Však i přestože sídla mého se na břehu moře nenachází, já pochybností nemám, že tobě líbiti se tam bude… a pokud nikoliv, pak svolení mého máš si většinu prostor tamějších a zahrad též dle rozmarů svých upraviti, by ses tam lépe cítila.“

„Vskutku?“ Nimloth se trochu dotkla ona zmínka o rozmarech, neboť v porovnání s většinou ellith si připadala poměrně nenáročná, avšak vzápětí to pustila z hlavy. Vždyť Gildor ještě neměl dostatek příležitostí, aby tohle odhalil. Navíc od něho bylo přece milé, že jí něco podobného nabídnul. „A kterýchto prostor mně zapovězeno jest, ó pane můj?“ otázala se zvědavě, to oslovení použito pouze proto, aby dokreslilo její předstíranou poslušnost.

„Ložnice a pracovny mé, drahá má, jakožto též místností veškerých, jichž vojákům, koním a zbraním vyhrazeno jest. A pak též sklepení, samozřejmě.“

„Sklepení?“ Nimloth překvapeně zamrkala. „A čehožpak tam natolik cenného skrýváš?“ optala se s mírným úsměvem, který se však vytratil, sotva si povšimla jeho potemnělého výrazu.

„Toho raděj znáti si nepřej… sic bys již nikdy spánku klidného neokusila…“ sdělil jí tiše a jeho tvář dávala tušit, že i on sám by nejraději to strašlivé tajemství zapomněl.

Legolas zamračeně zíral do plamenů.

Přemýšlel o sobě a Lidianně, o svém nelehkém úkolu a také o tom, jak se během poslední doby jeho vztah s otcem změnil. K lepšímu, samozřejmě, avšak ani tak mu nedokázal přiznat, že mu Lidianna moc chybí. Někdy měl co dělat, aby to přiznal aspoň sám sobě.

Jistě, uvědomoval si již, že jí svým chladným chováním a neustálým odmítáním ublížil a že neměl vůbec žádné právo ji takto trestat, ale stejně ho znovu a znovu popouzelo, že ho tak rychle odepsala a prostě odjela. On byl konečně připraven vrátit se do paláce a říct jí, že lituje toho, jak se zachoval, jenže podle všeho jí už na tom ani v nejmenším nezáleželo.

Nemínil se za ní hnát a vnucovat se jí, přesto nemohl popřít, že si až zoufale přeje ji ještě před odplutím spatřit… Možná, když ho opět uvidí, změní názor, dá jim ještě šanci… ale sám tomu příliš nevěřil. Vždyť měl tak málo času na to ji přesvědčit… a jemu navíc mluvení nikdy moc nešlo. Být na jeho místě Erestor, postačilo by mu pár slov k tomu, aby se Lidianně v návalu citů roztřásla kolena a dychtivě se mu vrhla do náruče, tak obratný byl jeho jazyk. Naneštěstí on během jejich společných hodin nic z tohoto talentu nepochytil, a tak mohl akorát doufat, že ho v onu rozhodující chvíli něco vskutku geniálního napadne.

Princ by byl jistě nemálo překvapen, že i obvykle výmluvný rádce má také své slabé chvilky, a ještě více by ho překvapilo, v jak prekérní situaci ho jeho talent zrovna zradil.

Neboť poté, co Erestor srdnatě vytáhnul korkový špunt z lahvičky a okouzleně nasál příjemné ovocné aroma, zalétl nejistým pohledem k Finrodovi a zoufale hledal slova, kterými by mu nenápadně připomněl, že opravdu nemá sebemenší tušení, jak postupovat dál. Jenže pokud kapitán jeho němé volání o pomoc zachytil, nedával to nijak najevo, namísto toho se pohodlně uvelebil na zádech, s rukama složenýma pod hlavou a svalnatými stehny rozevřenými jakoby v pozvání, a s neproniknutelným výrazem ho pozoroval.  

Erestor v duchu zaklel a znovu se zahleděl na lahvičku oleje ve své ruce. Copak by někoho ubylo, kdyby tam přiložil aspoň malý návod? Mít více času na přípravu, pak by si jistě potřebné informace někde vyhledal, jenže takový přepych mu dopřán nebyl a on s rozpaky zjišťoval, že žádné z jeho znalostí mu v tomto ošemetném případě nepomohou.

„Tobě oleje tohoto po chuti není, korkoamin?“ otázal se konečně kapitán, když pochopil, že se jeho společník bez menšího postrčení k ničemu sám nerozhoupe. A jeho už to čekání přestávalo bavit. „Pokud nezamlouvá se tobě, pak v brašnách mých ještě druhů několika dalších nalezneš.“

„Vskutku?“ Erestor se křečovitě pousmál. „Tys připraven zjevně na vše.“

„Já ano, však ty dosti nepřipraveně vyhlížíš. Cožpak sis toho rozmyslel a mne již nechceš?“ neubránil se Finrod pokušení ho trochu poškádlit.

„V tom toho přec není! Já pouze… já… nerad bych tobě ublížil… a… mne nenapadá, kterak… toho… bezbolestně provésti…“ vypravil ze sebe rádce zdráhavě a namísto milování měl spíše chuť vyjít přede dveře a vrhnout se z mallornu střemhlav dolů. Neboť pochyboval, že by kdy mohl na tyto trapné okamžiky zapomenout.

„Kdybych tušení neměl, čeho my dva se tu dopustiti hodláme, pak bych dojmu nabyl, že ty na mně zákroku jakéhosi provésti se chystáš!“ zasmál se kapitán z plna hrdla, nicméně jakmile zpozoroval, že jeho milý se zatvářil ještě nešťastněji, zdárně své veselí zkrotil. „Cožpak tys nikdy o tomto ničeho nečetl?“ zeptal se věcně, spíše proto, aby zmínkou o knihách Erestora uklidnil, než že by ho z něčeho takového opravdu podezíral.

„Čísti?! Cožpak o tomto něčeho napsáno bylo?!“

„Zajisté! A knih těch dokonce v knihovně Eryn Lasgalen se nachází, já pochopiti nedovedu, kterak tys jich přehlédnouti mohl!“

Rádce zmateně zamrkal. „Toť možno není, já přec knih veškerých, jichž tam se nachází, přečetl!“

„Zřejmě nikolivěk, když o těchto ty ničeho nevíš,“ oponoval kapitán a musel se hodně namáhat, aby potlačil svůj pobavený úšklebek.

„Možná jich kdos vypůjčeno měl…“ dumal Erestor nad tou záhadou a jeho vážný výraz téměř způsobil, že se Finrod již neovládnul. Když se však hned vzápětí otázal, jestli si je náhodou nevypůjčil on, už se nekontrolovatelně roztřásl ve výbuchu smíchu.

„Knih žádných takových není, korkoamin, však já jist si jsem, že když mysli své bystré zapojíš, ty nepochybně na řešení problému svého přijdeš! Já tobě pouze napovím, že když do čehosi malého cos velkého vměstnati chceš, pak lépe jest nejprve cos malého tam vpraviti a pozvolna prostoru toho pro cos většího připraviti. A prstů tvých více než adekvátně pro úkol tento vypadá.“

Erestor chápavě přikývnul. Nejraději by se zeptal ještě na pár dalších věcí, ale jednak nechtěl působit jako naprostý hlupák, i když v tomhle ohledu už snad nic pokazit nemohl, a pak si hlavně přál, aby Finrodovi konečně poskytnul rozkoš, kterou ho on od začátku štědře zasypával, a k ní ho nepochybně nepřivede tím, že ho bude neustále otravovat nějakými dotazy. Ostatně… to nejdůležitější již přece ví…

Odhodlaně si nalil trochu oleje do dlaně a poté, co odložil lahvičku do bezpečí, si v něm smočil ukazovák a prostředník své pravé ruky. Ani Finrod mezitím nezahálel. Aby to svému příteli aspoň trochu ulehčil, podložil si zadek jedním menším polštářkem a pokrčené nohy přitáhnul blíže k tělu, čímž mu poskytnul nečekaně lákavý výhled na dosud skryté partie. Erestorovi téměř vyschlo v ústech, když si představil, jak do toho nepatrného otvoru vstupuje… vždyť i prst, který k tomu místu přiblížil, se zdál až přespříliš velký pro něco tak delikátního!

„Korkoamin?“ Kapitán se na něho povzbudivě pousmál. „Já přec elleth růžolící nejsem, by ses mne dotknouti obávati musel.“

„Však co když tobě bolesti způsobím?“ strachoval se rádce a on by ho za tu jeho starostlivost nejraději objal. Bylo v tom tolik z jeho nezkažené čisté duše, že ho to div nebralo za srdce.

„Ty bolesti způsobiti mi nemůžeš, korkoamin. Zapomínáš snad, že já vojákem jsem? Však neotálej již, neb já strašlivě po tobě toužím…“ pronesl Finrod chraplavě a jeho ruka sklouzla dolů, aby několikrát líně přejela po jeho přirození a přivedla ho tak opět do stavu ocelové tvrdosti.

A právě pohled na to, jak se sám ukájí, vnuknul Erestorovi ten geniální nápad. Bez dalšího otálení se přesunul mezi jeho rozevřená stehna a rázně odstrčil jeho ruku, aby mohl po celé jeho impozantní délce přejet svým horkým jazykem.

„Oh, Valar…“ vydechl kapitán, když sledoval, jak ho jeho náhle převelice smělý havran bere hladově do úst, a štíhlý prst, jenž si ve stejný okamžik opatrně našel cestu do těsné svatyně jeho těla, ještě umocnil slastné pocity, které ho zachvátily. A probudil v něm takřka nezvladatelnou touhu po vášnivém milování. „Ner (Více)...“ zaprosil naléhavě.

Erestor se zadostiučiněním zaznamenal bouřlivou odezvu svého druha a jeho váhavost se zvolna vytrácela. Poprvé za dlouhou dobu mu připadalo, že má nad něčím kontrolu, a vědomí, že mu Finrod důvěřuje natolik, že se mu naprosto oddal, ho naplňovalo pýchou a nezvyklou sebejistotou.

S dychtivostí, která ho samotného překvapovala, začal jemně sát jeho mužství, zatímco jeho ukazovák prozkoumával horké nitro, do kterého se měl již zakrátko ponořit. Hebké stěny ho svíraly tak pevně, že měl obavy, jestli už ten pouhý tlak ho nepřivede k vyvrcholení, sotva vstoupí dovnitř, nicméně i kdyby se to mělo stát, byl si jistý, že více vzrušující milování nikdy předtím nezažil. A byl odhodlaný poskytnout svému milému co možná nejvíce potěšení nyní, dokud má nad sebou ještě jakous takous kontrolu.

Ne tedy, že bylo nějak lehké si ji udržet, neboť způsob, jakým se jeho ukazovák pohyboval dovnitř a ven, ten pohled na to, jak jakoby kouzlem mizí v tom drobném otvoru, ho téměř připravovaly o rozum. Nikdy předtím se nepovažoval za vášnivého, avšak nyní se ho zmocňovalo téměř nezvladatelné nutkání polít sám sebe vydatně olejem a bez další přípravy okusit tu sladkou těsnost, kterou mu kapitán zcela bez výhrad nabízel. Jenže právě ta jeho naprostá odevzdanost ho dosud držela zpátky. Nemínil hrubě zneužít dar, kterého se mu od něho dostalo, i když ho ta zdrženlivost stála veškeré síly, obzvláště když mu to Finrod zrovna neulehčoval.

„Ner!“ dožadoval se o něco důrazněji a jeho boky samy vycházely vstříc jeho ruce, jejíž pouhý jeden článek již nemohl poskytnout dostatečné uspokojení jeho stále rostoucímu chtíči.

A Erestor mu vyhověl. Když téměř úplně vytáhnul svůj prst, jen aby vzápětí přidal další a oba je zasunul zpátky, co nejdál to šlo, odměnil ho za to Finrod souhlasným zamručením.

„Ty místa vyvýšeného bys nahmatati schopen býti měl, jehož na dosah od vstupu se nachází,“ poučil ho a vzápětí hlasitě zasténal, když jeho učenlivý žák ten výstupek bez obtíží našel a polaskal konečky svých dlouhých prstů.

„Já o něm věděl, však tušení jsem neměl, že stimulace jeho by tobě zamlouvati se mohla...“ poznamenal rádce a párkrát po něm ještě přejel, neboť pohled na kapitána, jak sebou naléhavě zmítá na lůžku a přes jeho rty plynou ty nejvýstižnější a též nejvulgárnější lidské výrazy, kterými se mu pokoušel sdělit, jak moc po něm touží, byl více než ucházející.

„Já nikdy předtím neuvědomil si, že slovník tvůj toliko bohatý jest,“ pousmál se, když Finrod na chvíli ztichnul, aby mohl nabrat dech. „Možná ty lekcí dávati bys měl...“ navrhnul potměšile, než sklonil hlavu a opět nenasytně pohltil jeho naběhlé mužství.

Původně se mu kapitán chystal cosi pohotově odseknout, avšak po tomto útoku se zmohl pouze na to, že chraplavě vydechl jeho jméno.

Thíriel zamračeně hleděla za kvapně mizejícím Amrasem a měla neodolatelnou chuť po něm něco hodit.

Jak jen mohl?! Podstrčit ji tomuhle neznámému vojákovi jako nějakou válečnou kořist! A k její zlosti se na ni ten urostlý ellon dokonce díval způsobem, jako kdyby přesně za tohle ji považoval! Byl pohledný, to se mu upřít nedalo, s vystouplými lícními kostmi, temně zelenýma očima a hřívou černých vlasů, které si zřejmě teprve nedávno rozpustil, a díky tomu se dosud lehce vlnily. Kupodivu to, co by na jiných vyhlíželo spíše směšně, mu dodávalo ještě více na přitažlivosti, stejně jako horní část uniformy, která smyslně obepínala jeho svalnatý hrudník a mocné paže. Nemluvě o nohavicích, v nichž se jeho silná stehna rýsovala takřka nestoudně, zkonstatovala pro sebe vzápětí, když ten obr povstal a s náznakem úsměvu jí podal ruku.

„Kterak již Amras zmínil, jména mého Beleg jest, však naneštěstí on natolik naspěch měl, že toho tvého již sděliti opomněl. Možná ty laskava budeš, že toho napravíš?“ vybídnul ji mírně a ona musela zvrátit hlavu, aby mu vůbec mohla pohlédnout do očí, neboť se svou výškou mu dosahovala sotva do půli prsou.

„Amras především přespříliš horlivým jest!“ odvětila odměřeně. „Já důvodů nevidím, proč by kvůli ráně drobné povyku takovéhoto tropiti měl!“

„Drobné? Podle krvácení se toho jako drobné zrovna nejeví...“ pronesl a jeho hluboký hlas téměř pohladil veškeré Thírieliny smysly.

„A tys snad léčitelem, bys toho posouditi mohl?!“ opáčila úmyslně hrubě, protože jí to připadalo jako ten nejjistější způsob, jak se ho zbavit.

Jenže on se k jejímu překvapení neurazil, pokud něco, pak se jeho úsměv ještě více rozšířil. „Léčitelem nejsem, však během bojů jeden též lecčehos pochytí. Ukaž...“ vybídnul ji a aniž by čekal na její svolení, uchopil ji za paži a odhalil její pořezané místo svému pátravému zraku. A jeho výraz okamžitě zvážněl. „Pročpak tohoto jsi provedla?“ otázal se tiše.

„Já netuším, čeho tímto míníš!“ vypravila ze sebe prudce a ještě rázněji se mu vytrhla.

A vzápětí toho zalitovala, neboť jí rukou ihned projela ostrá bolest, jež jí vehnala slzy do očí a přinutila ji kousnout se silně do rtu, aby ze sebe nevydala ani hlásku.

„Já chápati začínám, proč tebe Amras do péče mé svěřil, zřejmě s tvrdohlavostí tvou si rady nevěděl,“ poznamenal Beleg s poněkud nevěřícným potřesením hlavy. „Tobě ošetření zapotřebí jest a než tebe k léčitelům dopravím, ty raděj popřemýšleti bys měla, čeho jim povíš, pokud na původ rány tvé se otážou. A předem doufej, že oni zkušeností valných se zbraněmi nemají, sic jim nevymluvíš, že sis tohoto sama nezpůsobila.“

„Já přec...“ začala Thíriel chabě protestovat, aniž by věděla, čím ho vlastně chce přesvědčit, když ji zrovna vůbec nic kloudného nenapadalo. Ovšem nemusela si s tím lámat hlavu dlouho, protože ji Beleg beztak nenechal domluvit.

„Ty tohoto pro léčitele si šetři, já názoru svého si již učinil!“ oznámil jí, než ji prostě popadl do náruče a vyrazil s ní směrem k hlavnímu domu.