46. díl

    Zprvu jsem totálně zpanikařila a snažila se ze všech sil s tím dravým proudem, jenž mě unášel kdovíkam, bojovat, zatímco má mysl se stále ještě vyrovnávala se skutečností, že už se nenacházím v relativním bezpečí onoho vesnického domu ale kdesi venku, ve tmě a navíc v korytu řeky plné kamenů, do nichž jsem vrážela tak prudce, až jsem měla obavy, zda z toho vyváznu bez ošklivých zlomenin. Pokud se samozřejmě dřív neutopím...

Ledově studená voda mě kupodivu po chvíli probrala natolik, že jsem zanechala svého marného zápolení s rozběsněným živlem, a přestože mi mé instinkty velely jinak, přetočila jsem se na záda a nechala se bez odporu unášet, přesně jak to kdysi radili v jakémsi pořadu v televizi. Samozřejmě se to neobešlo bez dalších srážek s kameny, protože v té tmě se jim prostě vyhnout nedalo, ale naštěstí to neodnesla hlava, jelikož ztratit v ten moment vědomí by zcela určitě znamenalo jistý konec.

Nedokážu říct, jak dlouho jsem tak setrvala, mně se to zdálo přinejmenším jako celá věčnost. Teprve když jsem se dostala do úseku, kde byla řeka širší a její proud díky tomu o něco mírnější, jsem se znovu pokusila dostat ke břehu. Tentokrát už jsem byla úspěšnější a po chvilce poněkud krušného zápolení se mi dokonce podařilo zachytit nějakých travin a udržet se na místě. Krátce jsem tak setrvala, jen co jsem popadla dech - déle otálet jsem se neodvážila z obavy, abych nesklouzla zase zpátky do proudu - a pak jsem se z posledních sil vyškrábala nahoru, kde jsem zůstala bezvládně ležet.

Ale zatímco mé tělo bylo zcela vysílené a dobité, má mysl byla víc než aktivní a než jsem se znova pohnula, přesvědčila jsem sama sebe, že samozřejmě k žádnému přesunu duší nedošlo, pouze jsem se nějakým záhadným způsobem octla v řece. Což bylo sice pořád hodně divné, ale rozhodně pravděpodobnější než ta první možnost.

Nic to ovšem neměnilo na skutečnosti, že jsem byla polonahá, promočená a prochladlá a kdovíjak daleko od čehokoli, co by aspoň trochu připomínalo civilizaci. Zůstat prostě ležet na deštěm nasáklé zemi byla neuvěřitelně lákavá představa, ale nemohla jsem si dovolit spoléhat na to, že mě někdo najde a zavolá pomoc. Navíc mě dost znepokojovalo, že nemám ani tu nejmenší představu, kde se to vůbec nacházím. Protože v okolí Ingeborgřina domku žádný vodní tok nebyl, tím jsem si byla naprosto jistá, a ani jsem si nevybavovala, že bychom nějaký takový míjely cestou. Tak kde to sakra jsem?!

S útrpným zasténáním jsem se vyškrábala na nohy, které se pode mnou skoro hned zase složily, a zkoumavě jsem se rozhlédla kolem sebe. Měsíc z velké části schovaný za mraky mi při tom nebyl zrovna dvakrát nápomocný, ale pochybuji, že bych stejně dokázala rozpoznat něco víc než zdánlivě nekonečné lesy, které se rozprostíraly všude, až kam jsem jen dohlédla. A nedá se říct, že by mě nějak zvlášť lákalo se do nich takhle v noci a navíc bosá vydat.

Jenže setrvat na místě jsem taky nemohla, aspoň pokud jsem si nechtěla uhnat ošklivé nachlazení. Už teď jsem byla zmrzlá tak, že jsem prsty na nohou a rukou ani necítila a zuby mi nekontrolovatelně drkotaly, a když se po chvilce navíc spustil silný liják, bylo mé utrpení kompletní. Skoro jsem měla chuť si zase vlézt do řeky a nechat se odnést někam dál, pokud bych měla štěstí, tak bych tam třeba narazila na nějaké lidi, horší než kde jsem byla teď, to už beztak být nemohlo.

Ale pohled na valící se temné masy rozběsněného živlu mne naplňoval obavami, zda bych se z nich dokázala vymanit i podruhé. Když jsem si vybavila, kolik sil mě to předtím stálo a kolik mi jich zbylo, tak jsem tuhle možnost hodně rychle zavrhla. Takže mi zbývalo jediné... vydat se proti proudu, protože nějak jsem se do té řeky přece dostat musela.

Odhodlaně jsem vyrazila po rozmáčeném břehu a dávala si přitom dobrý pozor, abych náhodou nesklouzla zpátky do koryta. Už po pár krocích jsem se ale nerozhodně zastavila.

Opravdu bylo moudré vydat se zpátky? Vždyť jsem se probrala polonahá v řece a pokud jsem nebyla zase náměsíčná a nevlezla si tam sama, potom bylo jediným dalším vysvětlením, že mi tam někdo dopomohl! Ale kdo? A proč?

Poslední, co jsem si vybavovala, bylo, jak ležím na podlaze na sušených květech, zapálené svíce všude kolem mě a Ingeborg stojící nade mnou, odříkávající jakousi cizojazyčnou mantru. A pak už nic...