62. díl

    Tentokrát jsem se zamračila já a prudce jsem se od Thaliona odtáhla. „Co jsi vlastně zač? Jsi snad taky upír?“ přeměřovala jsem si ho nedůvěřivě.

Jemný úsměv se vrátil na jeho rty, jako kdyby ho ta myšlenka pobavila. „Nikoli. Avšak věz, že noc je i naším spojencem, a proto by mě potěšilo, kdybychom my dva mohli být přáteli. Bez urážky, avšak zdá se mi, že by se ti nějaký poměrně hodil, ať už jsou tvé záměry jakékoli.“

„Přáteli, jo?“ zopakovala jsem s neskrývanou skepsí. „A to je všechno?“

Opět ten lehce nechápavý výraz. „Ovšem.“

Teď jsem si neodpustila poněkud posměšné uchechtnutí. „A jenom kvůli tomu se tu na mě snažíš udělat takový dojem?“

Jeho čelo se nakrabatilo ještě víc. „Obávám se, že ti nerozumím.“

„Ale běž!“ neměla jsem na podobné hrátky náladu. „Nepokoušej se mi tvrdit, že ses mi s těma svýma mimořádnýma schopnostma chlubil jen tak!“

„Chlubil?“ Thalion se tiše zasmál. „Pouze jsem se pokoušel zmírnit tvé obavy a utěšit tě, Elisabeth. Věř mi, že kdybych se na tebe opravdu snažil udělat dojem, tak by to vyhlíželo docela jinak…“ dodal ještě s nádechem samolibosti.

„Jo?“ opáčila jsem jenom proto, abych něco řekla, protože upřímně jsem si v tu chvíli připadala jako naprostý idiot. Jak jsem si jen mohla myslet, že má o mě zájem?! A proč místo úlevy pociťuji spíš zklamání? To jsem vážně až takhle zoufalá?! „Takže přátelé?“

Drobné přikývnutí, čímž očividně celou tu záležitost uzavřel, neboť když znovu promluvil, bylo to proto, aby se zeptal, co doopravdy v tom klášteře hledám.

Krátce jsem zaváhala, nerozhodnutá, zda mu tentokrát říct pravdu, a to se ho poněkud dotklo. „Nevím sice, odkud pocházíš, Elisabeth, a jakých zvyklostí tam máte, avšak já věřím, že přátelé by si neměli lhát,“ pronesl káravě a já se po téhle výtce neubránila rozpakům.

„To neměli, promiň…“ zamumlala jsem a radši jsem se odvrátila, protože podle toho, jak mě najednou pálily tváře, tak jsem byla červená až za ušima.

Thalionovi to ale samozřejmě neuniklo. „Vyhlížíš rozkošně, když se takto rdíš,“ okomentoval to slovy, které bych zrovna od kamaráda nečekala, ale když jsem na něj vrhla podezíravý pohled, tvářil se tak nevinně, že jsem se rozhodla to nechat být, abych se náhodou zase nezesměšnila. Kdoví, třeba jsou podobné průpovídky v téhle době mezi kamarády zcela běžné!

„Chtěla jsem tam požádat o pomoc… kvůli tomu mému stavu… Prý znají způsob, jak to potlačit, abych nemusela… no… vždyť víš…“ přiznala jsem mu poněkud nesouvisle a přesně podle očekávání se mu ten nápad ani trochu nezamlouval.

„Chceš potlačit svou přirozenost? Nač to?“

„Protože chci být zase člověkem! Chci být zase normální!“ vyhrkla jsem, načež jsem se ke svému maximálnímu ponížení rozbrečela jako malé dítě. „Chci být zase jako dřív…“

„Ach, Elisabeth…“ Thalion vzal něžně mou tvář do svých jemných dlaní a palci dotykem lehčím zatřepetání motýlích křídel setřel slzy, které se mi po ní rozběhly. „Pokud je to skutečně tvé přání, pak ho budu respektovat. Však pochybuji, že ti lidé z Glendaloughu budou ochotní či schopní pomoci. Spíše se obávám, aby ti nechtěli ublížit.“

„Lady Eleanor prý u nich byla… a jí pomohli…“ popotáhla jsem umíněně.

„Skutečně? A kde je nyní? Hm?“ chtěl vědět a na tohle jsem opravdu netušila, jak zareagovat. Mám mu snad svěřit, že je její duše pryč a já se zmocnila jejího těla? Nebyla jsem si jistá, jestli se mi chce riskovat, že na mě po tomhle zavolá vymítače, pokud teda už v tomhle století existovali. Na druhou stranu jsem mu nechtěla zalhat tak brzy po tom předchozím incidentu.

Naštěstí pro mě Thalion na odpovědi netrval a dost možná ji ani neočekával. „Odpusť, že nesdílím tvou víru v jejich dobrotu, avšak zbraňují mi v tom zkušenosti mého lidu. Jejich odhodlání nás vyhubit je ostatně důvodem, proč jsem musel opustit svůj domov… a vyrůstat daleko od své rodiny mezi cizími…“ Jeho hlas zněl najednou nezvykle tvrdě, zahořkle. „Oni jsou čiré zlo, Elisabeth… a ať už tě za nimi poslal kdokoli, nevěřím, že tak učinil s úmyslem ti pomoci…“