48. díl

    Netuším, jak dlouho jsem šla, zato vím, že po většinu té doby jsem si úpěnlivě přála, abych se z té noční můry už konečně probudila. Jenže čím déle moje putování trvalo, tím silnější byly mé pochybnosti, že se vážně jedná o pouhou halucinaci. Protože všechno kolem mě působilo až děsivě reálně. Včetně únavy, která se s každým dalším krokem prohlubovala.

Ostatně nebylo se co divit, protože zatím jsem si dopřála jen dvě malé pauzy. Jednu, kdy jsem si z promrzlých a od trav pořezaných chodidel vytahovala několik trnů, a během té druhé jsem si odskočila do lesa a nutno říct, že to byla hodně krátká zastávka, protože jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že mě někdo pozoruje.

Jediné, co mi v mé situaci zlepšilo náladu, bylo sluníčko, které se už vyhouplo o něco výš a třebaže nemělo takovou sílu jako v létě, přece jen mě trochu zahřálo a i moje košile byla díky němu o něco sušší. Jinak mi ale byla zima přímo ukrutná a obláčky, které mi šly od úst, mě také dvakrát nepovzbudily. Co jen bych dala za teplou deku a hrnek horkého čaje! I když jsem si nebyla jistá, jestli by mě dokázaly zahřát... Ten chlad už byl zakořeněný tak hluboko ve mně, že jsem byla přesvědčená, že mi už nikdy v životě nebude teplo...

Když jsem po nějakém čase dostala žízeň, jako první mě napadlo dopřát si pár doušků z řeky, protože jsem si říkala, že ta trocha mě snad neotráví, ale její tok byl díky nedávné bouřce tak zakalený bahnem, že jsem místo toho radši olízla pár tající jinovatkou orosených listů. Na chvíli to pomohlo, ale když se vzápětí nato ozval i hlad, mohla jsem leda přidat do kroku a doufat, že už brzy narazím na nějakou civilizaci.

Ovšem těžko říct, jak bych se měla potom zachovat. Bez dokladů, oblečení a jakýchkoli prostředků se moc daleko nedostanu, už teď jsem si sahala za hranici svých možností a mé nohy rozmazlené pohodlnými běžeckými botami podobný sparťanský trénink taky neoceňovaly.

Jenže... za předpokladu, že je tohle skutečně realita, koho bych měla kontaktovat a požádat o pomoc?

Se svými přáteli jsem se nerozešla zrovna v dobrém a i kdybych překousla svou hrdost, tak bez svého mobilu jsem na ně stejně neměla spojení. A rodiče se mi rozhodně obtěžovat nechtělo, nemusí přece vědět, do jaké šlamastyky jsem se to vlastní hloupostí namočila. A jinak se to, že jsem se nechala dobrovolně zdrogovat, aby se mě pak ještě někdo pokusil zabít, nazvat nedalo.

Proto když jsem po zdánlivě nekonečné době spatřila mohutný hrad, pyšně se vypínající k nebesům na břehu řeky, jejíž vody se s bezmocnou zuřivostí tříštily o jeho solidní zdi, zprvu jsem váhala, jestli se tam vůbec vypravit. Ale hlasité zakručení mého žaludku, jímž mi připomínal, že jsem dnes dosud nic nejedla, stejně jako nekontrolovatelný třes, kterým mé tělo protestovalo proti tak chabému ošacení, mě přiměly zapomenout na obezřetnost a rovnou zamířit k hlavní bráně, střežené dvojicí do historických kostýmů oblečených mužů.

Jakmile mě spatřili, zastoupili mi cestu, ruce významně na mečích, které jim visely v pouzdrech od pasu. No, snaha o autentičnost se jim rozhodně upřít nedala...

„Dobrý den,“ oslovila jsem toho, který byl méně zarostlý a zjizvený, díky čemuž vypadal o malinko přístupněji než jeho druh. „Omlouvám se, že vyrušuju, ale potřebovala bych pomoct...“ začala jsem odhodlaně, ale brzo jsem se zarazila, to když se ti dva zatvářili ještě nevlídněji.

„Hleď se odsud hned klidit, bláznivá bosorko!“ houknul na mě ten mnou mylně považovaný za přístupnějšího a v jasné hrozbě povytáhnul meč, zatímco jeho kumpán na mě vycenil zkažený chrup v dost odporném úšklebku.

„Počkej přece... proč ji hned vyhánět? Nevyhlíží zas tak odpudivě...“ prohodil s pohledem upřeným kamsi do oblasti mého hrudníku a já si přes něj rychle překřížila paže, abych zakryla to, co moje noční košile nezvládala.

Ten druhý si znechuceně odplivnul a kdybych neuskočila na stranu, vsadím se, že by ten nechutný flusanec skončil přímo na mé noze. „Prosím tě, takový nedůživý vyžle! Mám radši ženský, který je za co chytit!“

Jeho společník ale k mé smůle až natolik vybíravý nebyl a než jsem mohla zareagovat, přitáhnul si mě hrubě k sobě, jeho smrdutý dech tak blízko mého obličeje, že se mi zvednul žaludek. „Však já bych si ji nakrmil... Pověz, maličká, co všechno bys udělala za skývu chleba?“