9. díl

    „Jestli Vás to nějak potěší, tak jste měl vidět, jak se Bones tvářil, když se u něj Charlie hlásila k nástupu,“ pustil se Scotty do líčení onoho zábavného momentu, aby kapitána udržel při vědomí. „Schválně jsem se tam v tu dobu ochomejtal, protože tohle jsem si nemohl nechat ujít,“ přiznal, že ho schválně ponechal v nevědomosti, a Kirk se slabounce pousmál.

„Škoda, že jsem tam taky nebyl!“ skoro si povzdechl. „Nakonec jsem tím dostal akorát jeho, protože Spock celou tu dobu o Charlie věděl,“ sdělil Scottymu, jako kdyby si vážně myslel, že tomu se to snad ještě nedoneslo.

„Ten jeho zájem mi stejně přijde zvláštní, Vám ne?“ prohodil šéfinženýr, který si byl vědom i těch několika bezdůvodných komandérových návštěv na ošetřovně zrovna během Charliiných služeb.

„Prý je nadaná,“ nehledal za tím Kirk nic mimořádného, ovšem Scotty se tak lehce obalamutit nenechal.

„Takže jen laskavost Bonesovi, který byl leda naštvaný, že mu někdo vybírá jeho lidi za něj?“ nepozdávalo se mu to ani trochu.

„Asi ho zaujala tím svým studiem na Novém Vulkánu,“ přidal Kirk další důvod, ovšem ani s tím nepochodil o nic lépe.

„A kolik Vulkánců tu na palubě máme, že je tahle znalost tak cenná? Navíc jsem si nevšiml, že by se Spock nechal nějak extra často ošetřovat. Já si spíš myslím, že má o ni docela jinej zájem…“ svěřil se mu Scotty se svým podezřením, které ale Kirkovi připadalo absurdní.

„A proč?“ bránil šéfinženýr okamžitě svou teorii. „S Uhurou spolu už nějaký čas nejsou a pokud si to dobře pamatuju, tak mají Vulkánci jisté tělesné potřeby, které musí pravidelně uspokojovat…“

„Jako každý zdravý muž,“ utrousil Kirk, jenž samozřejmě hned věděl, o čem to Scotty mluví. Pon farr…

„Jak často že to…?“ neváhal se Scotty zeptat a i když se mu nedostalo odpovědi, klidně pokračoval, protože ji samozřejmě znal předem. „Spock se s Uhurou rozešli už před tou naší pětiletou misí, takže teď to bude nějakých šest a půl let…“ počítal nahlas a Kirk si přál radši omdlít, než s ním probírat komandérův milostný život.

„To je jeho věc, Scotty! Věř mi to nebo ne, ale o tomhle záznamy do lodního deníku fakt nedělám! Ani o svých známostech!“ doplnil pro úplnost a Scotty se pobaveně ušklíbl.

„Jo, ale Vulkánci to nutně potřebujou jenom každých sedm let, kdežto u Vás, kapitáne, je to tak sedm hodin! To byste se něco napsal!“ neváhal ho popíchnout, ale než mu na to mohl Kirk něco peprného odseknout, objevili se konečně dva pomocníci s nosítky v doprovodu jednoho ze sloužících lékařů, a tak to raději nechal být.

„Nejsem přesvědčen o tom, že je tohle dobrý nápad,“ měl Spock silné pochybnosti, když Bones poslal službu konajícího doktora pryč a místo něj si zavolal Charlotte. „Pád ze schodů v opilosti? A tímhle má na ni udělat onen zásadní dojem?“

„Vy prostě nebudete nikdy spokojenej, že ne!“ zavrčel McCoy, který si zrovna připravoval vše potřebné pro přijetí pacienta. „Tak jste ho měl zas zmlátit, pokud Vám to přijde mužnější!“

„Myslím, že to by mohlo být považováno za vzpouru,“ konstatoval Spock klidně, zatímco sledoval doktora při práci. A navzdory silnému nesouhlasu nemohl neobdivovat, jak elegantně přiměl Charlotte, aby k nim sama chtěla přijít. Stačilo jí nabídnout, že bude u tohoto případu samostatným ošetřujícím doktorem, s ním pouze coby dozorem, a byla tak natěšená, že se ani nezajímala o žádné detaily. Možná, že vážně toužila hlavně po uznání… a když ještě k tomu uvidí Kirka v silně podnapilém stavu, je tu jistá pravděpodobnost, že by se ve své náklonnosti mohla přiklonit k někomu jinému…

„Tak za vzpouru?“ zastavil se McCoy na okamžik, aby na Spocka vrhnul téměř pobavený pohled. „Minule Vás to nijak netrápilo, když jste s ním tak důkladně vytřel podlahu můstku!“

„To také ještě nebyl kapitánem!“ odvětil komandér značně škrobeně, neboť se mu nezamlouvalo, když mu někdo připomínal jeho chvilkové selhání sebekontroly, během něhož Kirka skoro uškrtil. Ovšem Bones se touhle odpovědí nenechal odbýt.

„Jo tak! Takže Vy jste o tom už uvažoval…“ zkoušel notně Vulkáncovu trpělivost.

„Řekněme, že jsem vzal v potaz různé možnosti, než jsem se rozhodl přijít za Vámi,“ sdělil mu nakonec vyhýbavě a McCoy si jen pomyslel, že kdyby Kirk tušil, jaký poklad má ve svém komandérovi, nejspíš by už nikdy v noci klidně nespal.

„Vaše důvěra mě neskonale těší!“ prohodil přezíravě, jen aby se po chvilce opět zarazil a podmračeně se na Spocka zadíval.

„Vy tady hodláte zaclánět celou dobu?! Nemáte být náhodou na můstku nebo tak něco?!“ nemínil tam trpět žádné čumily, ať už měli šarži kdovíjakou.

„Domníval jsem se, že mou přítomnost zde uvítáte, doktore. Obzvlášť v případě, že by Vás kapitán začal ohrožovat,“ byl Spock jeho břitkými slovy lehce dotčen.

„Jestli začne Kirk vyvádět, tak tu mám sedativa! Ale jestli vážně spadl ze schodů, tak nejspíš stejně nebudou zapotřebí!“ nepamatoval McCoy, že by kdy Jima stihla podobná nehoda, a to už ho opilého párkrát zažil.

„Dobrá. Budu tedy na můstku očekávat Vaše hlášení o kapitánově stavu,“ rozloučil se s ním Spock poněkud odměřeně, ovšem jeho nálada se výrazně změnila, jakmile se takřka ve dveřích střetl se svou vyvolenou.

„Doktorko Charlotte,“ pousmál se na ni mírně a ustoupil stranou, aby mohla vejít.

„Pane Spocku,“ opětovala jeho úsměv chabě, viditelně zaskočená jeho přítomností. „Snad nejste ten pacient, kterého jsem dostala na starost?“ připadalo jí to jako logické vysvětlení a tento její závěr Spocka potěšil, neboť měl logické úvahy rád.

„To ne, doktorko Charlotte. I když bych se Vaší péči rozhodně nebránil,“ sdělil jí a naštěstí pro něj neviděl, jak McCoy obrátil oči v sloup.

„Ježíšmarjá, Vy jste ale nenápadnej!“ neubránil se doktor kousavé poznámce, která Charlie naprosto unikla.

„To je od Vás milé,“ nebyla si jistá, jak na komandérova laskavá slova zareagovat. Obzvlášť když si ji tak upřeně prohlížel.

„Děkuji. Abych pravdu řekl, jsem tu kvůli hodnocení doktora McCoye, který mi vyjevil, že si od nás přejete odejít,“ nepokoušel se ani skrývat své zklamání. „Nebudu Vás nyní zdržovat od práce, ale byl bych rád, kdybychom si o tom ještě mohli spolu promluvit. Protože jsem si jist, že se nám podaří najít řešení, které bude vyhovovat všem,“ navrhnul jí a ona se tomu nebránila.

„Budu se tedy těšit. A přeji Vám hodně zdaru s Vaším pacientem,“ chtěl být Spock už raději pryč, aby Jim náhodou nepojal nějaké podezření, kdyby tam na sebe narazili.

„Děkuji, pane Spocku,“ ocenila Charlie jeho zájem a rychle si pospíšila do místnosti, aby se připravila na příjem.

„Ještě jednou moc děkuju za tu příležitost, doktore McCoyi,“ neopomněla znovu poděkovat svému nadřízenému, sotva byla kompletně ustrojená v bílém stejnokroji a poněkud nervózní z nadcházejícího úkolu.

„No, jenom aby ti to nadšení vydrželo, Charlie,“ byl sám McCoy zvědavý, jak to celé bude probíhat vzhledem k napětí mezi nimi třemi.

„Proč? Co je to za případ?“ zeptala se Charlie zvědavě zrovna v okamžiku, kdy se posuvné dveře ošetřovny otevřely a ona automaticky popošla blíž převzít svého prvního pacienta, jen aby se zarazila, jakmile se její oči střetly s dobře známými modrými.

„Proboha, Jime, co se ti stalo?!“ vydechla, natolik šokovaná jeho zkrvavenou tváří, že zapomněla na veškeré formality. A také zjevně na svou vedoucí funkci, a tak to byl doktor McCoy, který nechal Kirka přesunout na lůžko, než všechny poslal pryč.

„Děkujeme, chlapci, už máte pro dnešek pohov. A ty taky, Roberte,“ loučil se i s doktorem Lloydem, kterého poslal za Kirkem, neboť byl z té dvojice lékařů, kteří měli zrovna službu, tím zkušenějším. „Je tu něco, co vyžaduje naléhavou pozornost?“ zeptal se ho akorát před jeho odchodem, ale ten k jeho úlevě odpověděl negativně.

„Tady,“ podával mu mediscan, jímž ve strojovně kontroloval kapitánův stav, než mu pro jistotu zafixoval krční páteř a všichni tři ho pak opatrně přendali na nosítka pro přesun na ošetřovnu.

„Hm. Pěkně vysoká hladina alkoholu, Jime!“ ušklíbl se McCoy na Kirka, sotva osaměli, a ochotně podal ten přístroj Charlie, aby se mohla pustit do práce.

Jenže to by nesměl být Kirk, aby se nerozhodl i ve svém zbídačeném stavu protestovat.