11. díl

    „Možná. Jo. Asi jo,“ uvažoval Kirk o Pixiině otázce nahlas, než si to vyjasnil. „Rozhodně se mi nelíbí myšlenka, že by s tebou měl pon-farrovat!“ prohlásil rezolutně a Charlie se na něj okamžitě zamračila.

„Tohle od tebe bylo hrubé! Navíc ti do toho, s kým co dělám, vůbec nic není! Já se ti do tvého soukromého života taky nepletu!“ vyjela na něj nahněvaně, až příliš dobře si vědoma, že co se žen týkalo, tak se během toho půlroku nijak neupejpal. A přesto si dovoluje s ní takhle mluvit?! „A abys věděl, byla by to pro mě čest, kdyby se o mě tímhle způsobem zajímal!“ vmetla mu ještě do tváře proti svému lepšímu přesvědčení. Jenže James T. Kirk měl v sobě cosi, co v jednom dokázalo probudit jeho nejhorší já, jako se to právě stalo jí. Takže si teď ani nebyla jistá, zda je víc naštvaná na něj a nebo na sebe.

„Čest? Jaká čest je v tom, když to děláš s Vulkáncem?“ prohodil Kirk natolik přezíravě, že bylo její malé dilema v mžiku rozřešeno. Na něj!

„Asi toho o nich zrovna moc nevíš, když se takhle ptáš!“ odsekla mu na to, než mu trochu blahosklonně vysvětlila, že právě proto, že je pon farr jen jednou za sedm let, mívají Vulkánci ve zvyku si pro tuto výjimečnou chvíli svého partnera pečlivě vybírat. „Je to pro ně podle všeho velice intimní moment, a tak hledají někoho, komu by mohli plně důvěřovat, protože se během toho aktu cítí mimořádně zranitelnými,“ vyjevila Jimovi to málo, co se jí o tom podařilo na Novém Vulkánu zjistit, jen aby mu poté posměšně předhodila, že tohle by on nepochopil, protože se zjevně nějakým výběrem nezdržuje.

„To ale neznamená, že se u toho taky občas necítím zranitelným!“ nezamlouvalo se mu ani trochu, jak o něm Pixie smýšlí.

„Řekni to doktoru McCoyovi, třeba ti na to něco dá!“ nehodlala Charlie řešit kapitánovy milostné problémy a jelikož už ke své úlevě všechna jeho zranění vyčistila, chystala se pustit do poklízení věcí, jen aby se zarazila, když ji nečekaně uchopil za ruku.

„Nechci, abys byla se Spockem!“ prohlásil s takovým nádechem arogance, že se nejdřív ani nezmohla na odpověď. Jen beze slova zírala do jeho poněkud unavených modrých očí, spalována intenzitou jeho pohledu a ochromená jeho autoritativností, jež se mu ani v tom oslabeném stavu nedala upřít.

„Je mi jedno, co chceš! Nemáš právo mi cokoli zakazovat!“ ohradila se konečně, ale k její nevoli to neznělo ani zdaleka tak razantně, jak by si přála.

„Jsem tvůj kapitán!“ připomněl jí a tohle zneužití jeho funkce ji přimělo se mu vyškubnout a ustoupit o krok dozadu.

„Ani jako ten!“ sdělila mu kategoricky, rozhodnutá ho od toho momentu ignorovat, jen kdyby ji nezaskočil hned svou další otázkou.

„A co jako tvůj přítel?“ zeptal se, jako kdyby o nic zvláštního nešlo.

„Tím ale ty nejsi!“ upozornila ho, dotčená tím, co to na ni zkouší. „I když chápu, že v tomhle už asi občas ztrácíš přehled!“ prskla uštěpačně.

„Možná. Ale mám nápad, jak to napravit. Pojď ke mně,“ požádal ji, aniž by z ní spustil oči, a když se hned nepohnula, slabě se na ni pousmál. „Prosím.“

Celkem zvědavá, s čím na ni hodlá vyrukovat tentokrát, popošla Charlie blíž a vzápětí nechápavě sledovala, jak si Kirk s lehkými obtížemi sundal kapitánský prsten z pravého prsteníku, aby jí ho mohl podat.

„Co to má být?“ netušila, jak si tohle jeho gesto vyložit.

„Slib,“ odvětil, zatímco napjatě čekal, jestli si od něj ten prsten vezme.

„A čeho?“

„Že teď patříš ke mně,“ sdělil jí prostě a navzdory jeho pověsti si Charlie moc přála, aby tomu tak bylo.

„A co ty?“ chtěla ještě vědět, protože ani nyní nehodlala být jen jednou z mnoha. Odpovědí jí však byl pouze Jimův nechápavý pohled, a tak mu to upřesnila. „Patříš i ty ke mně?“

„Samozřejmě,“ zareagoval bez zaváhání. „Copak sis mě tak snad neoznačila?“ pozvedl levou ruku se zafixovanými prsty na důkaz a ona se nemohla nepousmát. Přesto měla strach mu věřit.

„Jsi opilý. Ráno si nic z toho nebudeš pamatovat. A pokud ano, tak ti z toho bude akorát neskutečně trapně,“ prorokovala mu, aby ho trochu probrala.

„Tak ráno přijď, abych ti dokázal, že se ve mně mýlíš,“ vybídl ji a ona se lehce zamračila.

„Proč tohle děláš? To ti jde vážně tolik o to trumfnout Spocka?“ nenacházela pro jeho chování jiné vysvětlení.

„Ne, jde mi o tebe. Copak to není poznat?“ zněl tak upřímně a zároveň zmateně, že tomu nešlo odolat.

„Někdy ani ne…“ utrousila, ale už se na něj aspoň opět pousmála.

„To jsem zvoral, to uznávám,“ věděl přesně, na co tím naráží. „Ale když mi dáš ještě jednu šanci, tak ti slibuju, že tentokrát to bude jiný,“ díval se na ni skoro prosebně a ona pomalu přikývla.

„To doufám…“ nechala si od něj navléci ten prsten a Kirk pocítil neskonalou úlevu, že se ho nakonec přece jen rozhodla vzít na milost. „Ráno ti ho přinesu.“

„Budu se těšit…“

„Netěš,“ krotila Charlie jeho nadšení. „Bude ti pěkně špatně. To máš z toho, že tolik piješ!“ vytkla mu mírně.

„To asi jo,“ připustil, ale podle toho, jak se tvářil, ho to nijak zvlášť netrápilo. „Naštěstí mám vedle sebe někoho, kdo se o mě postará…“

„To je slušný materiál, Scotty…“ pokývnul McCoy uznale hlavou, když dopil svůj pohár, a pak se opět zadíval na monitor, od něhož jeho společník podle všeho nemohl odtrhnout zrak.

„Je to…? Oni se fakt…?“ byl šéfinženýr upřímně v šoku z toho, čeho byli nepřímo svědky.

„Nemyslím si, že by to Kirk vzal až takhle důkladně. Ale každopádně je to posun. I když kdoví, co z toho bude ráno…“ sdílel v tomhle Charliiny pochybnosti, na rozdíl od Scottyho, kterého trápilo něco docela jiného.

„Proč si vždycky musí vybrat ty, který se líbí mně?“ zabručel, než jim oběma znova dolil.

„A proč ty si vždycky vybíráš ženský, co se líbí jemu?“ ušklíbl se McCoy a raději ten plný pohár před sebou ignoroval, jelikož nechtěl dopadnout jako Kirk.

„Jenže jemu se líbí skoro všechny!“ postěžoval si Scotty, kterého tím kapitán upřímně štval. Obzvlášť když proti němu neměl u žen příliš šancí.

„No… jestli tě to nějak uklidní, tak tahle se podle všeho líbí i Spockovi, takže bys musel stejně soupeřit minimálně s ním,“ sdělil mu doktor svůj poznatek a Scotty se na něj zašklebil.

„To bych vážně nerad…“ stačilo mu bohatě vidět, jak tenkrát v bitce s ním dopadl Kirk. „Ale jestli je teď Charlie s kapitánem, s kým bude Spock… no, víš co!“ napadlo ho náhle a McCoy na něj vrhnul pobavený pohled.

„Snad se nehlásíš?“

„To rozhodně ne! Spíš jestli se nemám začít na noc zamykat!“ odsekl Scotty, než si přihnul ze svého poháru, oči opět přilepené na monitoru, a tak neviděl, jak se na něj Bones zamračil.

„Za ten záznam, cos ukázal Kirkovi, by ti to patřilo!“ zavrčel na něj a tohle si získalo Scottyho pozornost, třebaže kát se rozhodně nemínil.

„A jak jsem měl asi vědět, že jsi ho schválně zdrogoval? Musíš uznat, že to je od doktora celkem sviňárna.“

„To jo,“ připustil McCoy, který na to nebyl nijak hrdý. „A nedošlo by k tomu, kdyby do mě Spock nezačal hustit, že je mou povinností velitele Charlie před Kirkem ochránit! Stejně jako předtím přiměl Kirka, aby ji dostal na loď. Začínám mít toho zelenokrevnýho manipulativního skřeta už vážně dost!“

„To proto jsi tam naše hrdličky nechal spolu o samotě?“ odtušil Scotty s vědoucným pousmáním.

„Naprosto nevím, o čem to mluvíš!“ mrknul na něj McCoy a přece jen se ještě jednou napil. „Jenom doufám, že to Kirk hned zas nepodělá, když se teď tolik snažil!“

„No, já ti nevím…“ neudělalo to na Scottyho zas tak velký dojem. „Ne že by si vedl vyloženě špatně, ale některý ty jeho řeči…“

„Třeba když se ji snažil uhnat na kapitánský post?“ zazubil se McCoy, jelikož tohle byla jeho nejoblíbenější část. „Z toho mi musíš udělat kopii, to chci rozhodně vidět znova!“

„Upřímně mi v tu chvíli bylo trapně za něj,“ nechápal Scotty, jak může mít Kirk takové úspěchy u žen. Leda že by většinou mlčel.

„A ty seš mi nějakej přecitlivělej!“ ušklíbl se McCoy, než se konečně zeptal na to, kvůli čemu sem především přišel. „Poslyš, z těch schodů spadl Kirk fakt sám?“

„Jasně! Za koho mě to máš?!“ zareagoval šéfinženýr až příliš rychle a McCoy se na něj upřeně zadíval, jedno obočí podezíravě povytáhnuté.

„Nooo… technicky vzato jsem u toho nebyl…“ ošil se Scotty, jemuž doktorův zkoumavý pohled nebyl příliš příjemný.

„A jinak vzato?“ zeptal se McCoy znovu a on usoudil, že jemu svůj podíl na té nehodě snad svěřit může.

„Asi se trochu přerazil o nářadí, co jsem tam nechal na zemi. Opravoval jsem zrovna těsnění na jedné ventilační trubce a udělal jsem si malou pauzu. Nemohl jsem přece tušit, že se tu bude někdo potloukat,“ nemínil se cítit vinen jen proto, že Kirk neumí koukat na cestu. Beztak tady dole neměl co pohledávat!

„Tak si to hlavně nezapomeň posbírat,“ prohodil McCoy suše a Scottymu se viditelně ulevilo, že mu kvůli tomu nenadává.

„Jasně, už jsem tam poslal Keensera. Poslyš…“ došlo mu náhle něco. „… jestli je teď Kirk s Charlie, znamená to, že je Gaila volná?“ říkal si v duchu, že by to u ní mohl konečně zkusit, a McCoy se jen ušklíbl.

„Ty si nedáš pokoj?“

„Když ona je tak krásně zelená,“ připadalo to Scottymu neuvěřitelně rajcovní. „Hele, když jsi ten doktor, je opravdu zelená úplně všude? Jako i tam dole?“ zajímal se vzápětí a McCoy radši ani nedopil a rovnou se zvedl k odchodu.

„Na tohle jsem až příliš střízlivý, Scotty! Navíc musím za Spockem na můstek, tak nám tu zatím dohlédni na naše dvě hrdličky! A kdyby něco, tak mi pípni!“ nabádal ho a Scotty horlivě přikývl.

„Jasně, šéfe!“ odvětil, zatímco očima už zase visel na monitoru, a doktor si pomyslel, že by mu vážně měli asi hodně brzo splašit nějakou ženskou.

„Jestli je prý zelená úplně všude… Ježíšmarjá, s kým já to tady pracuju…?!“