63. díl

    Ještě když už jsem ležela na nepříliš měkkém lůžku a zírala do stropu, duchnu přitaženou až pod bradu, aby mi nebyla zima, musela jsem o Thalionových slovech přemítat. A taky si neustále v mysli přehrávat své rozhovory s Ingeborg. Je možné, že mě sem do minulosti poslala ve zlém úmyslu? Bylo to proto, aby mě vehnala do spárů nepřítele? A nebo pouze netušila, jaké nebezpečí mi tu hrozí?

A co když je všechno jinak? Skutečně by pro mě bylo tak riskantní se vydat do Glendaloughu, jak Thalion tvrdí? A nebo to řekl jen proto, aby mě svedl z cesty? Vždyť co o něm vlastně doopravdy vím, kromě toho, že mě zachránil? A i to mohlo být klidně zinscenované, aby získal mou důvěru…

Na druhou stranu když jsem krátce po jeho poznámce projevila přání si jít odpočinout do svého pokoje, nic proti tomu nenamítal a dokonce mě dvorně doprovodil až ke dveřím, kde se se mnou rozloučil lehkým políbením hřbetu mé ruky. Ale kdoví, kam se vydal potom… jaké byly jeho plány… a co všechno přede mnou skrýval…

Jo, uznávám, že jsem z toho všeho už byla poněkud paranoidní, jenže jak jsem si mohla být jistá, co je skutečné a komu věřit? Ostatně i lehnout jsem si šla až na plášť, který jsem po krátkém přemítání odložila, zcela oblečená a to včetně bot, abych byla při sebemenší známce něčeho podezřelého ihned připravená prchnout.

Jenže ačkoli jsem byla pevně odhodlaná neusnout, pouze jsem chtěla aspoň trochu ulevit svým namoženým svalům, tak jsem se zničehonic s trhnutím probudila do naprosté tmy, oči vytřeštěné v úleku a uši napnuté, jak jsem se snažila znovu zachytit onen znepokojivý zvuk, který mne prve vytrhnul ze spánku.

Minuty plynuly a třebaže jsem si byla naprosto jistá, že mezitím nemohlo uběhnout příliš času, přesto se zdály jako celé hodiny, a pak… když už jsem si říkala, že se mi to asi jenom zdálo, se to ozvalo zase… Tichounké zavrznutí prkenné podlahy tak blízko mě, že mě v tu ránu polil ledový pot a dech se mi hrůzou zadrhnul v hrdle, jen srdce, to se mi rozbušilo jako šílené.

Někdo byl tady! Přímo v mém pokoji! Plížil se ke mně a já proklínala okolní temnotu, která mě činila tak zranitelnou. Že je noc mým spojencem?! Takový nesmysl! pomyslela jsem si, ale skutečností zůstávalo, že jsem si za to zavinila sama, protože kdybych neusnula, mohla jsem včas zapálit další svíčku na nočním stolku. Takhle jsem se leda zoufale rozhlížela kolem sebe, nervy napjaté k prasknutí a má úzkost s každým okamžikem silnější.

Další zavrznutí mě přimělo přitisknout si dlaň na ústa, abych zadržela ustrašené vyjeknutí, ale zároveň jsem si až příliš dobře uvědomovala, že zůstat na místě není ta nejlepší volba a to bez ohledu na to, jak potichu přitom dokážu být. A proto jsem se pomalu, centimetr po centimetru začala přesouvat k okraji posteli, zatímco jsem v duchu nadávala na peřinu, která každý pohyb dost znesnadňovala. Přesto jsem pokračovala dál a v momentu, kdy se mi podařilo vymotat nohy a spustit je na podlahu, jsem vážně věřila, že zvládnu uniknout. A přesně v tu samou chvíli mi kdosi hrubě sevřel rameno.

„Ty si vážně myslíš, že tě nechám tak snadno vyklouznout?!“ zavrčel mi čísi hrubý hlas do ucha a tentokrát už jsem nehodlala své zaječení nijak tlumit a chtěla jsem se rozeřvat pěkně naplno, kdyby mi ten muž ovšem pohotově nezakryl ústa svou upocenou dlaní. „Tohle ani nezkoušej, holubičko, nebo ti podříznu ten tvůj pěknej krček, rozumíš?!“ syknul na mě výhrůžně a já ochotně přitakala, protože ten chladný dotyk kovu na mém krku byl víc než pádným argumentem.

„Výborně...“ byl s nedostatkem odporu z mé strany zjevně spokojen. „Možná bychom se my dva mohli nějak domluvit... pokud ke mně budeš náležitě milá... Doufám, že víš, co tím mám na mysli...“ protáhnul významně.

To já naopak doufala, že nemá na mysli to, co mě po jeho návrhu okamžitě napadlo. Ale vzhledem k tomu, že mě hned potom přimáčknul zpátky na lůžko a nůž v jeho ruce dychtivě přeťal šněrování mého živůtku takřka po celé délce, zatímco mi ta druhá nedočkavě zajela pod sukni, tak tu nezůstávalo zase tolik prostoru pro nějakou mýlku. A třebaže to nebylo moje tělo, na které měl ten odporný člověk zálusk, stejně jsem se mu nemínila podvolit bez boje.

Což jsem mu ukázala hned, jakmile polevil v ostražitosti a natáhnul se, aby zapálil novou svíčku, protože potmě bychom si to prý tolik neužili, a já se chopila příležitosti a nabrala ho kolenem vší silou do rozkroku.

Pádná pěst, která mě za jeho procítěného nadávání vzápětí zasáhla do spánku, mě však připravila nejen o jakýkoli pocit uspokojení ale i o vědomí.