8. díl

„Jasně, prostě naplánuju na příští týden víc operací! Mohli bychom začít třeba tím, že všem odoperujeme slepé střevo, stejně k ničemu není, co?!“ vysmál se mu McCoy, než se nad tím otravným Vulkáncem smiloval a sdělil mu, že je tu jen jedna osoba, která může dát Charlie pocit, že je jí tu zapotřebí. „Naneštěstí to nepotrvá dýl než pár nocí, aspoň soudě podle dosavadního trendu,“ ušklíbl se na závěr.

„A co někdo jiný?“ navrhnul Spock a jenom doufal, že si doktor nedomyslí něco víc.

„Kdyby to bylo tak jednoduchý, tak by ta holka půlroku neignorovala všechny ty více či méně nápadné projevy zájmu, včetně toho Vašeho, nemyslíte?“ nebyl Bones až natolik nevědomý, jak by si Spock býval přál.

„Ujišťuji Vás, že přinejmenším ohledně mne se mýlíte, doktore. Neboť můj zájem o Charlotte Pikeovou je čistě profesní,“ pronesl svým nejodměřenějším tónem, ale McCoye stejně nepřesvědčil.

„Jo, protože když jsem na Enterprise začínal, tak jste taky pořád chodil na ošetřovnu a chtěl mě učit vulkánsky!“ vysmál se mu a Spock se po tomhle raději rozhodl nechat to být.

„Co by tedy podle Vás mohlo zabrat, doktore?“ zeptal se místo toho a McCoy se na něj ihned zamračil.

„Tak to ne, znova mě do toho nenamočíte, Spocku, jednou mi to bohatě stačilo!“ odmítal se opět angažovat. Teprve když ho komandér ujistil, že mu plně postačí jeho rada, uvolil se mu pomoct.

„Charlie se podle všeho dost dotklo, že k ní Kirk už nechová důvěru. Kdyby získala pocit, že jí opět věří a spoléhá na ni, mohlo by ji to tu udržet. Ale neptejte se mě, jak přimět Kirka, aby se od ní nechal po tom všem ošetřit!“ zakončil McCoy svůj proslov pochybovačně.

„Pokud bude ochotný se jí omluvit, jsem si jist, že se nechá i ošetřit,“ neviděl to Spock jako nepřekonatelnou překážku. „Spíš ale vyvstává otázka, co se mu přihodí, že to bude vyžadovat lékařskou pomoc. Ohledně toho náhodou nějaký nápad nemáte?“ zadíval se vzápětí na doktora natolik významně, že se mu to nechtělo ani trochu líbit.

„Tak podívejte, Spocku, tohle jsme si nedomluvili! Navíc zapomínáte, že jsem doktor a mé poslání je jaksi přesně opačné než to, co po mně chcete!“ ohradil se důrazně proti jakékoli účasti na takovém plánu. Protože to už by mu Jim neodpustil do nejdelší smrti.

„Opravdu?“ povytáhl Spock pochybovačně jedno obočí, zcela netečný vůči jeho výbuchu. „A nebyl jste to právě Vy, doktore, kdo kapitánovi už dvakrát způsobil dočasnou indispozici svými medikamenty? A nebo se snad opravdu domníváte, že mi uniklo, pod jakou záminkou jste ho kdysi dostal na tuto loď?“ narážel na incident po Kirkově přechodném postavení mimo službu, kdy u něj McCoy uměle vyvolal příznaky nemoci, aby ho coby jeho ošetřující lékař mohl vzít navzdory zákazu s sebou na palubu. „Tak proč byste to nyní nemohl udělat znovu?“ nechápal komandér jeho náhlé zábrany.

„A proč se o to jednou nepostaráte sám, Spocku, hm?“ neviděl McCoy důvod, proč za něj pořád dělat špinavou práci. „Vemte ho třeba na nějakou zajímavou planetu, když budete mít štěstí, udělá si něco sám, a když ne, tak tomu vždycky můžete napomoct!“ prohodil kousavě, ovšem podle toho, jak se Spock zatvářil, tak jeho návrh snad opravdu zvažoval.

„Já myslím, že byste to měl prostě nechat být! A nebo by Vám nevadilo koukat se na ni a Kirka, když jste ji taky chtěl?“ nebral si doktor žádné servítky, k patrné nelibosti svého vulkánského společníka.

„Pokud je to jediný způsob, jak ji přesvědčit, aby zůstala, jsem ochoten se s tím smířit,“ pravil Spock po chvilce, jak mu zjevně došlo, že dalším popíráním svého osobního zájmu si stejně nijak nepomůže.

„Jo a vůbec přitom nebudete doufat, že až to mezi ní a Kirkem skončí, tak snad budete mít konečně šanci!“ ušklíbl se McCoy vědoucně, což na Spockově tváři vyvolalo lehké zamračení.

„Vy se tím zjevně bavíte, že, doktore?“ nezamlouvala se mu jeho neprofesionalita, ale takovým už holt Bones byl a bylo by proto nelogické očekávat tentokrát něco jiného. „Povězte mi jedno…“ bylo tu něco, co Spocka stále mátlo. „Když tolik rozumíte ženám, proč mají tak zjevnou slabost pro typy, jako je Kirk?“ nedokázal tohle pochopit, neboť ač kapitána respektoval – aspoň většinou – rozhodně ho nepovažoval za nějaký vzor ctností, chrabrosti či moudrosti. „Je to opravdu pouze jeho zevnějšek, který je tolik zajímá?“ nechtělo se mu věřit, že by mohlo být opačné pohlaví až takhle povrchní.

„Ten a pak taky to jeho rošťácký charisma. Protože ženský nemívají obvykle slabost pro hodné kluky,“ poučil ho McCoy a po tomhle sdělení vyhlížel Spock ještě zmateněji.

„Takže kdybych na nějaké planetě například shodil Kirka ze srázu, získá mi to větší šance?“ zauvažoval nahlas dosti skeptickým tónem.

„To ne, protože to byste nebyl rošťák ale padouch, a ty ženský zpravidla neoblibujou!“ ušklíbl se McCoy při představě, jak Spock háže jejich kapitána z nějaké skály, jen aby získal Charliinu pozornost. „Tohle prostě nemáte šanci vyhrát, Spocku, tak ten fakt prostě přijměte a bude se Vám hned žít líp!“ udělal to on už tehdy, když Jima poprvé střetl, neboť mu bylo okamžitě jasné, že s ním nemá cenu soupeřit.

„Ale uvědomujete si, doktore, že z reprodukčního a evolučního hlediska nedává tohle vůbec žádný smysl?“ namítl komandér a McCoy se jen trpce pousmál.

„To říkejte ženskejm a ne mně, Spocku, já si to přece nevymyslel!“ odvětil mu na to, ovšem jejich další debata na toto téma byla narušena zapípáním doktorova komunikátoru.

„Ano?“ zareagoval nepříliš příjemným tónem, protože nechápal, co má kdo tak urgentního takhle pozdě navečer. Ale čím déle poslouchal, tím míň si byl jistý, zda se smát a nebo ne. „Vydržte na místě, někoho tam pošlu!“ ukončil posléze hovor, než se obrátil na komandéra, který ho s lehkým zaujetím sledoval. „Tomuhle neuvěříte, Spocku…“

„Já Vám říkal, že už máte dost,“ hleděl Scotty nešťastně na kapitána, který ležel zkroucený pod jedním ze schodišť vedoucích ze strojovny, ve tváři nefalšovaný výraz plný bolesti.

„Bones sem někoho posílá, tak se zatím moc nehýbejte,“ doporučil mu, proti čemuž Kirk nijak neprotestoval, neboť se vážně dost ošklivě potloukl, třebaže si nebyl tak docela jistý, zda za jeho rozmazané vidění může úder do hlavy o kovovou mříž na podlaze a nebo všechen ten alkohol, který se Scottym zkonzumoval. Nejspíš si vážně neměl sám nalít ještě jeden pohár toho dryáku, i když kdoví, jestli by to nedopadlo stejně i bez něj. A aspoň tím o něco líp utlumil tu agónii, kterou mu jeho naražená záda způsobovala, o tom, jaké následky bude muset snášet po vystřízlivění, raději nechtěl zatím ani uvažovat.

„Co se vůbec stalo? Neříkal jste, že nepotřebujete doprovodit, že tuhle loď znáte jako svý boty?“ usadil se Scotty na jeden ze schodů nad ním, zatímco Keenser se vyšplhal na zábradlí a zíral na něj, jako kdyby přemítal, proč vlastně slouží tak retardované rase.

„Taky jsem nezabloudil, akorát mi podjela noha a už jsem letěl,“ přiznal Kirk a Scotty se zatvářil útrpně.

„No, být Váma, tak s tou omluvou Charlie radši chvíli počkám… Protože zrovna teď nevypadá Váš obličej kdovíjak dobře,“ oznámil mu, jako kdyby si vážně myslel, že si toho není vědom i bez něj.

„Dík,“ zabručel, než ho něco napadlo. „Nemá náhodou teď službu, že ne?“ nepřál si rozhodně, aby ho viděla v tomhle stavu.

„Moment…“ mrknul se Scotty na svůj tablet, než potřásl hlavou. „Můžete být klidný, slouží až zítra ráno. Ale pochybuju, že to na tom budete o něco líp,“ varoval ho, protože si osobně tipoval, že s tou kocovinou, která kapitána čekala, bude ještě s lítostí vzpomínat na svou nevolnost po očkování. „To víte, chlapče, pití a gravitace nejsou zrovna kamarádky!“ prohodil a jenom doufal, že se Kirk tím pádem nijak vážně nezranil. Jo, asi ho neměl nechat odejít samotného, ale byl to jeho kapitán a když mu tvrdil, že doprovodit nechce, tak co měl jako dělat? Nutno říct, že jakmile uslyšet tu dunivou ránu a procítěné nadávky kombinované s občasným zařváním, hned se dovtípil, co se asi přihodilo, a sakra si pospíšil k němu.

„To mi říkáš brzo!“ chtěl se na něj Kirk ušklíbnout, než zjistil, že to není ani trochu příjemné, a radši té snahy hned zase zanechal. „Stejně za to může Bones!“ ucedil zlostně a opatrně se nadechl, neboť ho při větším pohybu dost ostře píchalo na hrudníku.

„Tak mu můžete poděkovat za oboje zároveň, až Vás ošetří,“ odtušil Scotty věcně a trochu nervózně se rozhlédl, kdeže je ta slibovaná pomoc.

„Hej! Neusínejte mi tu!“ houkl vzápětí na kapitána, který během té chvilky zavřel oči a vypadal, že co nevidět usne. A nebo omdlí. Scotty sice netušil, co z toho to bude, ale zato si pamatoval, že po úrazu hlavy má dotyčný zůstat vzhůru, a o to se rozhodně hodlal postarat.