57. díl

    Ta představa by mi byla dost proti mysli, i kdyby mě dosud urputně netřeštila hlava po mém posledním vinném dýchánku, a smělá ruka jednoho z těch mužů, která mi zálibně přejela po zadku, mě v mém přesvědčení ještě utvrdila.

„Nechte mě být!“ vyzvala jsem je rázně a tvrdě jsem opětovala jejich pohledy, než abych se normálně co nejrychleji vytratila, jak bych to udělala, kdyby nebylo oné události s Derrym, která mi až přehnaně zvedla sebevědomí.

„Ale copak, slečince snad nejsme dost dobrý?!“ škytnul ten, který mne prve osahával, vysoký hromotluk se změtí rudých vlasů a vousů, na kterých dosud lpěly zbytky čehosi, co jsem tipovala na pivní pěnu. „Nemáme náhodou nosánek trochu nahoru?!“

„Jsem lady Eleanor, žádná slečinka! A žádám tě, abys mi šel z cesty!“ nakázala jsem mu a co nejvíc jsem se napřímila, abych aspoň trochu srovnala ten výškový deficit. „A nehodlám to říkat dvakrát!“

„A copak nám uděláš, když neuposlechneme, lady?!“ zasmál se jeho druh nehezky a namísto, aby mi ustoupil, tak ještě popošel o krok blíž, až mě ovanul jeho alkoholem nasáklý dech a dost zemitý odér, který zřejmě pocházel z jeho nepříliš čistých šatů. „Ať se koukám sebelíp, tak tu žádnej doprovod vojáků nevidim! A to tvý hrabátko už to má taky za sebou! Takže bejt tebou, tak se chovám o něco přátelštějš, zvlášť když jsme ti učinili tak přátelskou nabídku!“

„Pak děkuji za vaši nabídku, ale obávám se, že ji musím odmítnout!“ přehodnotila jsem trochu svůj postoj, když jsem viděla, jak početná ta skupinka neurvalců je, zatímco já byla sama... a z ostatních hostů se rozhodně nikdo nepřetrhnul, aby mi přispěchal na pomoc. Ostatně co jsem si tak všimla, tak i hostinský jen nečinně přihlížel, co se bude dít dál, a podle všeho se do toho nemínil v nejbližší době vměšovat.

Proto když jsem zachytila bouchnutí dveří, se zatajeným dechem jsem k nim zalétla pohledem v naději, že by ten příchozí mohl být slušný člověk, který nebude váhat se mě před těmi hrubiány zastat. Ale tahle romantická představa mi dlouho nevydržela, protože podle toho, jak se s nimi ten muž zdravil, k nim měl dost blízko. Ovšem byla to až jeho další slova, která mne silně znepokojila.

„Venku jsem viděl Derryho koně! Kde je ten čubčí syn?! Jestli mi nepřinesl mý prachy, tak už mu ty hnáty vážně dolámu!“ zaburácel, zatímco se podmračeně rozhlížel kolem sebe.

A já úzkostlivě zadržovala dech a doufala, navzdory veškeré logice, že si mě nevšimne a pokud si mě náhodou všimne, tak že mě nebude považovat za hodnou jeho pozornosti. Takové štěstí jsem však neměla, už jen proto, že ho ten velký zrzoun ihned ochotně informoval, že Derryho neviděl, zato je poctil svou návštěvou někdo docela jiný. A než jsem se nadála, postrčil mě k němu s takovou razancí, že jsem se de facto zastavila až o jeho hrudník.

„Ale ale... jestlipak tohle není naše drahá lady Eleanor...“ popadl mě ten muž bolestivě za bradu a zvrátil mi hlavu trochu nazad, aby si mohl lépe prohlédnout mou tvář. „Nechápu, jak ses z tý řeky dostala, bylas přece v bezvědomí, když jsme tě tam házeli... Však nemusíš mít obavy, my to vbrzku napravíme!“ přislíbil mi a jeho rezavý společník se nehezky zachechtal.

„To jo, prachy už jsme za to shrábli, takže máš smůlu, holka!“ prsknul na mě a rovnou aktivně vytáhnul kudlu a v dost jasném gestu mi ji přitiskl na krk.

„Pomoc!“ vypravila jsem ze sebe, oči upřené na hostinského, ale ten se stále tvářil stejně nezúčastněně jako předtím. „Prosím!“ zkusila jsem to přesto znovu a tentokrát se aspoň uráčil zareagovat.

„Sice je tý tvý hezký tvářičky trochu škoda, ale asi ses někomu hodně znelíbila, s tím nikdo nic nenadělá,“ nemínil se kvůli tomu nijak zvlášť trápit a kdyby mi v ten moment neškubnul můj věznitel dost silně za vlasy, zřejmě aby se mi jeho společník dostal líp na krk, poslala bych ho s chutí k čertu.

Takhle jsem mohla akorát bezmocně zírat do začouzeného stropu té zaplivané krčmy a dumat, jestli budu mít to štěstí, že se po smrti vrátím zase do svého těla. A podle toho, jak hladově se mi ta zrzounova kudla zakousla do kůže, jsem nepochybovala, že se to dozvím co nevidět.