45. díl

    „Promiňte, to jsem nevěděla...“ pronesla jsem omluvně a i když jsem v zásadě neměla důvod, proč se kvůli tomu cítit provinile, stejně jsem se neubránila nepříjemnému pocitu, že jsem Ingeborg ranila. „Co se s ní nakonec stalo? Teda... samozřejmě pokud Vám nevadí o tom mluvit...“ dodala jsem spěšně, protože nejsem takový ignorant, abych si neuvědomovala, jak nevhodná má otázka byla. Ale já to prostě musela vědět...

„Žádala mě, abych ji z toho utrpení vysvobodila...“ odvětila Ingeborg, aniž by se na mě podívala. „Prosila jsem ji, ať mi dopřeje víc času... že se nám určitě podaří najít nějaké řešení... Ale pak došlo k tomu incidentu... a po něm už má drahá Lotta čekat nedokázala... a sama to celé ukončila...“

Bolest v hlase té staré dámy byla stále tak živá, jako kdyby se to stalo jen před pár dny... A já bez rozmýšlení vyhledala její drobnou ruku zdobenou krajkou vystouplých žilek a jemně ji sevřela v konejšivém gestu.

„To je mi moc líto,“ zamumlala jsem a v tu chvíli jsem litovala, že jsem se vůbec ptala. Ale když už jsem to načala.... „A o jaký incident šlo?“

„O mého manžela...“ sdělila mi tiše a já nepotřebovala slyšet víc, abych se dovtípila ten zbytek. Ona ale přesto pokračovala. „Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem tomu včas nezabránila... ale která matka dokáže ublížit svému vlastnímu dítěti?“

„Proto jste mi nabídla svou pomoc?“ spíš jsem konstatovala, než že bych se skutečně ptala, vděčná, že se mi ta stará dáma rozhodla svěřit. Všechno se najednou zdálo být o dost jasnější... a já se opět utvrdila ve svém přesvědčení, že v žádném případě nechci být upírem. „Dobrá, tak to zkusme...“ svolila jsem s novým odhodláním, které mi vydrželo celou cestu až do opuštěného venkovského domku, kam mě Ingeborg bez jediného zaváhání navigovala.

Když ale na dřevěnou podlahu nakreslila podezřelý obrazec zbytkem ohořelého polínka, které vzala z krbu, a začala po jeho obvodu v pravidelných rozestupech umisťovat tlusté černé svíce, mé pochybnosti se opět navrátily. A s nimi i neblahé tušení, že právě dělám obrovskou chybu.

„Co je tohle všechno? Nějaká černá magie?“ vyzvídala jsem, ale Ingeborg mne okamžitě poučila, že není žádná taková věc jako černá magie, že je prostě jen magie, která může být použita pro dobré účely a nebo naopak zneužita, ale to na její podstatě nic nemění.

„Takže nám nehrozí žádné zatracení? Nebudou se za to naše duše navěky škvařit v pekelném ohni, že ne?“ žertovala jsem jen zčásti, neboť ve zšeřelém domě, kde každý zvuk zněl až nepřirozeně hlasitě, jsem se necítila příliš dobře.

Ingeborg oproti tomu vyhlížela poměrně klidně a ani na chviku neustala s přípravami na nadcházející rituál; buď chtěla mít celou tu záležitost už za sebou a nebo si nebyla jistá, kolik času máme, než nás Hanselovi poskokové opět najdou. Svůj mobil jsem sice neochotně zahodila ještě na dálnici, hned jak mi ho vrátila, ale ani tak jsem si nedělala iluze, že by nám teď už nic nehrozilo. A to i když mě trochu netrpělivě ujistila, že má duše nebude v tomhle ohledu v o nic větším nebezpečí než za jiných okolností.

Se zvědavostí jsem sledovala, jak do prostoru vymezeného onou kresbou sype nějaké sušené květy, které rychle naplnily vzduch kolem nás svou nasládlou vůní. A když krátce nato zapálila veškeré svíce, stal se brzy téměř nedychatelným.

„Je ti zcela jasné, co máš dělat?“ optala se mě Ingeborg a já jí pro jistotu stručně odříkala instrukce, které mi během jízdy dala. „Výborně,“ přikývla spokojeně, že jsem jí podle všeho pozorně naslouchala.

Ono to ostatně nebylo zas tak složité – měla jsem prostě vyhledat útočiště v nejbližším klášteru, do něhož se zvládnu dostat, svěřit se jim se svým problémem a požádat o doprovod do Glendaloughu. Pokud bych se náhodou ocitla příliš daleko od podobného místa, měla jsem se uchýlit do jakékoli osady či vesnice, která bude poblíž, a tam najít někoho, kdo bude za úplatu ochoten doručit do opatství mou zprávu. Šperky, kterými se lady Eleanor vždy zdobila, budou prý pro ten účel více než postačující.

Možná mi ale Ingeborg mohla také sdělit, jak postupovat, když tělo, v němž jsem se bez jakéhokoli předchozího varování octla, na sobě nebude mít víc než dlouhou noční košili… a rozbouřená řeka si s ním bude pohrávat jako s nějakou hadrovou panenkou…