59. díl

    Nervózně jsem zalétla pohledem ke dveřím a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla sto chutí se odtamtud vytratit, dokud je pozornost všech soustředěna pro změnu na někoho jiného než mě. Ale příčilo se mi nechat tam toho bláznivého kluka samotného, třebaže jsem si uvědomovala, že mu jen stěží můžu být nějak k užitku.

Naštěstí jsem však tohle dilema nemusela řešit dlouho. Než jsem se nadála, bylo už vlastně po všem a já nechápavě zírala na zem, kde se s šíleným řevem plným agónie svíjel onen zrzavý muž, jen aby vzápětí strnul, krvavou pěnu u úst, a už se víc nepohnul.

Mezi lidmi v krčmě to zašumělo a pár z nich dokonce radši poodstoupilo, jako kdyby se obávali, že je stihne stejný osud, pokud se budou nacházet příliš blízko. A ten hoch stál nad tím vším, ve tváři pořád ten mírný výraz, že nebýt celé té události svědkem, v životě by mě nenapadlo v něm hledat viníka.

„Jak jsi to...?!“ vypravila jsem ze sebe ohromeně, ovšem než mi mohl odpovědět, vložil se do hovoru jeden z hostů.

„Ćáry! Jsou to čáry!“ křiknul se značným pohoršením a pár dalších ta slova zopakovala, strach i hněv, oboje patrné v jejich hlasech a tvářích, a mně připadalo, jako kdyby celé to místo byla obrovská sopka, která hrozila, že každým okamžikem vybuchne.

„Měli bychom zmizet!“ sykla jsem směrem k původci toho všeho a on se zkoumavě rozhlédnul kolem sebe, viditelně neochotný vzdát se svého noclehu i přes riziko, které by to s sebou obnášelo.

„Nemyslím, že by to bylo zapotřebí, mylady,“ odtušil s nádechem arogance, načež se obrátil k hostinskému, který zatím jen nevěřícně přihlížel dění kolem sebe. „A nebo snad už pro mě nemáš volnou jizbu?“

„He?“ blektl obtloustlý chlápek zaraženě, jako kdyby nerozuměl jeho otázce. „Co Vy jste vůbec zač?“ optal se vzápětí a pár mužů poblíž ztichlo a nepokrytě naslouchalo, zjevně toužící zjistit to samé.

„Jsem host, který má za sebou dlouhou cestu a teď se touží v klidu najíst a vyspat,“ odvětil mu na to můj zachránce lehce rozmrzele. „Už tenhle... incident... byl dosti... nepříjemný... A věř, že pokud si budu nucen hledat nové místo k přespání, tak mi to na náladě příliš nepřidá.“

Po tomhle prohlášení si už hostinský pospíšil, aby ho ujistil, že vše bude připravené k jeho naprosté spokojenosti a žádné další nepříjemnosti by ho v jeho hospodě potkat neměly. A nevlídný pohled, který vrhnul na partičku těch gaunerů, sliboval, že tohle si tentokrát hodlá ohlídat osobně. Skoro jsem se neubránila ušklíbnutí. Jasně, jakmile jde o jeho krk, tak se najednou může přetrhnout!

„Nemysli si, že tím jsme s tebou skončili!“ zavrčel na mě jeden z těch vrahounů výhrůžně. „Však s tebou ten tvůj ochránce nebude věčně! A pak se těš!“

Po tomhle mě vyloženě zamrazilo, ale můj černovlasý společník nevypadal, že by tu poznámku vzal vůbec na vědomí, víc ho zajímalo, zda má hostinský volný ještě jeden vhodný pokoj a když se mu dostalo kladné odpovědi, obrátil se ke mně.

„Doufám, že mi odpustíte mou intervenci v téhle záležitosti, mylady, avšak vyhlížete, že byste nějaký odpočinek ocenila. Obzvláště po onom vypjatém zážitku,“ odtušil opět s tím svým mírným úsměvem.

„Vždyť není co odpouštět! Naopak jsem Vaším velkým dlužníkem!“ přešla jsem ze slušnosti i já na vykání, ačkoli mi to přes rty zrovna moc nešlo. „Bohužel jste si ale vybral špatnou osobu, protože vážně nevím, kdy a jak Vám budu moct Vaši laskavost oplatit.“

„Tím se vůbec nemusíte trápit, mylady. Ostatně pokud mi projevíte svou přízeň a přijmete mé pozvání na večeři, pak můžeme tento dluh považovat za více než dostatečně splacený,“ navrhnul tak neodolatelným způsobem, že jsem nemohla a ani nechtěla odmítnout. A nebylo to jen kvůli té skupině hrdlořezů, která nás po celou tu dobu podmračeně sledovala, jako hyeny číhající na svou kořist.

„Přijmu ráda, ale... nebudeme jíst přímo tady, že ne?“ rozhlédla jsem se s obavami po nepřívětivém prostředí kolem nás a ten mladík se chápavě pousmál.

„Můžeme se najíst v mé jizbě, pokud Vás ta možnost nepohoršuje,“ nabídnul mi a já s tím bez dlouhého otálení souhlasila. Koneckonců mi během krátké doby už třikrát někdo usiloval o život, takže jsem si nedokázala představit, jak by se mi s ním mohlo přihodit něco horšího.

To jsem ovšem ještě netušila, s kým mám vlastně tu čest.