7. díl

    Nic z toho ale přirozeně neměl Spock v úmyslu kapitánovi přiznat. „Slečna Pikeová je nejlepší ze svého ročníku a má proto slibné předpoklady stát se výjimečně nadanou doktorkou. Tak proč někoho natolik mimořádného přenechat jiným?“ zdůvodnil své pohnutky, jak nejlépe dovedl, a Kirka ani nenapadlo o něm pochybovat.

Koneckonců Vulkánci přece nejsou schopni lhát. Akorát že Spock byl napůl člověk a Jimova společnost během těch let na Enterprise na něj měla větší dopad, než by kapitána vůbec kdy napadlo. Jenže i když ho nepodezíral z nějakých postranních úmyslů, stejně se nijak nehrnul, aby mu pomohl.

„Co takhle proto, že si to ten někdo mimořádný přeje?“ utrousil Kirk, kterému se upřímně nechtělo k tomu incidentu znovu vracet. Hlavně proto, že pokud by zjistil, že v tom byla Charlie vážně nevinně, neměl co říct na svou omluvu a navíc by to znamenalo, že ji tehdy odehnal naprosto zbytečně.

„Ale ten někdo si to přeje jen proto, že mu bylo ukřivděno a pozbyl důvěry, ačkoli se ničeho špatného nedopustil. Jsem si jist, že pokud by došlo k nápravě, doporučení doktora McCoye by vyhlíželo docela jinak,“ byl o tom Spock pevně přesvědčen a když si povšiml, že kapitán stále váhá, rozhodl se o něco přitvrdit. „Chceš to nechat být jen proto, že máš příliš hrdosti, než aby ses omluvil, Jime? A nebo jsi na to jenom zbabělý?“ otázal se ho natolik tiše, aby to zachytil pouze on, a s uspokojením zaznamenal, jak kapitán sevřel ruce v pěst, nelibost nad výběrem jeho slov více než patrná.

„Klidně to udělám, ale pořád ještě nevím, co se tehdy vlastně stalo!“ připomněl mu Kirk nepříliš vlídně.

„A co Vám brání to zjistit? Pokud se nikdo nechce sám přiznat, jsou přece i jiné způsoby, jak se dobrat pravdy. A nebo snad neznáte člověka, který ví na téhle lodi skoro o všem?“ nadhodil významně a Kirk po krátkém zaváhání přisvědčil.

„Vezmete to za mě, komandére?“ hodlal to jít vyřídit hned a Spock se spokojeně pousmál.

„S největším potěšením, kapitáne,“ nebránil se tomu ho vystřídat a jen doufal, že se po tomhle vše opět uklidní.

„Ale podívejme, Keensere, jakou tu máme vzácnou návštěvu!“ zazubil se Scotty, sotva se Kirk objevil u něj ve strojovně. „Čemu vděčím za tu čest?“ otázal se ho, zatímco se snažil svého mimozemského pomocníka odehnat z řídícího pultu.

„Koukej hned slízt, Keensere, a nebudu ti to opakovat!“ okřikl toho ani ne metr vysokého tvora, který si z toho ale pramálo dělal.

„Jste jako dva manželé!“ ušklíbl se Kirk pobaveně, zatímco sledoval, jak se ho Scotty pokouší vystrnadit hrubou silou, aby se mu to nakonec po chvilce zápolení i podařilo. Akorát že Keenser se pohotově usadil na jiném panelu.

„Že já tě nenechal na Delta Vega, mohl jsem tady mít klid!“ zahudroval Scotty, ale bylo to víceméně jen kvůli kapitánově přítomnosti a všichni tři si toho byli dobře vědomi. „Co pro Vás můžu udělat tentokrát, šéfe?“ otázal se raději a poté, co Kirkovi přistrčil židli, si sám udělal pohodlí. „Zase nějaká zajímavá prácička bokem?“ nebránil se nikdy menšímu rozptýlení od běžné rutiny.

„Tak trochu,“ usadil se Kirk vedle něj, načež mu ozřejmil, co by potřeboval. „Je ten prostor snímán nebo ne?“ nebyl si tím tak úplně jistý a Scotty se pobaveně ušklíbl.

„Tady se sleduje všechno, chlapče, jenom záznamy z Vaší ložnice by vydaly na několik zajímavých bloků!“ prohodil, než usoudil, že tohle asi nebyla nejvhodnější poznámka, a tak se rychle zeptal, jaký že den ho to vlastně zajímá.

Chvilku jim to trvalo, než se toho data dobrali, oproti tomu vytáhnout z počítače příslušné záznamy z ošetřovny během inkriminované doby bylo pro Scottyho otázkou pár minut. A Kirk tak mohl zanedlouho sledovat svého kamaráda Bonese, jak se obezřetně rozhlíží kolem, zda je v místnosti opravdu sám, a pak cosi přidává do jednoho z injekčních per připravených na tácku.

„Já ho asi zabiju…“ zamumlal Kirk zlostně, sotva si uvědomil, čeho byl právě svědkem. „A já z toho vinil Charlie!“

„Tak to byste se jí měl asi omluvit. A být Vámi, tak tu vraždu ještě zvážím, přece jen je to její šéf,“ prohodil Scotty věcně, zatímco jeho kapitán přidal pár nelichotivých poznámek na Bonesův účet.

„Na druhou stranu, pokud do toho fakt půjdete, tak mi dejte předem vědět, abych Vás mohl krýt,“ nabídl mu v žertu a Kirk se nemohl nepousmát.

„Budu s tím počítat,“ přikývl, než opět zvážněl. „A nějakou radu, jak na tu omluvu bys náhodou neměl?“ nebyl v tomhle druhu konverzace se ženami příliš zběhlý. Což ovšem Scotty neviděl jako velký problém.

„Prostě řekněte, že jste se spletl a je Vám to líto. Celou tu dobu na ni zírejte těmahle svýma modrýma kukadlama a nakonec přidejte i ten svůj neodolatelnej úsměv a garantuju Vám, že hned zapomene, co jste provedl, a dychtivě se Vám vrhne do náruče,“ prorokoval, ale Kirka nijak zvlášť nepřesvědčil.

„Řekl bych, že s tímhle si u Charlie nevystačím,“ pronesl skepticky a Scotty mu to nevyvracel, protože se o tu dívku hned na začátku její služby krátce pokoušel, ovšem zcela bez odezvy z její strany, jako kdyby byla natolik soustředěná na svou práci, že nevnímala nic jiného. Ale cosi mu říkalo, že kapitánovi něco podobného nehrozí.

„Co to vůbec bylo za injekce?“ zajímal se a když mu Kirk stručně vylíčil události onoho večera, už se mu nedivil, že si chce Bonese za to podat.

„To teda musela být dost divoká noc, i když asi jinak, než jste zvyklý!“ utrousil, trochu škodolibě potěšen tím, že i borcům, jakým Kirk bezesporu byl, se dějí takové věci.

„Jo, to byla. A místo toho, abych jí ráno za tu péči poděkoval, tak jsem ji ještě vyhodil!“ skoro zaúpěl Kirk při té vzpomínce a Scotty ho chlácholivě poplácal po zádech.

„To bude dobrý, chlapče! Ženský jsou děsně tolerantní stvoření, jinak by s náma vůbec nevydržely!“ uklidňoval ho a protože kapitán vyhlížel i potom dost nejistě, nalil mu – a sobě taky – kelímek něčeho ostřejšího na kuráž.

„Bože, co to je?!“ udělal Kirk obličej, sotva si poprvé přihnul. „To máš z chladiče warp jádra?!“ měl pocit, že má ústa i krk v jednom ohni.

„Nejste nějakej vybíravej?!“ uculil se na něj Scotty pobaveně. „Snad se nebojíte, že Vám z toho konečně narostou chlupy na hrudi?“ dolil mu pohotově a Kirk se přemohl a znovu se napil.

„Spíš se bojím, že mi po tomhle vyraší i na zádech!“ odtušil lehce chraplavě, ale proti svému lepšímu úsudku si dopřál další doušek toho pekelného drinku.

„Asi už tomu začínám přicházet na chuť…“ prohlásil po několika locích a Scotty to vzal jako pobídku, že mu má opět dolít. „Taky je ale možný, že už jsem ztratil cit v jazyku,“ uvažoval Kirk dál, než se znovu napil.

„No a Vy ho dneska večer snad k něčemu potřebujete?“ ušklíbnul se Scotty a Kirk si nemohl pomoct, aby si hned nevybavil onu sladkou – a zatraceně krátkou – chvilku s Pixie.

„Jeden nikdy neví…“ zatvářil se docela nevinně a šéfinženýr skoro vyprskl smíchy.

„Líbí se mi Vaše uvažování! A pokud nezabere ta Vaše omluva, tak tohle by zaručeně mělo!“

„Jo…“ přál si mít Kirk jeho jistotu. „Radši mi ještě dolej,“ požádal ho, než do sebe obrátil zbytek kelímku a postavil ho na pult.

„Já myslím, že už jste měl dost,“ neměl se Scotty k tomu, aby mu ho znovu naplnil. „Jestli se za Charlie vážně chystáte ještě dneska, tak byste měl být aspoň schopný tam dojít po svých,“ nebyl si úplně jistý, kolik alkoholu jejich mladý kapitán snese, ovšem vzhledem k jeho lehce skelnému pohledu a čím dál těžkopádnější mluvě usoudil, že už se k té hranici zjevně přiblížil.

„Přinejhorším si ji nechám zavolat…“ zamumlal Kirk, který se na onen nadcházející rozhovor upřímně netěšil. A v duchu si říkal, že za tohle mu Bones ještě zaplatí!

„No, nevím, jestli zrovna tím na ni uděláte dojem,“ nepovažoval to Scotty za šťastný nápad, ale když se kapitán sám chopil láhve, nijak mu v tom nebránil.

Koneckonců měl se zapíjením trablů se ženami poměrně dost zkušeností.

„Cože jste udělal?!“ zíral v tu chvíli doktor McCoy na jejich prvního důstojníka, jako kdyby se už dočista zbláznil. „Takže Vy mě k tomu de facto donutíte a pak na mě žalujete? Vy jste vážně neskutečnej!“ měl už Spocka upřímně plné zuby. „Navíc Vám ten plán stejně nevyjde a víte proč?!“ a aniž by počkal na jeho reakci, hned zase pokračoval. „Protože o ženských víte leda tak houby! Tady nejde přece jenom o tu omluvu, tady jde o to, že si tu Charlie připadá zbytečná, a na tom nic nezmění ani tisíc omluv!“ poučil ho nakvašeně, protože se mu ani v nejmenším nelíbila vyhlídka na konfrontaci s Jimem, která ho jistě nemine. A on jen doufal, že bude kapitán shovívavý, když mu kdysi zachránil život.