51. díl

    Když jsem znovu rozloupla oči s úpěnlivým přáním, abych zjistila, že jsem v domku u Ingeborg, čekalo mě trpké zklamání, protože jsem celkem záhy odhalila, že se stále ještě nacházím u Cailin. Pravda, bylo to pořád příjemnější probuzení, než když jsem se probrala v té řece, ale vzhledem k tomu, že mě její partner viditelně nesnášel, tušila jsem, že můj pobyt u nich nebude mít dlouhého trvání.

A odhadla jsem to správně, protože sotva jsem se začala zvedat, přispěchala ke mně Cailin s omluvami za Derryho chování a s ujištěním, že se nemusím obávat, že ona už mezitím vymyslela, co si počít dál.

„Ano?“ vypravila jsem přes strašlivě vyprahlé rty, zatímco jsem si v duchu nadávala, proč jen jsem den předtím pila tolik a navíc nalačno. Takovou bolest hlavy jsem ještě nezažila, měla jsem pocit, že i kdybych si ji v té řece rozbila o kámen, nemohla by mě třeštit víc.

„Cože?“ zamumlala jsem nechápavě, když se Cailin zničehonic zeptala, jestli s tím souhlasím, a já neměla ani to nejmenší tušení, o čem je vlastně řeč. „Můžeš mi to prosím ještě jednou zopakovat?“

„Ovšem, má paní…“ vyhověla blondýnka mému přání, aniž by hnula brvou.

V zásadě mi potvrdila, že její choť už mě pod svou střechou déle nestrpí, s čímž ona naneštěstí nedokáže nic udělat. Ale že ho přemluvila, aby mě aspoň doprovodil do sousední vesnice, kde bych neměla mít problém si zaplatit služby nějakého rytíře, který by mě bezpečně dopravil až do Glendaloughu.

„Aha. Jo, to zní rozumně,“ přisvědčila jsem opatrně, i když představa nějakého cestování v mém současném stavu mě upřímně dost děsila.

„Nemůžu dostat spíš kafe?“ skočila jsem Cailin nezpůsobně do řeči, protože ta dobrá duše nevěděla nic lepšího, než mi začít vyjmenovávat, co by mi mohla přichystat k snídani a sbalit k jídlu na cestu, a mně se dělalo špatně jen z toho vyprávění. Samozřejmě, že jsem přestřelila, protože takový zázrak jako kafe v té době ještě očividně neznali, ovšem ona podle mého hlasu i tak poznala, že se mnou není vše v pořádku.

„Není Vám dobře? Jste celá pobledlá...“ zarazila se nad mým zevnějškem. „Doufám, že jste se nenachladila, raději Vám připravím bylinkový čaj.“

„Myslím, že je to akorát tím vínem včera, ale čajem určitě nepohrdnu,“ uklidňovala jsem ji, jen abych si vzápětí říkala, jestli nejsem úplně pitomá. Možná kdybych se tvářila hodně zuboženě a občas i zakašlala, tak by mě tu nechala aspoň do zítřka, kdy už bych se určitě cítila podstatně líp.

„Vínem?“ zatvářila se poněkud dotčeně. „Uvědomuji si, že nebylo tak kvalitní jako ta z vašich sklepů, ale nic špatného na něm nebylo!“

„Já přece neříkám, že jo, jenom nejsem zvyklá pít, to je celé,“ pospíšila jsem si rychle s vysvětlením, po němž se Cailin zamračila ještě víc.

„Pokud mě má paměť neklame, pak jsem Vás nikdy nic jiného než červené víno pít neviděla,“ konstatovala káravě, jako když dospělý napomene dítě, které přistihl při lži.

„Je to možný... já... ne všechno jsem si dosud vybavila,“ vymluvila jsem se, jak nejlépe jsem dovedla, a Cailin se kupodivu s tímhle spokojila a k mé úlevě začala připravovat ten čaj.

„Přes noc jsem Vám upravila nějaké své oblečení,“ sdělila mi, zatímco dávala kotlík s vodou nad oheň. „Je sice obyčejné, rozhodně se ani vzdáleně nepodobá Vašim honosným róbám, ale je teplé, což Vám na Vaší cestě přijde jistě vhod.“

„To určitě ano, moc ti děkuju,“ pousmála jsem se na ni vděčně a s ještě větší vděčností jsem od ní o něco později přijala kameninový hrnek plný horké a nasládle vonící tekutiny. „Jsi na mě moc hodná, Cailin. A já ani nemám, čím bych ti to oplatila.“

„S tím si nedělejte starosti, má paní, vždy jste ke mně byla laskavá. Vy i Jeho hraběcí milost. O to víc mě mrzí, že to skončilo takhle,“ pronesla lítostivě a ani se přitom nesnažila potlačit slzy. „Je to taková nespravedlnost!“

„Jo... to jo...“ přisvědčila jsem a opatrně usrkla trochu čaje. Ve skutečnosti jsem ale spíš sbírala odvahu pro svou další otázku. „Jen abych si osvěžila paměť... můžeš mi říct, co se tehdy vlastně přihodilo?“