43. díl

    „Nech mě být!“ škubla jsem sebou v marné snaze se osvobodit, ačkoli jsem si dobře uvědomovala, že i kdyby se mi to náhodou podařilo, tak by se tím má situace nijak zvlášť nezlepšila. Protože pořád tu byla ta pistole, s níž ten muž uměl, soudě podle oněch mrtvých chlápků kolem, víc než obstojně zacházet. Ale to mi nezabránilo, abych sebou pro jistotu nezazmítala ještě jednou. „Tak pusť!“

„Nejdřív se uklidni!“ syknul na mě a já poslušně strnula, přesto mě nepustil, dokud nedokončil hovor s tím svým známým. A i pak se na mě díval způsobem, že kdyby na mě mířil zbraní, nemohla bych se cítit víc nepříjemně.

„Nevím, co ti přelítlo přes nos, a upřímně mě to ani nezajímá! Potřebuju ti něco říct a potřebuju, abys pozorně naslouchala, rozumíš?!“ oznámil mi nekompromisně a já mlčky přisvědčila. Musela jsem se ale hodně držet, abych ho místo toho neposlala k čertu.

„Fajn,“ řekl o něco mírněji, zřejmě potěšený nedostatkem odporu z mé strany. „A teď řekni té své přítelkyni, ať si dá laskavě pohov, a nastup si ke mně,“ instruoval mě dál a já opět povolně přikývla.

Když jsem se ale vzápětí obrátila k Ingeborg, abych jeho povel vyplnila, užasle jsem zamrkala. Protože ta dobrá duše právě klečela u jednoho z těch gaunerů a jestli mě zrak nešálil, tak se mu snažila vykroutit z ruky jeho zbraň.

„Paní Ingeborg, to nebude nutné, všechno je v pořádku!“ zavolala jsem na ni rychle, než muž vedle mě usoudí, že i přes svůj věk představuje jisté nebezpečí, a zastřelí ji. „Jenom si s… tímhle pánem promluvím a pak pojedeme dál, ano?“

„Určitě?“ zůstávala ta dáma skeptická a já se jí ani moc nedivila. Protože i já měla jisté obavy, co se mnou hodlá probírat tak naléhavého, že kvůli tomu musím lézt k němu do auta. Ale copak jsem měla na vybranou?

„Určitě, za chvilku jsem u Vás. Proč si zatím nesednete dovnitř a neuděláte si pohodlí?“ navrhla jsem jí a dost se mi ulevilo, když se zdráhavě zvedla ze země a pomalu se vydala směrem k našemu novému vozu.

Počkala jsem, dokud nenastoupila, a pak jsem se srdcem bušícím mi až někde v krku vylezla na místo spolujezdce do toho obrovského černého auta. Dveře jsem ale pro všechny případy nechala otevřené… to kdybych náhodou potřebovala hodně spěšně zase vystoupit. Což mu samozřejmě neuniklo.

„Když ti slíbím, že ti ode mě teď nic nehrozí, mohla bys za sebou zavřít a přestat se tvářit, jako kdybych ti měl ukousnout hlavu?“ požádal mě lehce podrážděným tónem.

„A slíbíš mi to?“ chtěla jsem to nejprve slyšet.

Tlumeně zaklel. „Tahle tvrdohlavost je snad vaším rodinným rysem! Ale jak chceš! Dávám ti své slovo! Stačí?“

„Asi ano. Ale ještě mi pověz… koho z rodiny jsi to znal, že tohle můžeš tvrdit? Mámu?“ nemohla jsem se nezeptat, než jsem ty dveře zabouchla, což mu na náladě zjevně nepřidalo.

„Už jsem ti předtím říkal, že na tohle čas nemáme! Musím jet, pokud jsi to ještě nepochopila!“ zavrčel nedůtklivě. „Po tobě chci, aby ses aspoň týden nikde neukazovala, vyjádřil jsem se jasně?! Pokud naše mise vyjde, tak tě pak vyhledám, abych ti oznámil, že už není důvod k obavám. A pokud ne…“

„Pokud ne tak co?“ vypravila jsem ze sebe skoro šeptem.

„Doufejme, že až na tohle nedojde…“ odmítl to vyslovit nahlas, ale v zásadě to vyšlo nastejno, jako kdyby mi sdělil, že v takovém případě mě bude muset zabít. On a nebo možná některý z jeho kumpánů… A ačkoli jsem si říkala, že na tom vlastně nesejde, chtěla jsem to vědět.

„A pokud na to dojde, uděláš to sám?“ odvážila jsem se zeptat.

Zlehka se dotknul prstenu na mé ruce a hned zase ucuknul, skoro jako kdyby se o něj popálil. „Jo, udělám…“ pronesl nakonec, ale bylo patrné, že z toho žádnou zvláštní radost nemá. „Dostojím přísaze, kterou jsem složil… A zároveň zničím poslední šanci, jak splnit slib, který jsem kdysi dal, a odsoudím tak svou duši k zatracení.“