4. díl

    „Bavíš se dobře?!“ vyrazil Kirk ze sebe, zatímco se na podlamujících se nohách a s Charliinou pomocí šoural do koupelny.

„Jak tohle můžeš vůbec říct?“ byla jeho slovy dotčena. „Je to snad moje vina, že sis dal dvě dávky najednou?“ bránila se, i když ta zodpovědnější část jejího já jí okamžitě potvrdila, že za to opravdu nese odpovědnost. Byla přece tam, aby zasáhla v případě alergické reakce, a ona si místo toho sobecky užívala a vůbec si přitom nepovšimla, že se Jimovi přitížilo. Měl jí to říct, to ano, ale ona to coby budoucí doktorka měla rozpoznat a na tohle prostě omluvy nebylo. „Je mi to líto, Jime, věř mi,“ povzdechla si, ovšem on se na ni zadíval ještě rozlíceněji.

„Takže to *bylo* schválně!“ obvinil ji, jeho hlas tak plný zášti, že se zmohla jen na ohromené zamrkání.

„Cože?“

„Ale jdi, snad mi nechceš tvrdit, že tohle jsou běžné vedlejší účinky toho tvého protialergického séra?!“ měl o tom silné pochybnosti, které se neobtěžoval skrývat.

„No…“ zamračila se Charlie, protože tohle už si během noci taky párkrát říkala. A to i s přihlédnutím k Jimově zvýšené citlivosti na snad veškeré medikamenty. Ale tu injekci připravovala ona sama, jak ostatně přiznala, když se na to Jim hned vzápětí zeptal, a věděla tak naprosto přesně, co v ní bylo a v jakém množství. Akorát že příznaky, které vykazoval, byly podstatně silnější, než jaké z toho mohl mít, třebaže částečně na vině tomu samozřejmě byla ona zvýšená dávka. Přesto se jí to nepozdávalo. A naneštěstí pro ni ani Jimovi.

„Řekni mi jenom jedno. Byla to nehoda a nebo jsi to udělala úmyslně?“ otázal se jí odměřeně a jeho modré oči, které většinou jiskřily veselím, byly v tu chvíli jako dva kusy ledu.

„Já… tohle bych nikdy…“ zavrtěla hlavou, neboť upřímně netušila, co vlastně říct na svou obhajobu.

A vlastně to bylo celkem jedno, jelikož Kirk už měl naprosto jasno, kdo je za jeho stav zodpovědný, a další chabé výmluvy poslouchat nemínil.

„Vypadni! Hned!“ nakázal Charlie, jeho tvář plná hněvu nad její zradou. „Doufám, že sis to aspoň užila!“ ucedil ještě, než se odpotácel do koupelny, kde se zavřel, aby měl konečně klid od její již ne vítané společnosti.

Předpokládal, že po tomhle odejde, přesto když po nějaké době opět vyšel ven, dokonce i osprchovaný, ač se to téměř ukázalo být úkonem nad jeho síly, našel ji již oblečenou v uniformě, jak sedí na pohovce, tác s injekčními pery na stolku před sebou. Skoro to připomínalo onen moment včera večer, neboť měl na sobě i tentokrát pouze ručník a ona vypadala téměř tak ustrašeně jako předtím, akorát že nyní neměl nutkání ji obejmout a rozhodně se na ni neusmíval.

„Odchod, Pikeová!“ sdělil jí svým velitelským tónem, jenž používal jen výjimečně. „A vyřiďte laskavě doktoru McCoyovi, že si dalších Vašich služeb nepřeji!“

„Ale Jime…“ ozvala se na protest a znělo to podezřele plačtivě, proto raději bez dalšího pohledu na ni přešel do ložnice, aby se oblékl, i když ze všeho nejraději by si ještě lehnul, přesně jak mu to doporučovala. A právě proto to neudělal.

„Jak si můžeš myslet, že bych ti schválně takhle ublížila?“ neváhala se Charlie zvednout a popojít blíž, neboť se jí příčilo, že by se měli rozejít takhle ve zlém. Až za ním si však netroufla, a tak se zastavila ve dveřích, oči sklopené, zatímco si v duchu říkala, jak se mezi nimi mohlo všechno takhle pokazit.

„A co ta tvoje poznámka v noci?!“ zapomněl na okamžik na své kapitánské manýry. Protože tohle byla Pixie… jeho malá víla… Která věděla, jak špatně reaguje na léky, a přesto neváhala provést ten svůj špinavý trik! Jak jen by jí po tomhle mohl ještě kdy důvěřovat?! „Myslím, že my dva už si nemáme co říct!“ oznámil jí chladně a podle toho, jak se zajíkla, ji jeho chování ranilo. Což jí jenom patřilo!

„Nemyslela jsem to nijak zle. A ani jsem neudělala nic, abych si od tebe zasloužila tohle. Ale jestli si to přeješ, tak ti půjdu z cesty,“ pronesla tiše a jen stěží přitom zadržovala slzy. „Kapitáne,“ špitla ještě na rozloučenou, než se otočila k odchodu.

Nemohla tak už vidět, jak za ní Kirk mlčky hledí, jeho jindy jiskrné modré oči pohaslé.

„Tak jak to šlo?“ otázal se doktor McCoy, sotva se jeho nejnovější posila týmu objevila na oddělení, a když na něj Charlie vrhla nešťastný pohled, chápavě přikývl.

„Říkal jsem ti, že je kapitán hrozný pacient! Ale podařilo se ti ho nakonec naočkovat nebo ne?“ byl připraven se toho ujmout sám, kdyby to bylo zapotřebí, ale ta maličká ho nezklamala.

„Naočkovaný je. A už mě nikdy nechce vidět,“ přiznala tiše, což ovšem McCoy neviděl jako žádnou velkou tragédii.

„Tomu se říká dvě mouchy jednou ranou!“ ušklíbl se pobaveně. „A cos mu vlastně provedla tak strašného?“

„Nic,“ pípla žalostně Charlie, které se nechtělo přiznávat, že si Jim dal dvě dávky najednou, protože by pak musela třeba vysvětlovat, kde v tu chvíli byla ona, že ho včas nezastavila. „Akorát mu po těch injekcích bylo hodně špatně.“

„To se s jeho citlivostí dalo čekat,“ utrousil McCoy, který si s Jimem coby pacientem už užil za ty roky své. „Ještě štěstí, že nemarodí často, to bychom tu měli asi veselo!“ prohodil ještě, než se vrátil ke své rozdělané práci a Charlie se s těžkým srdcem pustila do každodenních rutinních úkolů, které nebývaly příliš rozmanité, což jí ovšem dnes vyhovovalo, neboť se na ně nedokázala zrovna příliš soustředit.

„Doktore?“ nemohla si pomoct, aby po chvíli nepřistoupila k McCoyově stolu, na němž pod mikroskopem zrovna zkoumal nějaké buňky.

„Jo?“ ozval se nepřítomně, neboť bylo opravdu fascinující, jak Khanova krev, která kdysi zachránila kapitánovi život, dokázala dokonale nejen opravit poškozené části jakékoli živé hmoty, ale dokonce se ji snažila i vylepšit. „Podívej se na to…“ pustil spontánně Charlie, aby se na ten zázrak také podívala.

„To je neuvěřitelné…“ vydechla, ohromená rychlostí, s jakou se ty původně zničené buňky regenerovaly. „Co to je? Nějaký nový lék?“

„Mohl by… Ale taky by se mohlo ukázat, že je to zhoubnější než všechny nemoci dohromady,“ byl si doktor celkem jist, že by informace o existenci tak úžasné látky vyvolala nezměrné konflikty. Navíc tu byla i řada etických otázek, na které nechtěl radši ani pomyslet, natožpak aby je musel snad někdy řešit. Ne, bylo lepší, když tohle Khanovo tajemství zůstávalo u ledu s ním.

„Co potřebuješ?“ uvědomil si náhle, že Charlie za ním nepřišla jen tak, a když nervózně přešlápla, očekával nějaký nevhodný dotaz ohledně jejich kapitána. Proto ho celkem překvapilo, že se místo toho zeptala na něco docela jiného.

„Doktore McCoyi, Vy jste přece včera ty injekce sám kontroloval, byly v pořádku nebo ne?“ vrtalo jí stále hlavou, jak po nich mohlo být Jimovi tak ukrutně špatně.

„Ovšem že ano, jinak bych tě s nimi nikam neposlal,“ ubezpečil ji doktor bez zaváhání. „Proč se vlastně ptáš?“

„Já nevím, prostě mi připadá, že byly ty vedlejší účinky až moc silné,“ přiznala mu své pochybnosti a po chvilce zaváhání i to, že kapitán dostal dvě dávky najednou místo jedné, ač radši pomlčela o tom, že si je dal sám. „Možná… možná kdybyste ho mohl raději zkontrolovat,“ požádala ho nesměle. „Sice vypadal ráno už podstatně lépe, dokonce se už udržel na nohou, ale stejně…“ Charlie se odmlčela, až znepokojivě dobře si vědoma toho, jak se doktorův pokojný výraz v mžiku změnil.

„Proč se tohle dozvídám až teď?!“ vyjel na ni rozčileně. „A jak se ti to vůbec mohlo stát?! Tvrdila jsi, že zvládneš dát jen půl stříkačky! Proč sis teda nepřipravila radši dvě, jestli sis nebyla jistá?!“ mračil se, protože podobné selhání pro něj bylo naprosto neomluvitelné.

„Já… ujela mi ruka… promiňte…“ zamumlala Charlie zahanbeně. „Ale kapitánův stav jsem pravidelně kontrolovala, kdyby došlo ke zhoršení, tak bych pro Vás hned běžela, to mi věřte,“ dodala ještě na svou obhajobu, víc ji toho naneštěstí nenapadalo.

„Měla jsi pro mě dojít hned, jak k tomu došlo!“ napomenul ji ostře, jelikož si dokázal velice přesně představit všechny ty nepříjemné symptomy, které Jim musel během noci nepochybně přetrpět. A ač mu to jistým způsobem za tu jeho neomalenost vůči Charlie patřilo, rozhodně mu něco takového nepřál.

„Nepřipadalo mi to zas až tak urgentní. Vždyť to bylo jen protialergické sérum, chcete mi říct, že je alergický i na to?“ byla Charlie trochu zaražená doktorovým chováním. To proto, že vyhlížel vážně ustaraně.