3. díl

    „Ještě chvíli jo,“ odpověděla Charlie, aniž by se podívala na hodinky, a přitáhla si Jimovu hlavu k polibku, který byl k jejímu překvapení neuspokojivě krátký.

„Co kdyby ses zašla trochu upravit do koupelny?“ navrhnul jí, jeho hlas bez obvyklého laškovného podtónu, že ji hned napadlo, jestli je vše v pořádku.

„Děje se něco, Jime?“ zeptala se ho a znovu zkontrolovala jeho teplotu, aniž by zaznamenala něco podezřelého. Možná byla o malinko vyšší než předtím, ale potom, co právě dělal u ní pod sukní, se tomu nemohl jeden divit.

„Nic, všechno v pohodě. Hlavně se brzo vrať, potřebuju tě vidět…“ pokoušel se znít co nejpřirozeněji a nejspíš se mu to celkem povedlo, protože ho Pixie políbila na rty a s příslibem, že bude hned zpátky, opustila ložnici.

Přesně na to Kirk čekal a bez jediného zaváhání se chopil posledního injekčního pera a aplikoval si jeho obsah do paže. Bolelo to teda víc než ty od Pixie, ale přišlo mu to takhle lepší, protože žádost o protialergickou injekci nepovažoval zrovna za nejvhodnější součást předehry. Než se Pixie stihla vrátit, bylo již prázdné pero zpět na tácu, světla příhodně přitlumená a on na ni čekal na posteli, jakoby se nic zvláštního nestalo.

„Hmm…“ zamručel spokojeně, když ji spatřil ve dveřích jen v bílém spodním prádle. „Raději ani nechtěj vědět, co jsem si tehdy na cvičišti představoval…“ prohodil a trochu odhrnul přikrývku, aby mohla Pixie vklouznout vedle něj. Neušlo mu totiž, že je celkem stydlivá, ač k tomu dle jeho mínění neměla sebemenší důvod, ovšem kdovíproč ho to vzrušovalo víc než Gailino vyzývavé chování.

„Mám zkusit hádat?“ špitla Charlie, než troufale zajela rukou do jeho spodků, a z jeho velikosti a tvrdosti se jí udělalo skoro slabo, obzvláště při představě, že již zanedlouho bude mít tohle všechno ve svém vlhkém klíně.

„Ještě něco víc…“ Kirk se natáhnul, aby jí rozpustil vlasy, a na okamžik do nich zabořil tvář a jen se opájel její vůní. Možná to bylo jen jeho zbožné přání, ale zdálo se mu, že je mu již o něco lépe, třebaže ony návaly horkosti nahradilo celkem nepříjemné mravenčení po celém těle, které rychle přecházelo v podivnou svalovou ochablost, kterou zrovna teď rozhodně nemohl potřebovat.

„Něco víc? Ale kapitáne…“ hrála si Charlie na šokovanou a vytáhla svou ruku, aby místo toho pokryla přední část Jimových šedivých boxerek důkladnými polibky, které ho přiměly tlumeně zasténat.

„Pixie…“

Kirk se ze všech sil snažil bojovat proti oné otupující slabosti, v duchu proklínající Bonese, kterého považoval za viníka svého současného rapidně se zhoršujícího stavu, jímž ho chtěl nepochybně před Pixie ztrapnit. A ačkoli netoužil po ničem víc, než si položit její přitažlivě tvarované nohy na svá ramena a pozvolna se ponořit do jejího horkého nitra, když učinila pokus zbavit ho spodků, zachytil její ruku a přitáhl si ji místo toho ke svým rtům.

„Co kdybychom si tohle nechali až na zítra?“ navrhnul a vtiskl jí něžný polibek do dlaně. „Jsem si jistý, že pak si to oba užijeme víc…“ rozhodl se již déle nepokoušet své štěstí a dostat ji z místnosti dřív, než nad svým tělem ztratí i ty poslední zbytky kontroly. Kdyby na to ovšem Pixie byla ochotná přistoupit.

„Není ti dobře?“ zeptala se, její touha okamžitě tatam, když si uvědomila, jak hrubě doteď zanedbávala své povinnosti. „Světlo!“ zavelela, než ji mohl zastavit, protože nepochyboval o tom, že na něho právě teď nebude ten nejlepší pohled.

„Jime!“ bylo Charlie hned jasné, že se ty vakcíny neobešly bez vedlejších účinků, a pospíšila si z postele ke svému tácu. „Vydrž, hned se o tebe postarám!“ ubezpečila ho a on se chabě pousmál.

„Už jsem si to píchnul… abych ti ušetřil práci…“ zamumlal, jak mu činilo čím dál větší obtíže hovořit, a Charlie se na něj znepokojeně zamračila, v ruce prázdné injekční pero.

„Ty sis to dal celé? Najednou?“ vyptávala se celkem zbytečně, jelikož z jeho stavu to bylo více než zřejmé. „Ale to byly dvě dávky a pauza mezi nimi musí být aspoň hodina!“ sdělila mu, třebaže si nebyla jistá, nakolik ji dokáže ještě vnímat. „Kruci, Jime!“

Charlie se posadila na okraj lůžka a jemně mu cípem přikrývky utřela pramínek slin, které mu kapaly z bezvládně pootevřených úst, a Kirk si přál upadnout do milosrdného bezvědomí, aby tuhle její pro něj tak ponižující péči nevnímal.

„Běž…“ vypravil ze sebe s vypětím posledních sil, ale ona rezolutně potřásla hlavou.

„Jestli si myslíš, že tě v tomhle stavu nechám samotného, tak jsi blázen!“ prohlásila a pospíšila si pro vlhký ručník do koupelny, aby mu otřela potem orosenou tvář. „Proč si kruci hraješ na hrdinu?! Měl jsi mi říct, že ti není dobře!“ vyčetla mu nešťastně a cítila se přitom provinile, protože si jeho stavu všimla až příliš pozdě. „Bude to zas dobrý, jenom se z toho musíš vyspat. Teď ti bude pár hodin takhle, ale někdy k ránu by to mělo začít pozvolna ustupovat,“ pověděla mu, aby ho upokojila, a radši si nechala pro sebe, že pak mu bude vážně hodně špatně od žaludku, až všechny jeho svaly zase začnou pomalu normálně fungovat.

Kirk jen cosi nesrozumitelného zachrčel v odpověď a raději zavřel oči, protože pohled na Pixie jen ve spodním prádle byl až příliš krutým mučením. Přesto zaznamenal, jak mu starostlivě podložila hlavu polštářem a natočila ji bokem, což vzhledem k tomu, že nedokázal už vůbec polykat, vážně ocenil, a pečlivě ho přikryla, aby mu nebyla zima.

„Nemusíš se přede mnou stydět, Jime, studuju přece medicínu,“ konejšila ho, jelikož jí neuniklo, že mu její přítomnost není zrovna příjemná. Stejně si však nemohla pomoct, aby mu nevtiskla polibek na čelo a láskyplně nepohladila jeho potem zvlhlé vlasy. „Teď aspoň víš, jak mi bylo po té tvé simulaci!“ prohodila tiše a třebaže byla Kirkova mysl otupená léky, tohle mu přece jen neuniklo.

A kdyby mohl mluvit, hned by se Pixie zeptal, kdo připravoval tu poslední injekci. Protože začínal mít nepříjemné tušení, že tam někdo přimíchal něco navíc… podle toho, jak mizerně mu bylo, tak nejspíš sedativum pro slony.

Ani ráno neprobíhalo zrovna podle Kirkových představ, leda že by se někdy zbláznil a přál si probudit se s tak strašnou nevolností, že měl až pocit, že mu žaludek vyběhne pusou ven. Naneštěstí jeho nohy se na rozdíl od něj ještě neprobraly, a tak se zmohl sotva překulit na okraj postele, a i to považoval za ohromný výkon, třebaže si byl jistý, že podlaha, na kterou to hodil, by s ním hrubě nesouhlasila. A jako kdyby už tohle nebylo dost zlé, ucítil vzápětí na holých zádech čísi konejšivé dotyky, a on se ani nemusel otáčet, aby věděl, že je to Pixie.

Pixie, která s ním bez jediného náznaku znechucení protrpěla celou tu příšernou noc… Pixie, která ho otírala vlhkým ručníkem a držela ho v náručí… Pixie, která za to všechno nejspíš mohla. To pomyšlení bylo jako herda do břicha a on se znovu bezmocně zajíkal, jako kdyby měl ještě co vyzvracet kromě hořkých žaludečních šťáv.

„Aspoň už můžeš polykat,“ připadalo to Charlie na rozdíl od něj jako příznivé znamení, zatímco soucitně sledovala, jak se dáví. „Přinesu ti trochu vody. Teď už to bude dobré, uvidíš,“ ubezpečila ho a pospíšila si do koupelny a on, stále ještě s hlavou visící přes okraj lůžka, si nemohl nepovšimnout, že si někdy v průběhu noci oblékla jedno z jeho triček.

„Tady,“ poklekla Charlie jen malý kousek od té zašpiněné podlahy, aby Jimovi otřela ústa a dala mu pomaličku napít. „Je to lepší?“ starala se a když slabě přisvědčil, něžně ho políbila na tvář. „Ty jsi můj hrdinný kapitán,“ pronesla beze stopy posměchu. Pokud něco, tak to Kirkovi znělo spíš hřejivě, načež ho vybídla, že by se měl zkusit ještě trochu prospat.

„Musím… na záchod…“ vypravil ze sebe, jazyk stále podivnou mrtvou věcí v jeho ústech a aspoň dvakrát tak velký, než si ho pamatoval.

„Počkej chviličku, dovedu tě tam,“ nabídla se hned Charlie, jež se mezitím pustila do uklízení té spouště na zemi.

„To zvládnu!“ škytnul, protože se mu v ten moment zrovna zvedl žaludek nanovo, a jeho mizerná nálada se opět o něco prohloubila.

„Neblázni, vždyť se ještě neudržíš na nohou!“ napomenula ho Charlie, ale jelikož měla zrovna špinavé ruce, mohla jen bezmocně přihlížet tomu, jak se o to Jim stejně zatvrzele pokusil, jen aby ztěžka dopadl na podlahu.

„Ty si prostě nedáš říct, viď?“ otřela se co nejlépe do ručníku, který předtím přinesla pro něj, než mu vyrazila na pomoc. „Jsi ten nejtvrdohlavější…“ začala, jen aby ji umlčel jeho značně nevlídný pohled, jaký u něj nikdy předtím neviděla.