52. díl

    Po tomhle si Cailin pospíšila ke mně, aby mě znovu sevřela ve svém mateřském objetí. „Cožpak Vy si nevzpomínáte, má paní?“ otázala se šokovaně, než se posmutněle pousmála. „Možná je to tak lepší... Co já bych dala za to, kdybych mohla zapomenout události oné strašlivé noci!“

„Já si ale chci vzpomenout! Prosím...“ zadívala jsem se na ni úpěnlivě a ona po poměrně dlouhé chvíli váhání nakonec přikývla.

„Nebudu zacházet do podrobností, protože nevím, kdy se Derry vrátí,“ vymiňovala si hned vzápětí. „Vydal se k sousedům vypůjčit ještě jednoho koně a nakázal mi, že mám mezitím schystat vše na cestu...“

„Tak vyprávěj a já se zatím převleču a vypiju si ten čaj,“ navrhla jsem a poté, co jsem jí odkývla, že mi s sebou bohatě stačí trochu ředěného vína a kukuřičné placky s kusem sýra, zdála se být Cailin podstatně klidnější.

„Bylo to vprostřed noci, kdy nás vzbudily ty hrozivé rány na bránu...“ vrátila se ve vzpomínkách do minulosti, ale pečlivě se přitom vyhýbala mému pohledu. „A než jsme se nadáli, vtrhla dovnitř početná skupina ozbrojenců. Vaši lidé se vás snažili bránit, ale proti jejich přesile neměli příliš šancí a to ani se svým pánem po boku... Když cuntas James  pochopil, že tady je odpor marný, nakázal mi Vás odvést do bezpečí, zatímco on kryl náš ústup. Jenže v tu chvíli se už bojovalo všude...“

Tady se zajíkla a párkrát naprázdno polkla, zřejmě jak se snažila potlačit příval slz, než o poznání tišším hlasem pokračovala. „Panoval tam strašlivý zmatek... odevšad zaznívalo řinčení zbraní a křik umírajících lidí... na podlaze ležela nehybná zakrvácená těla… A pak ten oheň… Šířil se tak rychle a svým dusivým kouřem znemožňoval jakoukoli orientaci... Téměř to již vypadalo, že tam zůstaneme uvězněné... odkázané na milost těm vrahounům a nebo k smrti v plamenech...“

Po celou tu dobu jsem mlčky naslouchala jejímu vyprávění a myslím, že jsem při něm ani nic zvláštního nepociťovala. Dokud nezmínila ten požár... V ten moment se mi myslí mihnul obraz ohnivé zkázy a zoufalství, které se mě každým okamžikem zmocňovalo víc a víc, a soudě podle ustrašeného jektání Cailin, skrčené vedle mě za obrovskou truhlicí, tak na tom nebyla o nic lépe.

„Musíme se odsud dostat, má paní!“ prohlásila naléhavě, jako kdybych tohle snad nevěděla i bez ní! Oči mě pálily od kouře a nejspíš i od slz, které jsem tvrdošíjně potlačovala, a dlaň jsem tiskla na své vzduté břicho, jako kdybych oním prostým dotykem mohla ochránit to nejdražší, co jsme s Jamesem kdy měli. Bude mít vůbec šanci spatřit tenhle svět? A nebo bude obětí nenávisti, kterou lidi k našemu druhu po celé věky chovají? Čeho se tak bojí? Nikdy jsme jim nic špatného neudělali, naopak jsme se k nim vždy chovali slušně, tak jak je možné, že se tak ochotně přidali na stranu nepřítele?

„Paní, pokusím se upoutat jejich pozornost, abyste mohla uniknout,“ navrhla Cailin zničehonic a já se na ni nemohla nepousmát, potěšená její neochvějnou loajalitou. Aspoň někdo...

„Na to je jich příliš mnoho...“ Navíc jsem si nemyslela, že by se s ní nějak dlouho zdržovali, ale nahlas jsem to neřekla, abych neranila její city. „Kdyby se nám podařilo dostat k té tajné chodbě...“ dumala jsem nahlas, což mi ovšem nijak nepomohlo vymyslet, jak nepozorovaně proklouznout k jejímu vchodu. A na to, abychom se k němu probojovaly, nám chyběly zbraně i schopnosti jimi vládnout.

„Paní?“

Cailinin hlas se naplnil novými obavami a já k ní netrpělivě zalétla pohledem, abych zjistila, co se přihodilo. A skoro jsem úlekem vyjekla, když jsem spatřila toho muže, nahnutého přes truhlu, jak se na nás upřeně dívá.

„Lady Eleanor?“

Jeho hlas byl částečně utlumený tmavým šátkem, který měl uvázaný přes spodní polovinu tváře, nejspíš jako ochranu proti kouři, ve stříbřitých očích se mu odrážely plameny ohně, které mu dodávaly dosti zlověstného vzezření. A kdyby nebylo jich, tak by k tomu bohatě stačil obrovský obouručný meč, který svíral v levačce.

„Jste lady Eleanor?“ zopakoval svou otázku a já, příliš hrdá než abych to popřela, jsem přisvědčila.