70. díl

    „Elisabeth? Tak se přece již prober!“ zatřásl se mnou kdosi neodbytně a já otevřela oči a ke své úlevě spatřila Thaliona, jak se nade mnou sklání, viditelně netrpělivý, aby mě vytrhnul z té noční můry, která mě sužovala.

„No jo, vždyť už jsem vzhůru...“ zamumlala jsem, zatímco jsem se s obavami rozhlížela kolem sebe. Ale pokud se v mém pokoji opravdu nacházely nějaké běsy, tak byly leda výplodem mé divoké představivosti, neboť sluncem zalitá místnost nenabízela žádná temná zakoutí, kde by se mohly ukrývat.

„Poněkud jsem se opozdil, avšak doufal jsem, že budeš již schystaná na cestu,“ pronesl Thalion s patrnou výtkou a já si rychle pospíšila z postele, aby to nevzal jako záminku, proč mě nevzít s sebou.

„Já čekala přichystaná dole, jenže pak mě hostinská začala otravovat s placením, tak jsem se radši přesunula sem!“ hájila jsem se a protože nejlepší obranou je útok, rovnou jsem mu vpálila, že si klidně odjel kdovíkam a vůbec ho nenapadlo, že bych se o něj mohla strachovat.

„Mohl jsi mi to laskavě oznámit! Víš, jak mi bylo?!“ rozčilovala jsem se, ale dlouho mi ten hněv nevydržel, protože Thalion se na mě usmál tak odzbrojujícím způsobem, že jsem se na něj prostě zlobit nedokázala.

„Měla jsi o mě obavy? Jak milé od tebe,“ ocenil mou starostlivost. „Je mi líto, že jsem ti způsobil nesnáze, avšak nedostalo se mi příležitosti s tebou promluvit dříve. Dobrou zprávou ovšem je, že jsem ti sehnal nového koně... na němž by se ti mělo jet podstatně lépe než na tom tvém starém.“

„Vážně? A kde jsi ho tak rychle splašil? A kdo byli ti muži, se kterýma jsi odjel?“ vyzvídala jsem, jelikož by mě to dost zajímalo, jenže k mé smůle si to Thalion hodlal nechat pro sebe.

„To není důležité, Elisabeth,“ odbyl mne lehce přezíravě. „Nyní musíme hlavně vyrazit, jinak nás temnota zastihne ještě venku a věř mi, že by se ti to příliš nezamlouvalo.“

„A nemůžeme teda vyrazit radši až zítra?“ navrhla jsem, ta představa až příliš lákavá, než abych si takovou příležitost nechala ujít.

„To by nebylo zrovna moudré, čím dříve se dostaneme na sestřin hrad, tím lépe,“ odvětil už na cestě ke dveřím, v jasném náznaku, že o tomhle opravdu diskutovat nehodlá.

„To máš až tolik naspěch?“ šourala jsem se neochotně za ním, aniž bych se pořádně dívala na cestu. Proto když se nečekaně zastavil a otočil ke mně, skoro jsem se s ním srazila.

„Již jsem ti přece říkal, že po setmění není mimo osady příliš bezpečno!“ připomněl mi poněkud nedůtklivě, skoro jako kdyby se styděl o tom hovořit. „Navíc jakmile se roznese, že jsem zpět, mohou někteří jedinci usoudit, že má sestra bude přístupnější jejich požadavkům, pokud mě budou mít ve svém držení,“ dodal ještě po krátkém zaváhání a tolik málo stačilo, abych okamžitě pojala jisté podezření.

„Takže ti muži tě chtěli unést?“ vykulila jsem ustrašeně oči. Neodbytnost, s níž Thalion spěchal opustit toto místo, najednou dávala smysl a pokud mě ještě před okamžikem lákalo vrátit se zpátky do postele, po tomhle jsem netoužila po ničem víc než být co nejrychleji co nejdál odsud. „Jak se ti podařilo jim utéct?“

„Nemusel jsem utíkat, neboť ti tři již nebyli ve stavu, aby mě více obtěžovali,“ oznámil mi s neskrývaným zadostiučiněním a mě znovu překvapilo, v jak ostrém rozporu s jeho nevinným vzezřením dokáže být někdy jeho chování.

„Cos jim udělal?“ vyzvídala jsem se zatajeným dechem, zatímco jsem si v duchu říkala, jestli je moudré zůstávat ve společnosti někoho takového. Na druhou stranu pokud by se choval jinak, byla bych vůbec ještě naživu? Možná že v téhle době nemá člověk na výběr, pokud chce přežít... ostatně jak daleko bych byla kvůli tomu ochotná zajít já, kdyby šlo skutečně o můj život?

„Naprosto nic,“ zatvářil se Thalion naprosto nevinně, až jsem měla nutkání tomu uvěřit. „Oni si vystačili docela sami. Nicméně bude moudřejší se tu nevyskytovat, až na ně někdo narazí. Přece jen by to mohlo vyvolat zbytečné otázky...“

Nejdřív jsem se chtěla zeptat, v jakém stavu je to tam vlastně zanechal, ale pak jsem usoudila, že čím méně toho vím, tím líp, protože takhle aspoň nemusím řešit, zda Thaliona vůbec někam následovat. Navíc dokud je na mé straně, tak přece nemám žádný důvod k obavám. A nebo ano?