47. díl
Zvolna jsem se dala opět do kroku, spíš jen proto, abych se aspoň trochu zahřála, než že bych byla definitivně rozhodnutá, jak se v téhle nezvyklé situaci zachovat. A cestou jsem dumala, co se mohlo přihodit.
Třeba tam, zatímco jsem byla mimo, vtrhli Hanselovi lidi a tohle byl jejich způsob, jak se mě chtěli zbavit. I když mi to připadalo zbytečně složité, ti na dálnici na to šli podstatně přímočařeji. A nebo jsem zdrogovaná a tohle všechno je jenom výplodem mých halucinací? Jenže jak to zjistit?
Čím déle jsem nad tím vším přemýšlela, tím víc mě z toho třeštila hlava, a když jsem si sáhla dozadu na krk, abych si promnula zátylek, což podobnou bolest vždycky o něco zmírnilo, čekalo mě menší překvapení. Protože tam, co jsem byla zvyklá nahmátnout poslední dobou konečky svých vlasů, nebylo nyní vůbec nic.
Nechápavě jsem si pohmatem prozkoumala celou hlavu a když jsem na ní objevila přisponkovaný uzel spletených vlasů, zůstala jsem v úžasu stát. Co to...?!
Takřka bez dechu jsem ten cop uvolnila a pro jistotu za něj pořádně zatáhla, abych se přesvědčila, jestli je vážně pravý. Nebylo to nijak příjemné, takže jsem usoudila, že jsou to vážně moje vlasy. Po rozpletení mi sahaly skoro k pasu, což byla délka, kterou ty moje nikdy v životě neměly. Do pr...!
V ten moment bych dala kdovíco za aspoň malinké zrcátko nebo jakoukoli lesklou plochu, která by mi prozradila, jak vypadám... A kdo jsem... Že by se Ingeborg ten její plán přece jen povedl? Ale ne, to přece bylo vyloučené! Člověk přece nemůže cestovat v čase a obsazovat cizí těla! Jenže… jak jinak si tohle vysvětlit?!
Zhluboka jsem dýchala, jak jsem se snažila potlačit záchvat paniky. Tohle přece není možné… ne, zcela určitě jsem pod vlivem nějakých drog a všechno se to odehrává jen v mé hlavě… Stačí se akorát posadit a počkat, až jejich účinek odezní. Do té doby zůstanu v klidu a nebudu si připouštět nic, co se až dosud přihodilo, protože nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Pořád jsem u Ingeborg v tom starém domku, ležím na podlaze a ačkoli je moje mysl omámená, nic strašného mi nehrozí…
S tímhle novým přesvědčením jsem popošla směrem k lesu a usadila se pod jedním ze stromů. Jednak se o něj dobře opíralo a pak tam bylo podstatně sušeji. A i když ten nepříjemný pocit z promočeného oblečení a všudypřítomného chladu byl akorát výplodem mé představivosti, neviděla jsem důvod, proč si na ten čas, než se proberu do normální reality, neudělat v rámci skrovných možností aspoň nějaké pohodlí.
Když jsem se ale po kdovíjak dlouhé době probrala, na realitě kolem mě rozhodně nic normálního nebylo. Protože jsem stále ještě dřepěla pod oním stromem nedaleko rozbouřené řeky a jediné, co se mezitím změnilo, bylo slunce, které se nesměle objevilo na obzoru, a jehož slabé paprsky mě mohly jen stěží zahřát, zato jinovatka v trávě se pod nimi stříbřitě třpytila, než se posléze změnila v obyčejné krůpěje vody.
S obtížemi jsem se vydrápala na nohy, ztuhlá a promrzlá až na kost, za což jsem zčásti vděčila své mokré noční košili a závoji dlouhých vlasů, v nichž se díky okolnímu chladu utvořily ledové krystaly. Dost jsem litovala, že jsem je předtím rozmotávala a tak lehkovážně zahodila spony, kterými držely nahoře, teď jsem je mohla akorát splést znovu do copu a i to byl s mýma zimou prokřehlýma rukama poměrně náročný úkol. Matně jsem přitom zaznamenala, že ty dlouhé prameny mají stejnou červeno-hnědou barvu jako ty mé, ale v té chvíli mi to bylo celkem jedno, hlavně když už mě nebudou studit na zádech.
Jakmile jsem měla tohle za sebou, zadívala jsem se směrem k lesu, jestli by přece jen nestálo za to se tamtudy vydat. Jenže působil tak neproniknutelně, že mě ta možnost nelákala ani za denního světla, nemluvě o značném množství bodláků a kopřiv, které rostly dost bujně mezi stromy, a kterými jsem se rozhodně netoužila prodírat.
A tak jsem po krátké úvaze opět vyrazila proti proudu řeky, namrzlá tráva šustící pod mýma bosýma nohama ironickou připomínkou jiného časného rána, kdy celé to mé trápení začalo. Kdybych jen dokázala vrátit čas… jenže kdo má takovou moc?
