10. díl

    „Tohle už fakt přeháníš, Bonesi! Vždyť ani nemá službu!“ nezamlouvalo se Kirkovi, že Bones schválně zavolal Charlie, nejspíš aby završil to jeho ponížení od minula.

„Ne, to nemám. Ale přesto jsem připravená se o Vás postarat, kapitáne,“ odvětila Charlie srdnatě, ač se cítila být notně zrazená doktorem McCoyem, jenž ji k tomuto případu povolal, navzdory jejím předchozím neshodám s tímto mužem. Nejspíš to byl nějaký jeho druh testu, zda na to má, a ona se vážně snažila, ale když se na ni Jim zamračil a vzápětí doktorovi nakázal, aby sehnal někoho jiného, cítila, jak se jí do očí tlačí slzy.

„Když si to přejete takhle, kapitáne…“ hlesla zdrceně a bez dalšího slova položila mediscan na okraj lůžka, připravená odejít.

„Tak dost! Vy oba!“ ztratil už s nimi McCoy definitivně trpělivost. „Ty!“ namířil prst na Kirka a tvářil se u toho natolik nesmlouvavě, že ten se nezmohl na jediné slovo. „Jsi pacient, takže mluv jenom tehdy, když tě k tomu vyzveme!“ nařídil mu, než se obrátil na svou mladší kolegyni. „A ty jdeš sakra kam?! Máš tady pacienta, který potřebuje ošetřit, pokud sis toho nevšimla! Jsi schopná to udělat nebo ne?! Protože, má milá, doktor nemá právo si vybírat, koho ošetří a koho ne, jednou je to jeho povinnost, tak ji musí plnit, bez ohledu na své pocity, je to jasný?!“ nebyl ani na Charlie o mnoho příjemnější a ona akorát mlčky přisvědčila.

„Fajn, doufám, že teď už si rozumíme!“ byl McCoy celkem spokojen s reakcí těch dvou, ale přece jen vrhnul ještě varovný pohled na Kirka. „Koukej nechat těch nesmyslů nebo ti píchnu sedativa a vezmu si na to svou nejtlustší jehlu!“ pohrozil mu a Charlie se na doktora okamžitě zamračila.

„Pokud vím, tak je to můj pacient, a já k něčemu takovému souhlas nedám!“ upozornila ho a McCoy se lehce pobaveně ušklíbl.

„Velice dobře, Charlie. Myslím, že tohle musel ocenit i tady náš schodišťový hrdina!“ neodpustil si drobný rýpanec do Jima, jenž se naštěstí zjevně smířil se svým údělem a Charlie ho tak mohla nerušeně vyšetřit a po krátké konzultaci s doktorem se pak i pustit do ošetřování jeho zranění. Postupovala soustředěně a metodicky od těch nejkritičtějších k těm méně závažným a neváhala si ani přizvat McCoye na pomoc, když potřebovala další pár rukou pro nějaký úkon či jen něco podat, a on byl s její prací i proto velmi spokojen. Když nakonec zbývalo už jen vyčistit drobné oděrky, usoudil, že tam ty dva nechá samotné, aby si případně vše vyříkali, neboť napětí mezi nimi bylo po celou tu dobu více než hmatatelné.

„Zajdu teď na můstek podat komandérovi hlášení o kapitánově stavu. Zvládneš to tady chvíli beze mě?“ obrátil se na Charlie, která právě nastavovala průtok na rehydratační infúzi, a aniž by vzhlédla, jen mu to odkývla.

„Ovšem.“

„Tak fajn,“ vrhnul McCoy poslední varovný pohled Jimovým směrem, což se ovšem poněkud minulo účinkem, neboť ten měl právě zavřené oči, a pak už se odtamtud klidil. Přímo na můstek ale hned nezamířil, místo toho se vypravil za Scottym, aby zjistil, co to tam spolu vlastně tropili a jakým patokem se u toho nalévali.

„Za chvilku to bude hotové a pak si budete moci odpočinout, kapitáne,“ pronesla Charlie konejšivě, než se pustila do ošetřování povrchových ran, které sice občas ošklivě krvácely, ale rozhodně nebyly nijak životohrožující.

Vlastně měl Jim ve své smůle celkem štěstí, protože navzdory tomu ošklivému pádu nebyla jeho zranění až tak hrozná, jak by mohla být. Kromě pořádně naražených žeber a lehkého otřesu mozku si z toho odnesl akorát frakturu čtvrtého a pátého prstu levé ruky, jimiž se nejspíš zachytil ve mřížce. A Charlie se po tomhle zjištění notně ulevilo, jelikož když sem Jima přinesli a ona slyšela, co se mu přihodilo, ze všeho nejvíc se obávala vnitřního krvácení.

„Teď to bude trochu štípat,“ varovala ho, jakmile se dostala k jedné hlubší ráně, a ani sama nevěděla, proč mu to vlastně říká vzhledem k tomu, jak okázale ji ignoroval. „Je mi líto, že jste se musel nechat ošetřit ode mě. Nevěděla jsem, koho sem nesou…“ dodala přesto na omluvu a když Jim náhle otevřel oči a zadíval se přímo na ni, skoro se jí na okamžik zastavilo srdce.

„To nebylo nic proti tobě,“ přiznal Kirk tiše a ze všeho toho alkoholu a tišících léků měl podivně lehkou hlavu, skoro se mu až zdálo, jako kdyby se nacházel mimo své tělo, což bylo za daných okolností nejspíš jedině dobře. „Jenom jsem nechtěl, abys mě takhle viděla…“

„Proč?“ nechápala Charlie a dočasně ustala ve své práci, aby se na něj tázavě zadívala.

„Proč asi?“ pokusil se o chabé ušklíbnutí, ale nebyl si jistý, zda se mu povedlo. Každopádně Pixie se tvářila pořád stejně zmateně, a tak byl nucen přidat konkrétnější vysvětlení. „Už dvakrát jsem se před tebou choval jako idiot. A rozhodně jsem netoužil si to zopakovat ještě potřetí,“ ozřejmil jí to trochu rozpačitě a Charlie odmítavě zavrtěla hlavou.

„Na nic takového si nepamatuju.“

„Ne? A co jak mi bylo celou noc špatně a ráno jsem se k tobě choval tak hrozně?“ připomněl jí to neochotně a ona se mírně pousmála.

„Nebylo ti dobře, za to se přece nemusíš stydět. A i tvoje chování ráno se dá pochopit,“ neměla v úmyslu mu něco z toho zazlívat. „Co ale nedokážu pochopit, je to, jak jsi mě pak celý půlrok prostě ignoroval,“ vyčetla mu vzápětí, její úsměv tentam a oči plné smutku. „Tehdy ses vážně choval jako idiot,“ pravila a on se tomu označení nebránil.

„Proto chceš odejít?“ zeptal se místo toho a celkem ho pobavilo, když se Pixie zatvářila udiveně.

„Ty už to taky víš?“

„Jsem kapitán, je mou povinností vědět o všem, co se na mé lodi děje,“ sdělil jí, zatímco se Charlie vrátila k čistění jeho oděrek.

„Bude to tak lepší pro nás oba,“ pronesla po chvilce mlčení, aniž by se mu podívala do očí.

„V čem?“ nesdílel ani náhodou její názor.

Charlie si opět dala načas, než odpověděla, a i potom si říkala, proč se o tomhle spolu vůbec baví. „Že se mě konečně zbavíš…“

„A proč myslíš, že tohle chci?“ neotálel Kirk se svou další otázkou a zoufale si přál, aby měl jasnější hlavu, protože mu činilo neskutečné potíže se soustředit a aspoň trochu srozumitelně artikulovat.

„Proč asi?“ vrátila mu to Charlie a on se slabě pousmál.

„Moc ti to dneska sluší,“ nemohl si navzdory svému stavu nepovšimnout a ona jen lehce nevěřícně zakroutila hlavou.

„To bude tím tvým otřesem mozku!“ utrousila a Kirk se neubránil zasmání, které však záhy utnul, tvář na okamžik zkřivenou bolestí.

„Vím, že je to nepříjemný, ale naštěstí sis žádné žebro nezlomil,“ pokoušela se ho Charlie potěšit a on se mírně ušklíbnul.

„Na tomhle ještě musíš zapracovat, ale jinak sis podle mě vedla moc dobře. Úplná doktorka,“ ocenil její péči a ona na něj udělala obličej.

„Já už ale jsem doktorkou, Jime. Dodělala jsem si zkoušky před termínem. Teď už mi zbývá jen odpracovat povinné hodiny,“ poučila ho a Kirk se zatvářil útrpně, když mu došlo, jak zase jednou přestřelil.

„Zřejmě nevíš tak úplně o všem, co se na tvé lodi děje,“ uculila se na něj Pixie, k jeho úlevě nijak uražená jeho ignorancí.

„Zřejmě,“ připustil, než ho něco napadlo. „A Spock o tomhle ví?“

„Ano. Přišel mi pogratulovat hned ten den, kdy jsem dostala diplom. Proč?“ zaujal ji ten náhlý zájem.

„Ale jen tak. Že se o tebe celkem stará,“ prohodil tak ledabyle, jak jen toho byl schopen, a přitom si říkal, jestli na těch Scottyho slovech není nakonec přece jen něco pravdy.

„Asi je rád, že tu má někoho, s kým se může bavit o svém novém domově. A koho může učit vulkánsky,“ neshledávala na tom Charlie nic mimořádného.

„Počkej…! On tě učí? Co všechno tě učí?!“ nezamlouvala se Kirkovi ani trochu představa těch dvou pospolu a Charlie se na něj dost zaraženě zahleděla.

„Proč se takhle ptáš? Ty na něj snad žárlíš?“ nenapadalo ji jiné vysvětlení pro jeho nynější chování, i když tohle bylo více než neuvěřitelné.

A zarazilo to zjevně i samotného Kirka.