68. díl

    Thalion se na mě zadíval s tak šokovaným výrazem na své pohledné tváři, že to působilo až komicky. Tón jeho hlasu ale oproti tomu žádné zvláštní veselí nevzbuzoval.

„Netuším, jakého se ti dostalo vychování, avšak tohle vskutku není záležitost, kterou by se hodilo probírat!“ informoval mne značně mrazivě. Ovšem než jsem to stačila vzít jako potvrzení mého podezření, rozhodl se přece jen uvést věci na pravou míru.

„Pokud bych si měl vybrat, pak jsou to jednoznačně ženy, kterým by náležela má přízeň. Avšak má mysl je přespříliš zaneprázdněna myšlenkami na pomstu, než aby mě lákalo dlít v jejich společnosti či zapřádat s nimi hovor, kolikrát tak strašlivě bezúčelný a prázdný.“

Chvilku jsem na něj jen zaraženě zírala, než jsem se zmohla na nějakou reakci. „Netuším, jakého vychování se dostalo tobě, ale možná bych tě měla upozornit, že není příliš vhodné pronášet podobné poznámky zrovna před ženou…“ poučila jsem ho lehce kousavě, odhodlaná nebrat si jeho povýšený názor příliš osobně, třebaže se mě samozřejmě dotknul. „Pokud o nich smýšlíš takhle, tak je asi dobře, že se kontaktu s nimi vyhýbáš!“ neodpustila jsem si ještě jedno rýpnutí, po kterém měl Thalion aspoň tu slušnost, že se zatvářil omluvně.

„Odpusť, jestli jsem tě urazil, Elisabeth, to jsem vskutku nechtěl. To jen že má sestra je natolik cílevědomá a silná osobnost, že ostatní ženy vedle ní působí poněkud... malicherně a nesamostatně?“ navrhnul označení, které mu připadalo poměrně přijatelné, zato mně už podstatně méně.

„Jo,“ neprotestovala jsem přesto. „Zřejmě obdivuhodná žena, ta tvá sestra...“ prohodila jsem, ačkoli jsem upřímně začínala mít dost silné pochybnosti, jestli po setkání s někým takovým vůbec toužím. Protože jsem si ji kdovíproč okamžitě představila jako panovačnou, zlou ženskou, kterou ze všeho nejvíc baví peskovat lidi kolem sebe.

„To ano... však uhlídáš sama, až ji střetneš,“ unikl Thalionovi můj sarkasmus a já to tak nechala.

Nač zbytečně vyvolávat konflikty, obzvláště s někým, od koho očekávám pomoc? Raději jsem se zachumlala pod přikrývku, kterou mi velkoryse celou přenechal, a snažila se ukořistit co nejvíc hodin spánku. Ale třebaže se mi kupodivu podařilo i celkem záhy usnout, když mne Thalion někdy nad ránem vzbudil, cítila jsem se unavená a rozlámaná a vidina toho, že bych měla opustit relativní pohodlí a hlavně teplo postele, mě ani trochu nelákala.

„Fakt musíme vyrazit takhle brzo?“ zaprotestovala jsem, zatímco jsem nevrle mžourala směrem k oknu, za kterým ještě panovala černočerná tma.

„Než se opláchneš, převlečeš a nasnídáš, tak již bude takřka svítat. A my se musíme dát na cestu co nejdříve, pokud chceme dosáhnout vesnice ještě před soumrakem,“ sdělil mi Thalion, jenž byl už plně oblečený a zrovna se chystal zajít za hostinskou, aby mi sehnal nějaký použitelný živůtek a objednal něco k snědku, a také nakázal připravit nám koně.

„Vsadím se, že tady ještě všichni spí...“ zamručela jsem nespokojeně, ale to jsem se hrubě spletla, protože nedlouho po jeho odchodu se objevilo mladé děvče s čistými a především nepotrhanými šaty a s velkým džbánem plným teplé vody na mytí.

„Přejete si pomoct s oblíkáním? Či učesat?“ nabídlo mi, jak mu to zřejmě nakázala hostinská, a podle všeho byla ráda, když jsem s díky odmítla, a ona se mohla zase vzdálit.

S maximální nechutí jsem se vyhrabala zpod peřiny a rychle provedla nejnutnější očistu, abych byla připravená, než přijde Thalion. Ale když se ozvalo rázné zaklepání na dveře, byla to akorát ta samá holčina, tentokrát v doprovodu hostinské, s bohatě naloženým tácem v rukou.

„Budete si přát obsloužit, má paní?“ zeptala se ta žena o poznání uctivějším tónem než předtím její pomocnice, která mezitím odložila své břemeno na stolek, a teď zarytě zírala na špičky svých notně ošoupaných bot.

„Ne, děkuji, počkám na svého společníka,“ odvětila jsem a okamžitě jsem svých slov zalitovala, to když po mně hostinská šlehla nesouhlasným pohledem.

„Jeho lordstvo už pojedlo dole,“ informovala mne a já vyloudila na tváři cosi, o čem jsem doufala, že aspoň trochu připomíná rozmrzelý výraz.

„Škoda, myslela jsem, že s bratrem pojíme společně...“ prohodila jsem, ovšem nezdálo se, že by to tu ženskou přesvědčilo. I proto se mi dost ulevilo, když ty dvě konečně odešly a já se bez jejich dozoru mohla usadit ke stolku.

Celkem spěšně jsem pojedla jakousi řídkou kaši nevalné chuti a kousek chleba s dvěma vajíčky natvrdo, které jsem spláchla vlažným čajem, a pak jsem čekala, až se Thalion vrátí. Jenže čas plynul, venku už se pomalu rozednívalo a on se přesto neukázal.