50. díl

    Myslí ne zcela přítomna jsem se tou ženou nechala odvést do nedaleké osady, která vlastně nebyla ničím víc než seskupením několika skrovných dřevěných domků, a v jednom takovém jsme skončily.

Zprvu mi Cailin zkoušela cosi říkat, ale když zaznamenala, že ji nevnímám, nechala toho a raději si pospíšila, aby mě co nejdřív dostala do suchého oblečení před zapálený krb, kde na mě pro jistotu ještě navršila nějaké kožešiny a do ruky vtiskla pohár s horkým vínem. Měla jsem hlad a žízeň, a tak jsem ho vyprázdnila poměrně rychle. Odměnou za to mi bylo příjemné teplo, které se pozvolna šířilo celým mým prokřehlým tělem, a nezvykle lehká hlava. A jelikož Cailin mi pohár úslužně doplňovala, nezůstalo jen u jednoho.

Nakonec mi bylo takové vedro, že jsem ze sebe veškeré přikrývky skopala, a pokud si to vybavuji správně, tak jsem se chvíli dokonce rozjařeně točila po místnosti, než jsem se usadila na zem, poblíž oné ženy a propadla trudomyslnosti.

„Proboha, vždyť já sem ani nepatřím! Všechno je totálně špatně!“ zalkala jsem. „Co si tady jenom počnu?“

„Uznávám, že Vaše situace není příznivá, má paní, ale stále jsou tu ještě možnosti...“ snažila se mě Cailin povzbudit. „Kdyby nebylo zbytí, tak vhodný klášter...“

„Klášter! No jasně!“ vykřikla jsem s notnou dávkou úlevy. „Musím se dostat do kláštera! Do Glendy... Glenda... Glendala...“ Jazyk se mi na tom irském jménu poněkud zamotal, ale Eleanořina někdejší služebná i tak pochopila, který mám na mysli.

„Do Glendaloughu? Vždyť tam už jste se vypravila prve... co doufáte, že tam nyní naleznete?“ podivila se, ale než jsem jí mohla odpovědět, vstoupil do místnosti nějaký postarší muž. A podle toho, jak se na mě mračil, tak nebyl z mé přítomnosti dvakrát nadšený.

„Co tě to jenom, ženská, napadlo?! Vůbec jsi ji sem neměla vodit, budeme z toho mít akorát potíže a ty my k tomu všemu rozhodně nepotřebujeme!“ houknul na mou společnici zlostně a mě celkem zarazilo, že to přede mnou řekl takhle naplno. Ten se tedy nějakou uctivostí k oné lady neobtěžoval! „Kdes na ni vůbec narazila?!“ dotazoval se ještě

„U brány...“ přiznala Cailin neochotně a zřejmě dobře věděla proč, jelikož na tohle ten muž přistoupil až k ní – přičemž jsem si nemohla nevšimnout, že dost kulhá – a rovnou jí jednu natáhnul tak, až skoro upadla.

„Derry, prosím...“ netrvalo té žena příliš dlouho, než se z té rány vzpamatovala. A ani nevyhlížela překvapeně, což znamenalo, že tenhle incident nebyl ojedinělý. Ostatně jako kdyby mi to ten chlápek chtěl potvrdit, zvednul znovu ruku, aby ji uhodil ještě jednou.

„Hlupačko jedna! To nás chceš všechny přivést do neštěstí?!“ křikl na ni, ale než mohla jeho dlaň dopadnout, pověsila jsem se mu na paži.

„Nech ji na pokoji! Slyšíš?!“ nehodlala jsem jen tak přihlížet podobné surovosti a to ani ve svém lehce ovíněném stavu, který činil i obyčejné stání dost obtížným.

„Co to s ní je?!“ neušlo to Derrymu a způsob, jakým si mě přeměřil, nebyl zrovna lichotivý. „Ona je opilá?!“

„Potřebovala jsem ji rychle zahřát, byla celá zmáčená a promrzlá, chuděra jedna. Ještě aby tak chytila zápal plic,“ strachovala se o mě Cailin, její partner ale tuhle starost nesdílel.

„To už tobě může být snad jedno! Už jí nesloužíš! A s reputací, jakou nyní jejich jméno má, bude zázrak, pokud ještě vůbec někde nějakou službu dostaneš!“ vyštěkl, než mě s patrnou nechutí odstrčil od sebe. „Cos tam vůbec pohledávala?!“

„Však víš... chtěla jsem jí sbalit nějaké její věci... Stačí, že přišla o svou rodinu a postavení... nemusí jít k tomu všemu ještě žebrotou...“ pronesla Cailin zdráhavě a Derry po ní šlehnul rozlíceným pohledem.

„A my snad jo?!“ rozkřikl se na ni rozlíceně. „Pořád tady platí mé slovo a já ti zakazuju se s ní stýkat, rozumíš?! Stejně jako si nepřeju, aby dlela pod mou střechou!“

Po tomhle se oba zadívali na mě a já si přála být kdekoli jinde, protože ten muž vyhlížel tak rozzlobeně, že bych se ani moc nedivila, kdyby mi do té řeky pomohl právě on.

A tohle je to poslední, co si z onoho dne pamatuji.