58. díl

    „Pusť ji.“

Ta dvě slova pronesená melodickým hlasem bez nějakého zvláštního důrazu by nejspíš zanikla v okolním hluku, kdyby muž, který je vyřkl, nestál v tu chvíli hned vedle nás. Z pozice, v níž jsem se zrovna nacházela, jsem na něj moc dobrý výhled neměla, ale zněl spíše mladě, až jsem si říkala, jestli to od něj nebyla dost velká neuváženost se mě zastat.

Neuváženost, kterou by mohl zaplatit životem... pomyslela jsem si s jistou dávkou lítosti, protože ačkoli od něj bylo bezesporu šlechetné, že se rozhodl mi pomoct, tak jsem si nemyslela, že by měl proti té bandě hromotluků nějakou šanci. Obzvláště jestli byl sám, jak se zatím zdálo.

„Starej se o svý, holobrádku!“ zpražil ho chlap, jenž mě držel, nevlídně, a soudě podle jeho tónu si ani on nemyslel, že by ten člověk představoval nějakou hrozbu.

Nedalo se mu však upřít, že byl značně vytrvalý, protože ho ani tahle reakce neodradila. „Zastavil jsem se tu kvůli večeři a noclehu. A nenechám si ani jedno pokazit nějakou krvavou podívanou. Takže ji nechte jít,“ zopakoval svou žádost a jeho sebejistota vůdce těch grázlů zřejmě zaujala, protože mi přestal vyvracet hlavu a místo toho si přeměřil mého ochránce tvrdým pohledem.

„Jestli okamžitě neodprejskneš, tak ti pokazím víc než to!“ pohrozil mu a na jeho pokývnutí odtáhnul zrzoun svou kudlu, jen aby se s ní v jasném gestu postavil proti němu.

„Nedělej to!“ přinutila jsem se říct, třebaže se uvnitř mě proti tomu všechno vzpíralo.

Jenže... on vyhlížel tak strašlivě mladě, že bych si nikdy neodpustila, kdyby měl kvůli mně přijít o život. Pokud už vůbec dosáhnul plnoletosti, nemohlo to být příliš dlouho, velké tmavé oči zastíněné dlouhými řasami byly dosud plné nevinnosti, stejně jako jeho pohledná bledá tvář s lákavě plnými rty, které měl právě umíněně semknuté.

Výškou jsem ho neodhadovala ani na metr osmdesát a jeho štíhlá postava oblečená do černých nohavic, tuniky a delšího tmavého kabátce lemovaného kožešinou rozhodně nepatřila žádnému rváči. Pokud něco, tak mi spíš připomínal hocha z nedělní školy, který na tohle místo zabloudil naprostou náhodou. A takový si troufal vzdorovat tlupě hrdlořezů?! To prostě nemohlo dopadnout dobře!

„Odpusťte, mylady, že nemohu Vašemu přání vyhovět, avšak má čest mi velí proti podobnému skutku zasáhnout,“ odvětil s neochvějným odhodláním, načež přistoupil ještě o krok blíž a upřeně se zadíval na mého věznitele. „Nech ji jít. Hned,“ pronesl znovu a bez jediného mrknutí oka vzýval svého soka, aby se podrobil jeho vůli.

Přirozeně jsem očekávala, že ten jeho troufalost ztrestá minimálně ranou pěstí, a dopředu jsem trnula, zda ten mladíček ještě vyvázne tak lehce, ale k mému ohromení se nic takového nestalo. A nejen to, on mě po chvilce napjatého ticha vážně pustil, jako kdyby ho zarputilost jeho protivníka nakonec přesvědčila, a dokonce mírně pozvedl ruce na znamení kapitulace. Co to...?!

Užasle jsem na toho kluka zírala, absolutně neschopná pochopit, k čemu tu vlastně došlo, ale dřív, než jsem se vůbec stihla s úlevou nadechnout, popadl mě pro změnu onen zrzoun, na kterého zjevně jeho charisma nezapůsobilo. Nůž mi sice tentokrát na krk nepřitiskl, ale nedělala jsem si iluze o tom, že až mého ochránce vyřídí, tak i na ten dojde.

„Nevím, co tady provádíš, však se mnou tak lehký pořízení mít nebudeš!“ zavrčel na něj, zbraň připravenou k útoku. „A teď vypadni nebo se připrav zhebnout!“

Nejistě jsem se na něj zadívala, abych zjistila, jak se na tuhle výzvu tváří, a nevím, jestli jsem v tu chvíli měla větší obavu z toho, že se rozhodne to vzdát, či naopak že vytrvá. Náznak úsměvu, který se mu objevil na rtech, mi jeho záměr prozradil ještě dřív, než vůbec promluvil, a já nemohla neobdivovat klid, s jakým čelil tomu hromotlukovi, přestože ten ho převyšoval o víc než celou hlavu. Pokud bych si někdy měla představit boj Davida s Goliášem, tak tohle by byl přesně ten obraz, který by mi vyvstal na mysli. A mně nezbývalo než doufat, že tenhle neznámý bude podobně úspěšný. On sám o sobě zjevně nepochyboval.

„Musím tě varovat,“ pronesl skoro soucitně. „Jestli na mě zaútočíš, zemřeš. Skutečně je tohle to, co chceš?“ optal se svého oponenta, ale ten se na něj namísto odpovědi rovnou s hrozivým křikem vrhnul.