49. díl

    V tu chvíli jsem byla ještě tak naivní, že jsem to celé považovala pouze za součást jejich představení, a podle toho jsem se taky chovala.

„Poslyšte... jste vážně dobří, ale já nutně potřebuju pomoc! Měla jsem nehodu a musím si zavolat! Nebudu vás zdržovat, stačí když mě pustíte dovnitř a já už si tam někoho najdu...“ pokoušela jsem se s nimi domluvit, ale ani po tomhle neprojevili příliš pochopení. Spíš naopak.

„Vpustit dovnitř takovou žebráckou špínu?! Dost na tom, že urážíš náš zrak! Ještě se chceš otírat o pány?!“ procedil s notným opovržením ten míň zarostlý. „Táhni od brány nebo nařídím vypustit psy! A ti s tebou budou rychle hotoví!“

„Tak už toho přece nechte!“ ohradila jsem se ostře proti jeho slovům. „Potřebuju si jenom zatelefonovat, pak hned zmizím!“

„Zmizíš hned teď!“ nehodlal se mnou smlouvat a já se nadechla, abych mu na to něco peprného odsekla, jenže mě předběhl čísi ženský hlas.

„Když dovolíte, tak se o to postarám, pánové,“ ozval se přímo za mými zády a když jsem otočila hlavu – protože ten hrubián mi stále ještě drtil paži způsobem, jako kdyby mi ji chtěl zlomit – spatřila jsem plavovlasou ženu asi středního věku v prostých hnědých šatech, které díky jejímu hrdému držení těla působily poněkud nepatřičně.

Oba strážní ocenili její nabídku posměšnými úšklebky, ale k mé úlevě se jí nebránili, zřejmě měli mého naléhání akorát tak dost. „Dobrá, můžeš si ji odvést, ale hleď, ať se tu už víckrát neukazuje! Protože podruhé už tak vstřícní nebudeme!“ varovali ji a ona jim to přislíbila a ještě jim slušně poděkovala.

„Děláte si srandu?!“ vyjela jsem na ni, ale ona mě pevně uchopila za loket a spěšně mě odtamtud odváděla, nejspíš v obavě, abych nestihla říct něco, co by nás mohlo obě dostat do potíží.

Příliš jsem se tomu nebránila, protože jsem usoudila, že s ní bude rozumnější pořízení než s těmi muži, nemluvě o tom, že jsem z nich neměla zrovna nejlepší pocit, obzvláště z toho, který mi předtím dělal návrhy.

A ta žena o nich podle všeho smýšlela stejně, jelikož znovu promluvila, až když jsme jim zmizely z dohledu. Pak mě hned pustila a dokonce se mi uctivě poklonila, čímž mě dost vyvedla z míry. „Odpusťte mi, paní, mé nevhodné chování, avšak vedly mě k němu obavy o Vaše bezpečí. Kdoví komu tihle muži slouží a jaké mají rozkazy... nebylo by dobré, kdyby Vás odhalili...“ omlouvala se mi, hlavu pokorně skloněnou, jako kdyby čekala, že ji za to seřvu.

„A tys mě odhalila?“ zeptala jsem se s úmyslnou ledabylostí, ale stejně se na mě ta žena dost nevěřícně zahleděla.

„Vždyť jsem Vám řadu let sloužila, má paní, jak bych Vás mohla nepoznat?“ odvětila s odzbrojující upřímností, kterou si mě okamžitě získala. „Musím ovšem říct, že Váš nynější vzhled je přinejmenším... nezvyklý...“ zhodnotila mou neupravenou maličkost s obdivuhodnou diplomacií.

„To bude tím, že jsem se probudila v řece a neměla jsem ještě možnost se převléct!“ neviděla jsem důvod, proč to před ní držet v tajnosti, a její modravé oči se hned v úleku rozšířily.

„Míníte tím...“ zalapala po dechu. „Cožpak jim nestačí, čeho se dopustili na Jeho hraběcí milosti? To neustanou, dokud celý váš rod zcela nezničí? Možná bylo chybou se sem vracet... já vím, že je to Váš domov, avšak za to riziko to přece nestojí! Vždyť už posledně jste tu téměř přišla o život... Kdyby nebylo toho muže, který nám pomohl prchnout...“ A ta blondýna potřásla hlavou, jako kdyby nechápala, kam jen ten svět spěje, když se můžou dít podobné věci.

A já zase na oplátku nechápala, o čem to mluví. Ovšem než tápat a nenápadně zjišťovat, jak se věci mají, to jsem se radši rozhodla pro přímý přístup. Už jen proto, že jsem byla promrzlá, unavená a hladová a na nějaké taktizování jsem neměla náladu ani sílu. „Poslyš... asi to bude znít hodně hloupě, ale mohla bys mi říct, kde to vlastně jsem? A kdo jsi ty?“ Skoro jsem se jí taky rovnou zeptala, kdo jsem podle ní já, ale nakonec jsem si to rozmyslela, jelikož jsem ji nechtěla vyplašit hned na začátku.

Jenže ona se dovtípila i bez toho. Naštěstí pro mě ji to ale nepolekalo, zato já překvapeně vyjekla, když mě zničehonic přivinula do svého hřejivého objetí. „Ach, má nebohá lady Eleanor, cožpak Vám to jen provedli?“ pronesla hlasem plným soucitu. „Však nemějte obav, Vaše věrná Cailin se o Vás již postará... všechno bude opět dobré...“ konejšila mne a já se musela hodně přemáhat, abych se nerozbrečela.

Lady Eleanor?! Takže jsem vážně ve středověku...?!