65. díl

    „Jo? A co navrhuješ?“ zeptala jsem se, zvědavá, co si pro mě Thalion připravil, ale on pouze mírně zavrtěl hlavou.

„Já ti toliko nabízím své služby, je už na tobě, abys vyřkla své přání,“ odvětil, načež pružným krokem přešel ke mně, aby poklekl na jedno koleno, jako rytíř z dávných dob, jenž slibuje věrnost své paní. „Hovoř tedy, čeho si ode mě žádáš?“

„A o co všechno si můžu říct?“ vyzvídala jsem, spíš proto, že mě to zajímalo, než že bych se vyloženě obávala, jestli můj požadavek není přehnaný.

Thalion se nejprve zvednul ze země, než poněkud nedbale pokrčil rameny. „Zkus to a uvidíme.“

„Dobře, tak o co si nemůžu říct?“ nedala jsem mu ještě pokoj a on se na mě lehce pousmál.

„O nic, co by bylo v rozporu s dobrým mravem...“ prohodil, oči smyslně přimhouřené, a musím přiznat, že i když jsem obvykle dávala přednost o něco starším partnerům, tak mě jeho blízkost nenechávala úplně chladnou.

Byl hodně mladý, to ano... ale cosi v jeho chování a pohledu působilo tak vyspěle, že mi to zas až tolik nevadilo. A já se najednou přistihla, že se mé myšlenky ubírají dosti nevhodným směrem, to když jsem si v duchu začala představovat, jak asi líbá a jaké by bylo milování s ním. Ne že bych někdy holdovala známostem na jednu noc a díky okolnostem jsem jen těžko mohla doufat v něco víc, ale kupodivu bych se v jeho případě něčemu podobnému ani moc nebránila.

Možná proto, že jsem aspoň jednou toužila být s někým... výjimečným... a cítit se tak výjimečná taky... Navíc jsem tu nebyla ve svém těle... takže by to vlastně nebylo skutečné... ne doopravdy... Bylo by to jen o trochu reálnější, než kdybych o tom akorát snila...

„Nač myslíš?“ překvapil mne Thalion svým nenadálým dotazem, po němž mi nezadržitelně zaplály tváře rozpaky. Kdyby tak jen věděl...!

„Jestli bys byl ochotný kvůli mně i zabít, kdybych si o to řekla,“ plácla jsem první věc, která mě napadla, ale tak nějak jsem pochybovala, že mi to věřil.

„Již jsem kvůli tobě několik lidí zabil...“ připomněl mi přesto. „A cosi mi říká, že jich ještě pár přibude...“

„A pokud tě požádám, jestli bys mě nedoprovodil do Glendaloughu?“ zadívala jsem se na něj tázavě, zatímco on okamžitě svraštil čelo v patrné nevoli.

„Stále tě ten pošetilý nápad nepustil? Pravím ti, že tím pouze ohrozíš svůj život... a celkem zbytečně, to mi věř! Neb ti starochové znají snad všechny způsoby, jak někoho tvého druhu zprovodit ze světa... Avšak vyléčit jeho žízeň? O tom silně pochybuji!“ prohlásil tak pohrdavým tónem, že bylo jasné, že k jejich znalostem a poslání nechová pražádnou úctu.

Což mě poněkud namíchlo. Nehodlala jsem nějak znevažovat jeho zkušenosti s nimi, ale pořád mi připadalo, že by mohli vědět víc než nějaký mladík, kterému snad ještě ani nezačaly růst vousy! A taky jsem mu to patřičně důrazně sdělila!

„Chápu, že máš vůči nim svý výhrady, ale v tuhle chvíli jsou mou jedinou nadějí! Navíc jsi sám přišel s tím, abych si řekla, co po tobě chci! A teď chceš najednou vycouvat?!“ prskla jsem na něj zlostně.

„Nadějí?!“ opáčil, jeho rty pro jednou zkřivené do trpkého úšklebku, ruce sevřené v pěsti. „Jakou naději očekáváš od lidí, kteří se neštítí ničeho a pod rouškou víry a údajné služby svému bohu páchají ty nejodpornější skutky?! Tolik let jsem strávil mimo domov jen kvůli jejich nenávisti k čemukoli, co je odlišné... a co jim nezapadá do jejich plánů! Však tomu je již konec! Neb já po dobu svého vyhnanství nezahálel! A nyní jsem více než připraven stanout po boku své sestry a podpořit ji v jejím boji proti tomu hanebnému spolku!“

Přešla jsem jeho revolucionářské záměry a radši se soustředila na to, co trápilo mě. „Fajn, tak Glendalough ne, ale možná bys mi mohl doporučit někoho jinýho, kdo by mi dokázal pomoct!  Přece s tím musí jít něco udělat! Prosím...“ dokončila jsem svůj zprvu vášnivý projev podstatně pokornějším tónem.

To proto, že jsem si až příliš dobře uvědomovala, že mi tenhle mladík vůbec nic nedluží, a kdyby se rozhodl bez jediného slova odejít, neměla bych, jak mu v tom zabránit. Naštěstí pro mě se ale nezdálo, že by se Thalion k něčemu takovému chystal, jeho čest mu zřejmě nedovolovala opustit dámu v nesnázích.

Ne nadarmo se ostatně říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly…