54. díl

    Tolik jsem potřebovala chvilku klidu, abych si to celé srovnala v hlavě, jenže nebyl čas nad něčím dumat. Musela jsem se přichystat na cestu a Cailin se podle všeho už nemohla dočkat, až se mé pochybné společnosti zbaví.

Než jsem se nadála, pomohla mi do čistých spodních šatů a vzápětí ještě do jedněch, teplejších vlněných, na nohy mi natáhla dlouhé pletené punčochy a hrubé kotníkové botky na šněrování a poté, co mi zručně spletla vlasy do úhledného copu, přehodila mi přes ramena kožešinou podšitý plášť s kapucí a do ruky vtiskla uzlík s jídlem.

A bylo to akorát včas, protože hned nato strčil dovnitř hlavu Derry, aby nám povýšeným tónem sdělil, že čeká i s koňmi venku a pokud si nepospíším, tak můžu rovnou zapomenout na to, že by se kvůli mně někam trmácel. Pokud bych náhodou potřebovala ještě nějaký důkaz o tom, že se rod mé příbuzné už v těchhle končinách netěší prazvláštní přízni, tak jsem ho právě dostala.

„Hodně štěstí, lady Eleanor. Kéž naleznete to, co hledáte...“ rozloučila se se mnou Cailin nezvykle chladně, jenže copak jsem jí to mohla zazlívat? Už takhle toho pro mě udělala víc než dost… a to i po tom, co mě začala považovat za vyšinutou vražednici.

„Děkuji ti, Cailin... za všechno...“ přinutila jsem se k vděčnému pousmání, třebaže mi do smíchu rozhodně nebylo, a to ji zřejmě obměkčilo.

„Počkejte...“ zastavila mne už na prahu a něco mi podstrčila tak, aby to její manžel neviděl. „Nevím, zda Vám přinese štěstí… a zda si ho vůbec budete chtít po tom všem ponechat… avšak je to to jediné, co se mi podařilo zachránit…“

Nemusela jsem se na tu věc ani podívat, abych se dovtípila, že je to prsten… můj prsten… A přestože jsem měla nutkání si ho hned navléci, vybavila jsem si slova toho muže v autě… a radši jsem ho schovala na dno uzlíku a doufala, že ho nedopatřením někde nevytrousím.

Trochu mě uklidňovalo vědomí, že se aspoň nemusím nikam trmácet pěšky, když se Derrymu podařilo sehnat druhého koně, ale jakmile jsem vyšla ven, pochopila jsem celkem rychle, že ani tak to nebude zrovna jednoduché. Protože on už seděl v sedle a nevypadal, že by se chystal slézt dolů, aby mi do něj také pomohl.

„Tak si pospěšte, nemáme na to celý den! Navíc čím míň lidí mě s Vámi uvidí, tím líp!“ utrousil netrpělivě, zatímco já dost nervózně obcházela toho velkého hnědáka a upřímně jsem netušila, co si s ním počít. Jasně… teoreticky jsem věděla, jak se dostat nahoru, ale v praxi to bylo trochu o něčem jiném. Už jen proto, že to zvíře ani chvilku nepostálo v klidu, neustále přešlapovalo sem a tam a já opatrně tančila kolem něj a dávala si pozor, aby mi nestouplo na nohu.

„Tak co bude?!“ utrhnul se na mě Derry, znechucený tím otálením, a muž z vedlejšího domku, který právě v ten moment vyšel přede dveře, se k nám zvědavě zadíval, jeho pozornost upoutána tím zlostným křikem.

„Máš nějaký potíže, Derry?“ prohodil tónem prozrazujícím, že k mému společníkovi nechová zrovna ty nejvřelejší city. A tím si okamžitě získal mé sympatie.

„Nic, co by se tě týkalo, Aedane!“ odsekl Derry nakvašeně a jeho soused se zatvářil ještě pobaveněji.

Než však jeho zrak sklouznul na mě a jeho ohromený výraz mi prozradil, že mě poznal. Tedy... že poznal tu, jejíž tělo jsem si dočasně vypůjčila, třebaže jsem dosud neměla příležitost si ho nějak blíže prohlédnout, a tak jsem vlastně stále nevěděla, jak vůbec vypadám. Jasně, že mě napadlo říct si Cailin o zrcátko, ale nakonec jsem to neudělala.

Jednak jsem na něco takového chtěla mít víc klidu a soukromí a pak... měla jsem strach, že až se na sebe podívám, uvidím někoho docela cizího... a zároveň mě sžíraly obavy, že tomu tak nebude. Že v odrazu spatřím svou vlastní tvář... nezvratné potvrzení toho, že nic z onoho světa kolem mě nebylo skutečné... že se to vše odehrálo pouze v mých představách a nikdy nebyl důvod se obávat o svůj život.

Jenže v okamžiku, kdy si Aedan odplivnul a namířil si to rovnou ke mně, tvář zkřivenou ve zlostném úšklebku, se mé pochybnosti rychle rozplynuly. A což teprve když se zastavil jen malý kousek ode mě a můj nos naplno zasáhnul odér z jeho dost zřídkakdy mytého těla, který až vháněl slzy do očí.

„Lady Eleanor? Jste to vážně Vy?“ optal se mě a já si nemohla nevzpomenout na muže s tváří zakrytou šátkem tam na hradě, který před nedávnem položil té šlechtičně tu samou otázku.

Jenže tentokrát se té pochybné cti dostalo mně... a já si nebyla vůbec jistá, zda je moudré se k tomu jménu hlásit...