42. díl

    Můj záměr toho muže zcela zjevně pobavil, což jsem poznala i navzdory jeho kapuci, protože se normálně nahlas zasmál. Samozřejmě že tohle mi na sebevědomí příliš nepřidalo a jeho následná poznámka nahlodala mé odhodlání ještě víc.

„O co se to tady pokoušíš?“ zeptal se mě shovívavým tónem, jako kdyby mluvil s někým retardovaným, a já se na něj naštvaně zamračila.

„O co asi!“ prskla jsem nazlobeně a pro větší důraz jsem si založila ruce na prsou. „Nenechám tě odjet, dokud mi nezodpovíš pár otázek!“

„Vážně?“ protáhl, zatímco si mě přeměřoval s novým zájmem. „A proč si myslíš, že by tahle tvoje strategie mohla zabrat?“

Na tohle jsem mu neměla co říct, už jen proto, že jsem jeho pochybnosti sdílela. Ale přesto jsem byla rozhodnutá vytrvat.

„Jenom potřebuju znát nějaké odpovědi...“ zaprosila jsem a očima přitom žadonila o trochu pochopení.

Protože mi cosi říkalo, že ten muž, jakkoli odměřeně vystupoval, není úplně bez srdce. A nebo jsem si to jen naivně namlouvala, přehodnotila jsem na něj v mžiku svůj názor, to když mě dost nevybíravě odstrčil stranou, a než jsem mu v tom stačila zabránit – což by se mi stejně nejspíš nepodařilo – nasedl do vozu. Tolik slušnosti ale aspoň měl, že hned nezabouchnul dveře, a místo toho se zadíval na mě.

„Radím ti nechat minulost minulostí. Jinak se může stát, že se dozvíš něco, co se ti nebude příliš zamlouvat...“ varoval mne.

„Třeba že lady Eleanor zabila své vlastní dítě?“ vmetla jsem mu do tváře a s překvapením jsem zaznamenala, jak sebou lehce trhnul, skoro jako kdybych ho uhodila.

„Kdo ti řekl takový nesmysl?!“ obořil se na mě a já se musela hodně ovládat, aby mi oči automaticky nezabloudily k Ingeborg a neprozradily ji tak.

„Záleží na tom? Co mi o ní můžeš říct ty?“ pokoušela jsem se z té situace vytěžit co nejvíc, ale on odmítavě zavrtěl hlavou.

„Vůbec nic. Proč by mě taky měla zajímat nějaká lady, která žila v dávných dobách?“ prohodil ledabyle a já se neubránila, abych se na něj sladce neusmála.

„A jak víš, že žila v dávných dobách?“ opáčila jsem, zvědavá, co mi na to odpoví. Ovšem ten úsměv mi poněkud zamrznul na rtech, když mu znenadání zazvonil mobil a on ten hovor po krátkém zaváhání přijal.

„Jo? Máte něco nového?“ zeptal se, jeho hlas natolik bezbarvý, že jsem z něj nedokázala nic vyčíst. A ani nebyl natolik vstřícný, aby tu osobu na druhé straně oslovil, a odhalil mi tak její identitu. Nic bych za to ale nedala, že mu volal Hansel, a už jen proto jsem špicovala uši ve snaze zachytit toho co nejvíc.

Ne že by toho bylo tolik, protože můj společník nějakou dobu jen naslouchal, než se opět s otravnou stručností ozval. „Dobře, budu tam.“ A pak s pohledem významně upřeným na mě se ještě zeptal: „A co mám udělat s ní?“

Chvíli opět mlčel, zatímco mu ten člověk zřejmě předával instrukce, a já si nebyla ani trochu jistá, jestli je zrovna moudré stát u něj tak blízko. Možná bych měla radši zdrhnout, ale nějak jsem se k tomu nedokázala odhodlat. Snad z obavy, abych neskončila s kulkou v zádech… a nebo kvůli bláhové víře, že by mi po tom všem, co pro mě už udělal, neublížil.

Přesto jsem se přistihla, jak napětím zadržuji dech, a zoufale visím očima na částečně zakryté tváři toho muže a snažím se odhalit jeho záměry dřív, než bude pozdě. Prozatím vypadal celkem klidně, jenže až na ten jeho malý zlostný výbuch kvůli mému prstenu si podobný výraz zachovával poměrně často, a tak jsem radši zůstávala obezřetná. A rozhodně to nebylo na škodu.

„Hm. Nemůžu říct, že by se mi to nějak zvlášť zamlouvalo,“ pronesl natolik nespokojeně, že jsem to zachytila i já. „Vlastně si myslím, že je to obrovská chyba, ale budu vaše rozhodnutí respektovat.“

Nic dalšího jsem už vážně slyšet nepotřebovala a rovnou jsem se dala na útěk. Teda… přinejmenším jsem se o to pokusila… jenže on byl naneštěstí rychlejší a když uvěznil mou paži v ocelovém sevření své ruky, nezbývalo mi než to vzdát.

„Najednou máš naspěch?“