66. díl
„Pokud nemáš námitek, pak bych tě vzal s sebou do našeho rodinného sídla za sestrou. Domnívám se, že by ti mohla být schopná pomoci... a pokud ne, pak tam budeš aspoň v bezpečí, aby sis promyslela, co si počneš dál...“ navrhnul Thalion a já o tom nemusela ani moc dlouho dumat, než jsem s vděčností přijala.
Jednak jsem pochybovala, že dostanu nějakou lepší nabídku, a pak jsem vážně nepotřebovala další zážitek jako ten před chvílí, abych si uvědomila, že se v téhle době o sebe nezvládnu postarat sama. A Thalion si to nejspíš myslel taky, protože se mě vzápětí zeptal, zda bych byla hodně pohoršená, kdybych měla strávit zbytek noci v jeho pokoji.
„Obávám se totiž, že tyhle dveře už by ti příliš ochrany neposkytly,“ zdůvodnil to ihned a já automaticky zalétla pohledem k těm ubohým rozlámaným prknům, ve které se změnily.
„Máš celkem sílu...“ prohodila jsem ne bez obdivu a on se tlumeně zasmál.
„Však jsem ti povídal, že jsem nezahálel. Byla bys překvapená, čeho všeho jsem schopen...“ poznamenal tónem, který by se dal klidně považovat za výhružný, ale když jsem se na něj trochu zaskočeně zadívala, jeho rty se okamžitě zvlnily v mírném úsměvu. „Nemusíš mít ze mě strach, Elisabeth, vždyť jsme přece přáteli. Pouze jsem ti tím chtěl sdělit, že nemáš důvod se obávat cestovat pouze v mé společnosti, neboť tě dovedu ochránit.“
„To už jsi mi dokázal,“ usmála jsem se na něj zpátky a jelikož jsem opravdu neměla žádné námitky a rozhodně jsem se necítila být jeho návrhem nijak pohoršena, přesunuli jsme se do jeho pokoje.
„Asi by se více hodilo, kdybych držel stráž před tvými dveřmi...“ pronesl Thalion, podle všeho pevně odhodlaný neudělat nic, čím by mou pověst ohrozil ještě víc, než se doposud stalo. A já nevěděla, jestli tím být dojatá nebo spíš naštvaná, že si pořád udržuje takový odstup.
„Myslím, že můžeš klidně zůstat tady. Vždyť jsme přátelé, ne? Tak tě přece nemůžu nechat nocovat na chodbě,“ rozmlouvala jsem mu to a on po krátkém uvážení přikývl.
„Budiž, pokud si to přeješ,“ rozhodl se mi vyhovět, ale aby aspoň v něčem dostál slušným mravům, které mu kdosi k mé smůle vštípil až příliš důkladně, spěšně si natáhnul tuniku a teprve když si ji zašněroval až ke krku, otočil se znovu ke mně.
Odpustila jsem si poznámku, že se chová jako stydlivá panna, protože jsem nemínila poslouchat další přednášku o tom, jak si kvůli němu zkazím vyhlídky na sňatek, ale stálo mě to celkem dost přemáhání. „Je vůbec rozumný zůstat do rána tady? Možná by bylo lepší vyrazit hned...“ zauvažovala jsem nahlas, ovšem podle jeho výrazu se mu ta možnost nijak zvlášť nezamlouvala.
„V těchto časech je lépe se nocování venku vyhnout, věř mi... A rovněž tak cestování za tmy...“ sdělil mi natolik znepokojeným hlasem, že mě to zaujalo, protože zatím mi nepřipadalo, že by měl problém se případnému nepříteli ubránit.
„Zbojníci?“ hádala jsem, ale on jen zavrtěl hlavou, aniž by mi nabídnul jiné vysvětlení.
„Vlci?“ tipovala jsem znovu s naprosto totožným výsledkem.
„Obávám se, že existují i horší protivníci, které můžeš poslední dobou venku střetnout...“ prorokoval temně, čímž mou zvědavost ještě víc podnítil.
„Upíry?“ napadlo mne a Thalion se nejdřív zatvářil zaskočeně, jen aby se vzápětí lehce pobaveně zasmál.
„S tvým druhem jsem nikdy neměl těch nejmenších potíží... také k tomu nebyl důvod...“ prohlásil sebevědomě a tentokrát jsem se pobaveně uchichtla já.
„Ale nepovídej! To jsi ještě asi nenarazil na žádnýho hladovýho!“ dobírala jsem si ho a schválně jsem si lačně olízla rty, to gesto jen částečně v žertu, jelikož jsem ke svému znepokojení už nějakou dobu pociťovala stále sílící žízeň…
Proto když mě Thalion bez sebemenšího zaváhání vybídl, abych si posloužila, dlouho jsem se nerozpakovala a se zatajeným dechem jsem přistoupila až těsně k němu, oči upřené na bělostný sloup jeho krku a tmavou žílu, která tak ostře kontrastovala s jeho bledou kůží.
„Učiň to...“ pobídnul mne znovu mírně zastřeným hlasem, jako kdyby mu ta představa připadala nesmírně lákavá, a dokonce trochu zvrátil hlavu do strany, abych získala lepší přístup. „Nač otálíš? Prostě to učiň…“
