55. díl

    „Jste to Vy!“ prohlásil Aedan s neochvějnou jistotou, když se mi zblízka zahleděl do tváře, a já znervózněla ještě víc, protože jsem neměla ponětí, co od toho muže můžu očekávat. A ačkoli nerada někoho soudím jen podle jeho zevnějšku, tak v tomhle případě jsem si vážně nedokázala představit, že by jeho úmysly mohly být dobré.

„Ráno jsem byl u hradu... povídaly se tam o Vás docela divný věci...“ informoval mě kdovíproč a já se s prosebným výrazem zadívala na Derryho, ačkoli jsem si uvědomovala, že očekávat od něj nějakou záchranu je dost naivní.

„Hleď si radši svýho!“ ucedil akorát, ale stále se nepohnul, aby mi pomohl na koně, nebo aspoň nějakým jiným způsobem. A tohle doporučení na jeho souseda samozřejmě příliš nezabralo.

„Prej jste zabila svý dítě a pak i sebe,“ pokračoval a stále do mě vpaloval své pichlavé tmavé oči a já měla sto chutí se pod tím pronikavým pohledem přikrčit.

Ale neudělala jsem to, místo toho jsem ho se smělostí, k níž jsem se musela hodně nutit, opětovala. „Nic jiného než lži! A nebo ti snad připadám mrtvá?“ opáčila jsem s jemným nádechem arogance, jak se na aristokratku slušelo, ovšem zase ne s přílišným, abych toho muže nechtěně nevyprovokovala k útoku.

„To ne... A co Vaše dítě?“ vyptával se dál, aniž by ze mě spustil oči.

„Ne, že bych ti musela něco vysvětlovat, ale rozumím tvému znepokojení, třebaže mě poněkud uráží ochota, s jakou nasloucháš zlým jazykům!“ pronesla jsem lehce káravě a samotnou mě překvapilo, jak snadno jsem vklouzla do své nové role. „Nicméně si cením tvého zájmu, a proto věz, že má dcera je bezpečně ukryta před těmi, kteří se rozhodli zničit mou rodinu a tuto noc se mě dokonce pokusili zavraždit v mém vlastním domě!“

„Takže odjíždíte?“ chtěl ještě vědět a já si skoro zoufala nad jeho neodbytností, zároveň jsem si ale netroufala ho nějak hrubě odbýt.

„Ano. Vrátila jsem se, abych zjistila, zda je zde pro mě a Annu již bezpečno, avšak po tomhle zážitku jistě chápeš, že tu nemohu setrvat. Navíc můj choť zde přišel o život a něco takového lze jen stěží zapomenout. Či odpustit,“ pokusila jsem se mu zahrát na city, ale on se místo toho zatvářil zmateně.

„Cuntas James byl přeci popraven v Newcastlu na výstrahu ostatním, kdo by snad chtěli stranit Lancasterům!“ prohlásil, zatímco si mě stále upřeně prohlížel.

„To tvrdí oni! Já říkám, že nikdy neopustil toto místo živ! A pokud se odtud co nejdříve nedostanu, tak skončím stejně!“ prskla jsem na něj zlostně, jen abych se vzápětí zarazila nad svými vlastními slovy.

Jak tohle můžu sakra vědět?! Z Cailinina vyprávění se sice dalo leccos domyslet, ale s určitostí nic takového nepadlo a ani v Eleanořiných vzpomínkách, přinejmenším těch, do kterých jsem měla možnost nahlédnout, se o tomhle žádná zmínka neobjevila. A přesto jsem si tím byla naprosto jistá...

„V tom případě Vás nebudu déle zdržovat, má paní, abyste se mohla neprodleně vydat na cestu,“ řekl Aedan k mé úlevě a když zachytil nešťastný pohled, který jsem vrhla na svého neposlušného koně, dokonce mi úslužně udělal z rukou stupínek, abych se na něj mohla značně neohrabaně vyškrábat. „Dávej na ni pozor, Derry!“ nakázal ještě mému značně nepřívětivému průvodci, který tuhle poznámku ocenil znechuceným úšklebkem.

„Že se najednou tak staráš!“ ucedil kysele.

„Cuntas James byl jedním z nás... ať si ti panáci nahoře říkají, co chtějí! A je to zatracená hanba, jakého konce doznal! Hanba, která padá i na naše hlavy, protože jsme tomu nezabránili! Věř mi, že toho budeme ještě hodně trpce litovat!“

Ale pokud Derry pociťoval nějakou lítost, tak to maskoval natolik dovedně, že bych ho z ní ani náhodou nepodezírala. Ke své smůle jsem ho ovšem nepodezírala ani z ničeho jiného, a tak když jsme zastavili v jednom z lesů, kterými jsme po většinu naší cesty projížděli, vážně jsem věřila, že je to jen proto, abych si mohla trochu odpočinout, a byla jsem mu za jeho ohleduplnost dokonce vděčná.

Jak moc jsem se v něm zmýlila, jsem pochopila až v okamžiku, kdy se mi jeho hrubé ruce omotaly kolem krku.