56. díl

    Stihla jsem jen ustrašeně vyjeknout, než Derryho stisk na mém hrdle zesílil a já přišla o poslední zbytky kyslíku tolik potřebného k dalším protestům. Což ovšem neznamenalo, že jsem se zoufale nesnažila jeho ruce odtáhnout, a když se mi to nezdařilo, tak jsem se ho pokoušela aspoň co nejvíc zranit nehty, jenže on můj odpor snad ani nevnímal.

„Zhebni, ty mrcho upírská!“ zasyčel mi nenávistně do ucha. „Nechápu, jak jsi dokázala už podvakráte uniknout smrti, ale přísahám, že se mnou se ti to nepovede! Protože já tě hodlám vlastnoručně poslat do horoucích pekel za tvým drahým chotěm a nic mi v tom nezabrání!“

Znova jsem sebou zazmítala, obrovská temná kola, která se mi roztančila před očima, neklamným znamením, že je Derry hodně blízko toho svůj slib splnit. Nohy se pode mnou složily, jako kdyby patřily hadrové panence, ale ani tehdy mi nepřestával drtit krk silou, kterou bych v jeho šlachovitém těle nehledala. A třebaže mi bylo jistou útěchou, že pokud mě zabije, tak se pravděpodobně octnu zpátky ve své době, stejně jsem nehodlala dát svůj život tak lehce.

„Ty a tobě podobní musíte být jednou provždy vyhubeni!“ pokračoval ve svém záštiplném projevu a já si říkala, co se mu asi přihodilo, že smýšlí o upírech tak radikálně. Možná to mělo nějakou souvislost s tím jeho zraněním... problesklo mi hlavou a s tím i nenadálý nápad, který by mě snad mohl zachránit.

Aniž bych nad tím dlouze uvažovala - takový luxus jsem si rozhodně dovolit nemohla - přestala jsem se s ním prát a místo toho jsem začala pohmatem prozkoumávat terén kolem sebe. A měla jsem štěstí, protože jsem celkem záhy narazila na to, co jsem tak horečně hledala... příhodně velký kámen tak akorát do ruky, ale dostatečně těžký, abych s ním udělala nějakou škodu...

Vší silou a bez sebemenších výčitek jsem s ním vzala Derryho po hlavě a když sevření jeho rukou na mém krku znenadání povolilo a jeho tělo bezvládně kleslo k zemi, nemohla jsem se dokonce vítězoslavně nepousmát. Nejsem zas tak bezbranná, ty hajzle! pomyslela jsem si s notnou dávkou zadostiučinění a přestože jsem měla sto chutí zůstat chvíli jen tak ležet a užívat si, že mohu opět volně dýchat, nemínila jsem riskovat, že se mezitím probere.

Za tlumeného sakrování jsem se vyškrábala zpod té mrtvé váhy, jež na mně zčásti spočívala, a rychle jsem ho prošacovala, ale kromě jednoho nože a pár mincí od pohledu nevalné hodnoty, které jsem si ponechala, u sebe nic užitečného neměl. A protože jsem chtěla mít jistotu, že se hned po probuzení nevydá po mé stopě, a jelikož jsem neměla žaludek na to, abych se ho zbavila definitivně, rozřezala jsem aspoň jeho plášť na dlouhé pruhy a těmi jsem ho důkladně spoutala.

Teprve pak jsem si dopřála krátkou pauzu, po níž jsem přivázala otěže Derryho šedáka k sedlu svého koně a sama se vyškrábala na jeho hřbet, přestože v ten moment to bylo to poslední místo, kde jsem toužila být, neboť jsem měla vnitřní strany stehen už dost citlivé, nemluvě o mém pozadí, které podobný druh cestování příliš neocenilo.

Mylně jsem věřila, že tím mám to nejhorší za sebou, jenže v okamžiku, kdy jsem chtěla svého hnědáka pobídnout do kroku, jsem si uvědomila, že vlastně netuším, jakým směrem se dát. A jelikož jsem rozhodně neměla v úmyslu křísit Derryho, abych se ho na to přeptala, vyrazila jsem podél řeky, protože mi přišlo celkem logické, že další osada nebo vesnice či dokonce město budou ležet někde poblíž ní.

Nedá se říct, že bych nějak extrémně spěchala, a také jsem si cestou dopřála několik delších přestávek, během nichž jsem spořádala veškeré jídlo od Cailin, proto když jsem se konečně vynořila z lesa a v údolíčku pod sebou spatřila cosi, co by se dalo i nazvat vesnicí, slunce už zapadalo a já byla za ten pohled neskutečně vděčná. Sice jsem nejspíš neměla dostatek peněz na ubytování, ale uklidňovala jsem se tím, že mám jednoho koně navíc, kterého můžu prodat a získat tak potřebný obnos nejen na zaplacení pokoje ale i na služby nějakého rytíře, jak navrhovala Eleanořina služebná.

Plná nadějí, že se všechno co nevidět vyřeší a já se budu moct vrátit do svého světa, jsem vstoupila do zakouřené a na můj vkus až příliš plné hospody a rovnou jsem si to namířila k obtloustlému zarostlému muži s rudým nosem, který za pultíkem rozléval jakési patoky. Chtěla jsem se ho zeptat, zda má volný pokoj a jestli neví o někom, kdo by koupil koně, jenže až tak daleko jsem se nedostala, protože mi několik zjevně podnapilých individuí znenadání zastoupilo cestu.

„Můžem ti koupit džbánek piva, krasotinko?“