2. díl

    „Mám si lehnout na břicho nebo na záda?“ zajímal se Kirk a Charlie ho požádala, aby se nejdřív jen posadil.

„Chceš vědět, co je která injekce zač?“ nabídla mu, zatímco si připravovala tu první.

„Ani ne, díky,“ usoudil ihned, že čím míň o tom ví tím lépe. „Radši mi pověz, jak se ti líbí na Enterprise a pod velením Bonese?“ staral se, zda je u nich spokojená, a ona ho bez zaváhání ujistila, že všechno je skvělé, a na oplátku se ho zeptala, co dělá jeho noha. Přitom mu do paže postupně aplikovala všechny tři injekce, aniž by se proti tomu byť jediným slůvkem ohradil, což ji mile překvapilo.

„Už je to dobrý. To víš, měl jsem starost, abyste se tam náhodou nenudili…“ zalaškoval v odpověď, jelikož mu bylo pořád trochu trapně, že se s takovou prkotinou hnal hned na ošetřovnu.

„Nenudili? Nevím, jak ostatní zdravotníci, ale já nemám extra vzrušení v popisu práce!“ nechybělo rozhodně Charlie nějaké střílení nebo střelná zranění k ošetření. „Tak hotovo, už se můžeš natáhnout,“ oznámila Jimovi, jakmile místo vpichů jemně potřela dezinfekční tinkturou, a snažila se přitom úzkostlivě soustředit svou pozornost výhradně jen na tu oblast. Přesto si znepokojivě dobře uvědomovala, jak mužně široký má hrudník, nemluvě o jeho svalnatých stehnech a…

Charlie se neubránila zajíknutí, když se Jim nečekaně obrátil přímo k ní, a podle toho, jak se samolibě uculil, věděl naprosto přesně, kam jen malou chvilku předtím směřoval její pohled.

„A co je špatného na troše vzrušení sem a tam?“ optal se jí a ona si v duchu vynadala za svůj neuvážený výběr slov, neboť z jeho výrazu bylo dokonale zřejmé, o jakém druhu vzrušení to mluví.

„Víš, že takhle jsem to nemyslela!“ zaprotestovala a raději se podívala na displej na svém zápěstí, aby zjistila, kolik je hodin a kdy tedy skončí ona jistě nekonečně dlouhá půlhodina v Jimově společnosti.

„Já vím,“ přisvědčil. „Jenom nechápu, proč máš takovou panickou hrůzu z nějaké zábavy?“ zdála se být Pixie přesným opakem jeho, kdyby mu ovšem cosi neříkalo, že tomu možná tak docela nebude. Koneckonců tam na cvičišti se celkem bavila a on si byl jistý, že zná ještě podstatně zábavnější aktivitu, která se dá ve dvou provozovat. Akorát na tu byla Pixie stále ještě příliš oblečená, i když to se chtěl pokusit co nejdřív změnit.

„Nemám z ní panickou hrůzu. To jenom když zahrnuje i tebe,“ přiznala Charlie tiše, ale do očí se mu v tu chvíli raději nedívala.

„Vážně? A čím jsem si to zasloužil? To je pořád ještě kvůli té simulaci?“ zdál se být jejími slovy lehce dotčen a ona sebrala odvahu, aby k němu opět vzhlédla.

„Samozřejmě že ne, vždyť jsi mě tím zachránil!“ nechápala, jak ho něco takového mohlo vůbec napadnout.

„Tak v čem je problém?“ vyptával se dál a trochu trnul, co se od Pixie dozví. Přesto musel zjistit, zda má u ní nějakou šanci nebo ne.

„V tom, že vím, jaký druh zábavy máš nejradši,“ pronesla Charlie s notnými rozpaky a měla přitom sto chutí zanechat téhle trapné debaty a prchnout z místnosti, jen kdyby ji Jimův upřený pohled nedržel na místě snad ještě pevněji, než by kdy mohly jeho silné paže.

„A?“ neviděl na tom Kirk zhola nic špatného a k dobru se mu muselo přičíst, že ho ani nenapadlo předstírat nevědomost a nechat si od již tak zrůžovělé Pixie vysvětlit, co přesně tím měla na mysli.

„A já bych prostě nechtěla být jen jednou z mnoha, víš?“ zamumlala, než se natáhla, aby mediscanem zkontrolovala teplotu na Jimově čele. Nepočítala však s tím, že toho hned využije a uvězní její ruku ve své.

„Asi mi to nebudeš věřit, ale co tě znám, tak jsem s jinou nebyl,“ sdělil jí na rovinu a samotnému mu to přišlo těžko k uvěření. Zatímco Pixie se mu rovnou vysmála.

„Ale no tak! A co to ráno, jak ses přihnal k přijímacímu pohovoru?“ neunikla jí tehdy ona kombinace ženské vůně a potu, kterou byl cítit. A jako naprostá naivka si zoufale přála, aby jí zalhal a vymluvil se, že u té dotyčné akorát nocoval, ale nic mezi nimi neproběhlo. Jenže takový Kirk nebyl.

„To byla akorát Gaila, taková moje… kamarádka,“ uvědomoval si i on, jak pitomě to zní. Naneštěstí až potom, co to vyslovil nahlas.

„To je v pořádku, Jime, já tě přece nesoudím,“ pousmála se na něj Charlie lehce posmutněle. „Jenom to není nic pro mě.“

„Pixie…“ zatvářil se Kirk lítostivě a pomalu, téměř neochotně pustil konečně její ruku. „Já vím, co bys chtěla slyšet, ale v tomhle jsem nikdy žádné nelhal. Nikdy jsem nesliboval nic, co bych nebyl schopný nebo ochotný dodržet. A rozhodně s tím nechci začínat zrovna u tebe.“

„To je asi to nejhorší vyznání, jaké jsem kdy slyšela. A zároveň nejupřímnější,“ udělala na něj Charlie obličej, než vzápětí opět zvážněla. „Já přece neočekávám slib, že spolu budeme na věky věků. Jen musím vědět, že když s někým jsem, tak jsem pro něj v tu chvíli ta jediná. A že to potrvá aspoň o trochu déle než jenom jednu noc,“ byla si naprosto jistá, že tímhle Jima zaručeně odradí, ale nemohla si pomoct, takhle to prostě cítila. O to víc ji zaskočil, když po chvíli ticha posléze promluvil.

„Tohle ti můžu slíbit, Pixie,“ přisvědčil, na rtech náznak úsměvu a jeho jiskřivé modré oči, upřené neochvějně do těch jejích, byly přitom prosté jakékoli falše. „Jestli mě chceš, tak jsem jenom tvůj. Koneckonců jsem tě nechal, abys do mě vrazila tři jehly, můžeš snad žádat o větší důkaz mojí náklonnosti?“ mrknul na ni škádlivě, aby poněkud odlehčil náladu, a ona se mírně zarděla, protože se jí na jazyk drala dosti nevhodná otázka, zda se jí to chystá oplatit a taky do ní něco vrazit.

„Ne, myslím, že tohle mi bohatě stačí,“ odvětila s pousmáním, než se ho rozhodla přece jen trochu poškádlit a nasadila proto lehce zadumaný výraz. „Jeden vážně nikdy neví, kdy potká někoho jiného… výjimečného… Třeba takový komandér Spock se zdá být mimořádně milý… a já mu ještě ani nepoděkovala, že mě sem dostal,“ prohodila zdánlivě ledabyle a Kirk varovně přimhouřil oči, třebaže si samozřejmě uvědomoval, že to Pixie nemyslí vážně.

„Tak on tě sem dostal, jo?“

„S trochou tvé pomoci…“ zkoušela dál jeho toleranci.

„To mě těší, že mi přiznáváš aspoň nějaké zásluhy,“ utrousil suše, aby ho vzápětí něco napadlo. „Poslyš, když máš tu znalost vulkánské anatomie, jakou mají slabinu? Co na ně platí?“ musel se zeptat, protože měl dosud v nepříjemně živé paměti svou rvačku se Spockem na můstku, kdy od něj dostal pořádnou nakládačku a nebýt jeho otce Sareka, který včas zakročil, kdoví, jak by to s ním tehdy dopadlo.

„Proč to chceš vědět? Chystáš se snad svádět Vulkánky a nebo se zas poprat s komandérem?“ donesl se ten incident zjevně i k Pixie a podle tónu jejího hlasu se jí to příliš nezamlouvalo.

Jasně, mohl jí vysvětlit, proč Spocka tehdy vyprovokoval, ale nechtěl na to vzpomínat a už vůbec ne v Pixiině společnosti, když mohli ten společný čas využít mnohem příjemněji.

„A udělalo by na tebe dojem, kdybych se kvůli tobě popral?“ popíchnul ji místo toho a ona to naoko zvažovala, než zavrtěla hlavou.

„To spíš kdyby ses zajímal, co platí na mě…“ pronesla tiše a bezděčně si olízla rty, náhle tak vyprahlé z té modré záře jeho očí, které ji upřeně sledovaly, jako kdyby se snažily proniknout až do její mysli.

„A proč se domníváš, že to nevím…?“ pronesl s nádechem arogance, která ji zbavila posledního náznaku zábran, a tak jí zanedlouho nezbývalo než uznat, že v tomhle ohledu Jim vážně poučit nepotřebuje.

„To bylo úžasný…“ vydechla, když jí opět trochu shrnul sukni uniformy zpátky a vzal do náruče její dosud se chvějící tělo.

„Díky,“ pousmál se na ni a zatímco se Pixie vzpamatovávala z právě prožité rozkoše, uvelebil se vedle ní a s tváří přitisknutou k jejímu krku se snažil zaplašit onen stále sílící nával nevolnosti, který hrozil, že pokazí jejich důvěrnou chvilku spolu.

„A víš, co na tom bylo asi nejlepší?“ otázala se Charlie, nevědoma si jeho stavu, její hlas dosud sladce zadýchaný, až to v Kirkovi probouzelo dosti nemravné představy.

„Co?“ vypravil ze sebe, trochu znepokojený horkostí, jež pozvolna zalévala celé jeho tělo, a ač si zkoušel namluvit, že je tomu na vině Pixiina blízkost, ono protivné hučení v uších a chvilkové záchvaty slabosti to tak docela nevysvětlovalo.

„Že jsem chvíli nemusela poslouchat ty tvoje řeči!“ odvětila Charlie a on se krátce zasmál, třebaže přinejmenším jemu to znělo strašlivě nuceně.

„Kolik máme ještě času?“ zeptal se, jelikož mu začínalo být jasné, že tuhle noc by si nejspíš neužil ani jeden z nich, aspoň ne v tom dobrém slova smyslu. Navíc hrozilo, že se před ní naprosto znemožní, jestli tu narůstající nevolnost nedokáže zdárně potlačit. Leda že by…