53. díl
„Kdo byl ten muž?“ vydechla jsem, užaslá tou vzpomínkou, která se mi tak nečekaně vynořila z paměti. „A jak jsme se dostaly pryč?“
„Pomohl nám k tajnému průchodu a pravil, ať počkáme na jeho konci, že se pro nás zastaví, jakmile to bude možné. A to také udělal. Své jméno ale neprozradil, alespoň ne v mé přítomnosti...“ nadhodila tak významně, že jsem to nemohla nechat být.
„Copak já s ním někdy zůstala o samotě?“ zeptala jsem se, neochotná uvěřit, proč bych něco takového dělala. Vždyť už od pohledu vyhlížel nebezpečně a to i bez té své zbraně.
„Pokud je mi známo, tak právě on Vás tehdy doprovázel do Glendaloughu, má paní. Přinejmenším jsem Vás s ním viděla odjíždět,“ odvětila Cailin k mému údivu. A jelikož jí neuniklo, jak se tvářím, rovnou i dodala, že jsem si výslovně nepřála, aby jela s námi.
„Vážně?“ nechápala jsem, co mě přimělo věřit tomu člověku natolik, že jsem svěřila svůj život do jeho rukou. A nejen ten svůj...
Bezděčně jsem si přitiskla ruku na své teď už zcela ploché břicho: „A co se stalo s ním?“
„S ní...“ opravila mne Cailin, ale žádné vysvětlení mi nenabídla, zato tak podezřele uhýbala očima, že jsem hned pojala neblahé podezření.
„Kde je?“ dožadovala jsem se odpovědi a tentokrát už se na mě neochotně podívala.
„S určitostí to nevím, má paní...“ zamumlala a vypadala, že než setrvat v mé společnosti, to už by se raději octla zpátky v oné hořící komnatě na hradě. „Něco jsem zaslechla od služebnictva... ale znáte to... čím divočejší historka tím rychleji se šíří... Nevidím jediný důvod, proč Vás s tím nesmyslem obtěžovat, když na něm není ani zbla pravdy!“ prohlásila rezolutně, ale mně neuniknul záblesk nejistoty, který se jí krátce mihnul přes tvář.
„Říkají, že jsem ji zabila, že jo?“ nehodlala jsem hrát tuhle její hru, protože jsem měla ještě spoustu otázek a hrozně málo času. „Že je to tak?“
Cailin zdráhavě přisvědčila. „Prý jste se s nepočetným doprovodem objevila zničehonic na hradě i s malou Anne a už od pohledu bylo zjevné, že s Vámi není vše tak docela v pořádku. V noci prý slyšeli z Vašich komnat nějaký podezřelý hluk, ale nechtěli Vás rušit... a ráno jste byla pryč... a Anne také...“
„Podle čeho teda usuzujou, že jsem...“ začala jsem se ptát, jen abych zjistila, že to najednou nedokážu vyslovit, protože se mi hrdlo stáhlo strašlivou úzkostí. „Ne, to bych nikdy neudělala! Nikdy bych jí neublížila!“
„Prý našli na podlaze dýku... celou od krve... a zakrvácené bylo i prostěradlo v její kolébce...“
„To ne!“ potřásla jsem rezolutně hlavou. „Nikdy bych jí neublížila! Znamenala pro mě všechno! Byla to jediné, co mi tu zbylo, jediné, co mě tu ještě drželo!“ křikla jsem na ni, sama zaskočená emocemi, které jsem pociťovala.
Cailin se na mě úkosem zadívala. „Říkají, že jste po smrti Jeho hraběcí milosti přišla docela o rozum... a poté, co jste se postarala o Anne, jste se ze zármutku vrhla do řeky...“
„Kde jsi to slyšela?! A kdy?!“ udeřila jsem na ni ostře, protože tohle přece nemohla být pravda. Nesměla! „Kdo to říkal?!“
„V noci, zatímco jste spala, jsem se šla přeptat do hradu... chtěla jsem zjistit, co se Vám přihodilo...“ Výčitka v jejím hlase nešla přeslechnout. „Lady Eleanor, opravdu jste...?“
„Do hradu? A jak ses tam dostala?“ vyzvídala jsem, zcela přitom ignorující její otázku. Možná kdybych se tam mohla porozhlédnout, zjistila bych, co se doopravdy přihodilo... možná bych si vzpomněla...
„Použila jsem onu tajnou chodbu a odtamtud se mi podařilo proplížit až do kuchyně... Naštěstí měla zrovna službu Brigid... Ta byla vždy sdílná...“ Až moc, jak jsem si vybavila s jistou dávkou trpkosti. „Doufala jsem, že se mi ještě podaří sbalit Vám tam nějaké Vaše věci, ale většina z nich byla zničena při požáru... A déle zdržovat jsem si tam netroufala kvůli obavě z odhalení...“
„I tak ti děkuju,“ pronesla jsem stále tím přiškrceným hlasem.
Proč jen si nedokážu vzpomenout, co se tam skutečně přihodilo?! A jak je možné, že si vybavuji vůbec něco?! Měla jsem přece jen využít Eleanořino tělo... tak jak to, že sdílím i její vzpomínky?! Tohle se mi nechtělo ani trochu líbit...
