61. díl

    „Cože?“ zamrkala jsem překvapeně.

Jak by tohle mohl poznat? Navíc... pokud jsem doopravdy v Eleanořině těle, která už ten rituál v Glendaloughu absolvovala, tak snad ani upír nejsem nebo jo?

„To je v pořádku, Elisabeth,“ pronesl Thalion dřív, než jsem to stihla rázně popřít. Chtěla jsem se mu aspoň vysmát, že ve svém věku ještě věří povídačkám o upírech, ale to už poklekl vedle mé židle, aby mohl něžně sevřít mou ruku ve svých hřejivých dlaních. „Nemusíš mít obavy nebo se za to stydět, vždyť na tom není zhola nic špatného...“

„Že ne?“ Skoro zoufale jsem na něm visela očima, dychtivá po ujištění, že nejsem žádná zrůda, odpad společnosti, který musí být co nejdřív zničen. A když se Thalion nahnul ke mně blíž, aby mě pravačkou neskutečně něžně pohladil po tváři, měla jsem pocit, že jsem ho dostala.

„Ovšemže ne,“ pousmál se na mě povzbudivě. „To jen omezení lidé v tom spatřují nějakou hrozbu... A přitom je to dar...“

„Dar?“ Takhle jsem o tom rozhodně nikdy neuvažovala. A podle toho, co mi říkala Ingeborg, tenhle stav ani moc výhod neměl, tak jakýpak dar?

„Dlouhý život ti snad připadá málo?“ povšiml si Thalion mých pochyb. „Bystřejší smysly... vyšší rychlost... vytrvalost... neochvějné zdraví... To všechno jsou přece užitečné atributy.“

„Zapomněl jsi zmínit taky tu věčnou žízeň!“ zareagovala jsem na ten jeho výčet prudce. „A děsivé sny plné krve!“

„A co přesně je na nich tolik děsivého?“ optal se měkce, aniž by pustil mou ruku, a já se ji ani nepokoušela osvobodit, tak příjemný a uklidňující byl jeho dotyk.

„Že v nich někdo umře... Mojí vinou...“ přiznala jsem zdráhavě a dopředu jsem trnula, jak na tohle zareaguje, zda se ode mě s odporem neodtáhne, čemuž bych se ani nedivila.

On mě ale dokonale zaskočil, když mě namísto toho skoro láskyplně pohladil po vlasech. „Smrt však není konec, Elisabeth. Smrt je příležitost začít znovu... lépe... vyvarovat se předchozích chyb... Smrt je požehnání, ne zatracení...“ pronesl s takovým přesvědčením, že jsem měla nutkání tomu taky začít věřit.

Ale ne... Smrt nebyl žádný nový začátek, smrtí všechno končilo a po ní nebylo už vůbec nic. Žádný posmrtný život, žádná druhá šance, žádná reinkarnace, na nic z toho jsem nikdy nevěřila a zatím jsem neměla důvod, proč svou filozofii měnit. I když musím říct, že skutečnost, že jsem v minulosti, navíc v cizím těle, mnou pořádně otřásla. Nicméně jsem si ještě ponechávala určitý prostor pro možnost, že to celé je jen výplodem mé zdrogované mysli.

Proč jinak by se mi dech zadrhnul v hrdle, když se mi Thalion upřeně zahleděl do očí, na rtech stále ten mírný úsměv, tak nevinný a provokativní zároveň, a přestože vyhlížel tak mladě, v jeho sebejistém vystupování byla určitá vyspělost, která mi imponovala, a ano... dokonce i přitahovala, vždyť kdo by odolal pohlednému hrdinovi, který má navíc tak vybrané způsoby?

„Vidím, že tomu nevěříš. A přesto cítím, že jsi docela nedávno měla možnost pohlédnout Smrti do tváře. A okradla ji o to, co podle práva náleželo již jí…“

Po tomhle jsem na něj nejdřív v šoku vytřeštila oči, neboť jsem nechápala, jak může něco takového vědět, ale pak jsem si vybavila, jak se ti vrahouni dole podivovali, že jsem tu koupel v řece přežila, a skoro pobaveně jsem se pousmála.

„Jsi vážně dobrý, málem jsem ti na to naletěla!“ ocenila jsem jeho výkon a on trochu zmateně nakrčil čelo.

„Naletěla? Co tenhle výraz znamená?“ nechápal.

„No, jako že jsem ti vážně málem uvěřila, že umíš tyhle věci vycítit,“ pustila jsem se do vysvětlování, ale rychle jsem toho nechala, když jsem zaznamenala jeho dotčený výraz.

„Nazýváš mě snad lhářem?“ opáčil, zjevně rozladěný mou nedůvěrou, a já zavrtěla hlavou.

„To ne! Jenom mi to připadá… dost… nepravděpodobný…“ vysoukala jsem ze sebe zdráhavě, protože jsem ho nechtěla ještě víc urazit. A ačkoli nevypadal, že by ho moje slova nějak potěšila, ani se nezdál být víc rozladěný než předtím.

„Můj lid tuhle schopnost má,“ prohlásil rezolutně. „Proto se ani nemusím dívat na ránu na tvém krku, abych poznal, že tě nijak neohrožuje na životě a že přestala krvácet, ještě než jsme došli sem nahoru. Zní ti tohle již přesvědčivěji?“