69. díl

    Nejdřív jsem si samozřejmě říkala, že o nic nejde, že se Thalion akorát trochu zdržel přípravami na cestu, ale čím déle jsem marně čekala na jeho návrat, tím větší obavy se mě zmocňovaly. Jen jsem se nedokázala rozhodnout, zda mám větší strach z toho, že se mu něco přihodilo, nebo z možnosti, že změnil názor a prostě odjel beze mě.

Ta nejistota mě posléze nahlodala natolik, že jsem se odhodlala opustit relativní bezpečí pokoje a vydat se ho hledat. Nejprve jsem to zkusila dole v lokále, přičemž jsem trnula, jestli tam náhodou nenarazím na nějaké své známé z předchozí noci. Naštěstí byl docela opuštěný, tedy až na jednoho muže, jenž ale vypadal poměrně neškodně, hlavně díky tomu, že si víc než mě všímal obrovského džbánu s pivem, který třímal v ruce. Na rozdíl od hostinské, která na mě vrhla značně podezíravý pohled.

„Hledáte svého bratra, paní?“ zeptala se mě, třebaže jsem si nebyla tak docela jistá, jestli to nemínila ironicky. „Obávám se, že jste se minuli, neboť podle toho, co říkal podomek, před chvílí odjel.“

„Aha... děkuju...“ zamumlala jsem nepřítomně, jak už jsem dumala, kam se teď sama vydám a hlavně jestli mám vůbec šanci se někam dostat ve zdraví. Celkem záhy se ale ukázalo, že jsem si dělala zbytečné starosti, protože mé putování bylo utnuto hned v zárodku dosti nesmlouvavým dotazem.

„Můžu Vám ještě něčím posloužit a nebo si budete přát již platit?“ otázala se hostinská tvrdě a její zarputilý výraz mi radil, abych se nepokoušela dělat nějaké potíže.

„Já... počkám tady na bratra... A... dala bych si ještě trochu čaje...“ plácla jsem, neochotná přiznat, že nemám dostatek peněz na zaplacení. Místo toho jsem doufala, že během mého otálení dorazí další hosté, kteří by tu svéráznou ženu aspoň na chvíli zaneprázdnili, a mně se tak podařilo vyklouznout nepozorovaně ven.

Jenže čas plynul a čaje v konvici ubývalo, aniž by se mi naskytla vhodná příležitost, zato se v lokále mihnul chlapík od koní, který mě dost ochotně informoval, že jeho lordstvo odjelo ve společnosti několika dalších mužů, což mě zrovna příliš nepovzbudilo.

„Potom ale musel odjet proti své vůli, protože můj bratr by mě jinak nikdy neopustil!“ prohlásila jsem s přesvědčením, které jsem musela předstírat. „Měli bychom se vydat za nimi! Co když potřebuje pomoc?!“

„Já myslím, že to byli jeho kumpáni. Aspoň podle toho, jak se spolu bavili. Rozhodně to nevypadalo, že by se jich bál,“ ozval se znovu ten muž, než ho hostinská netrpělivě poslala zpět za jeho povinnostmi.

„Ještě na něj míníte čekat, paní? Neboť se nezdá, že by se jeho lordstvo hodlalo vrátit,“ přeměřila si mě vzápětí dalším nespokojeným pohledem, jako kdyby tušila, co mám v úmyslu.

„Však on se vrátí, o tom nemám těch sebemenších pochyb!“ odsekla jsem jí suverénním tónem, abych ji odradila od dalšího vyptávání, načež jsem jí oznámila, že na něj počkám v jeho pokoji, a aby mu to laskavě sdělila, až se objeví.

„Jak si přejete,“ přisvědčila nepříliš nadšeně.

Kupodivu mi však v odchodu nahoru nebránila, a tak jsem za sebou už za chvíli s úlevou zamykala dveře, pevně rozhodnutá vylézt odtamtud teprve až se zešeří a já tak budu mít víc šancí se nenápadně vytratit. S nešťastným povzdechem jsem si zalezla zpátky pod peřinu, vděčná aspoň za to, že se zatím nemusím nikam harcovat. Spát jsem v plánu neměla, protože bez Thaliona, který by mě mezitím chránil, jsem se necítila zas až natolik bezpečně. Jenže ticho a příšeří v místnosti udělaly své a já, ačkoli jsem se tomu ze všech sil bránila, jsem posléze podlehla a upadla do spíše neklidného spánku.

Že to byla obrovská chyba, jsem si uvědomila hned, jakmile jsem procitla do naprosté temnoty, v níž se skrývalo cosi ještě temnějšího... Zlo, které jsem sice nemohla spatřit, ale o to intenzivněji jsem ho vnímala všemi svými zbylými smysly, má panika narůstající, jak se ke mně plížilo blíž a blíž, a přestože jsem si říkala, že se musím dát na útěk, než bude příliš pozdě, nedokázala jsem se ani pohnout, naprosto ochromená hrůzou, jakou jsem nikdy předtím nepoznala.

„Elisabeth...“ zaskučel ten přízrak mé jméno, ledový závan ze záhrobí, ze kterého mi okamžitě naskočila husí kůže, a jenž ještě prohloubil můj strach.

Protože jsem věděla, že před ním není úniku.