44. díl

    Když jsem se usadila do překvapivě tvrdé sedačky řidiče a s takřka uctivou bázní jsem pohladila jemnou kůží potažený volant, připadala jsem si náhle jako v docela jiném světě. A na okamžik jsem dokonce zalitovala, že nejsem i tentokrát na místě spolujezdce a ten arogantní cizinec nesedí vedle mě, řízení pevně v rukou... a na přechodnou dobu i můj život...

„Copak je, Elisabeth? Nemůžeme si teď dovolit otálet!“ ozvala se Ingeborg, když jsem se stále k ničemu neměla. „Je ti špatně? Neudeřila ses při tom nárazu do hlavy? Ukaž, podívám se...“ natáhla se ke mně a já si pospíšila ji ujistit, že mi nic není, její péče najednou nevítaná, jakkoli jsem za ni byla ještě před nedávnem vděčná. Ona se ovšem tak snadno odradit nenechala.

„Ale vypadáš, že ti něco je... Řekl ti snad něco ten muž? Já vím, že nám pomohl, ale stejně by ses od něj měla držet radši dál. Je v něm cosi... temného... hrozivého...“ varovala mne a já se skoro uchechtla nahlas.

Hrozivého? Že by? Na to jsem se ani nemusela dívat z okénka na všechna ta děsivě nehybná těla, abych si tohle uvědomila taky! A přesto... přesto jsem o něm nedokázala smýšlet pouze negativně... Koneckonců mi nejednou pomohl... a než mi řekl, abych si vystoupila, tak se ještě zajímal, odkud vlastně Ingeborg znám, očividně nebyl tak úplně přesvědčený, jestli je bezpečné zanechat mě v její společnosti. A i když jsem ho ujistila, že mi od ní vůbec nic nehrozí, stejně si neodpustil upozornění, abych byla ohledně nových lidí obezřetná.

Ano, mami... ušklíbla jsem se v duchu a nemohla si nevybavit, jak se tvářil na mou poznámku, že někdo, kdo věří na zatracení, mi nepřipadá zrovna jako ta nejpovolanější osoba k udílení nějakých rad.

Ještě jsi vůbec nic nezažila... a pro tvé dobro doufám, že to tak i zůstane! prohlásil s nádechem pohrdání a než jsem se stačila zeptat, co natolik mimořádného zažil on, že ho to opravňuje mluvit se mnou tak nadřazeně, stroze mne vybídl, ať si vystoupím.

Oželela jsem jeho odpověď a radši se odtamtud pakovala, než si to rozmyslí a usoudí, že bude jistější mě zlikvidovat rovnou. Trochu se mi příčilo, že máme na místě činu zanechat naše vypůjčené auto, ale jelikož mi předtím přislíbil, že se o to postará a ta událost rozhodně nebude spojována s našimi jmény, tak jsem se tím netrápila dlouho.

Uznávám, že bylo dost lehkovážné uvěřit tak rychle cizinci, ale on i přes své nevrlé chování působil... já nevím, jak to vyjádřit... tak nějak solidně... Že i přesto, že jsem věděla, co mi od něj hrozí, cítila jsem se s ním překvapivě bezpečně... Což mě nepřestávalo mást, protože to prostě nedávalo smysl! A odkud jsem sakra věděla o tom jeho tetování?!

„Mně daleko větší strach naháněli ti druzí chlápci... tenhle mě aspoň neohrožoval zbraní,“ přešla jsem Ingeborgřinu poznámku s až neslušnou přezíravostí. „Poslyšte... třeba by stačilo, kdybychom se na čas někam schovaly... nemusíte mě posílat nikam do minulosti nebo tak něco...“

Jasně, že jsem ohledně toho jejího plánu měla stále dost silné pochybnosti, respektive jsem nevěřila, že by cosi takového jako cestování v čase bylo možné, a dopředu mne znepokojovalo, jaké šarlatánství to na mě hodlá zkoušet. Nerada bych totiž skončila zdrogovaná nebo zhypnotizovaná kdovíkde a ačkoli jsem si byla naprosto jistá, že by mi tahle stará dáma neublížila – přinejmenším ne úmyslně, ani jsem si nedělala žádné zvláštní iluze o tom, že by mě dokázala v případě potřeby ochránit. I když nepřívětivý pohled, který na mě po mých slovech vrhla, by možná slabší povahy mohl odradit.

„Nevím, co ti ten muž napovídal, že jsi najednou změnila názor, ale i kdyby se zbavil všech, kteří po tobě jdou, stále tu zbývá jedna drobnost...“ oznámila mi poněkud uštěpačně. „A tou je tvá žízeň. A nebo sis už přivykla myšlence, že se budeš krást nocí a hledat vhodné oběti, na kterých bys ji ukojila?“

„Přece to jde i jinak!“ ohradila jsem se proti té nepříjemné představě, ale Ingeborg rezolutně zavrtěla hlavou.

„Možná zpočátku... ale až dojde k úplně přeměně, pak tě nějaká ampulka krve neuspokojí. Budeš chtít víc... a budeš ji chtít ochutnat přímo ze zdroje...“ prorokovala mi temně a já se zimničně roztřásla, tak zlověstně zněl její hlas. „Budeš jako šelma hnaná svými pudy a ačkoli si nyní říkáš, že to zcela jistě budeš schopná kontrolovat, že by ses k podobným ohavnostem nikdy nesnížila, tak věz, že totéž si myslela i má dcera. A když si konečně uvědomila, co se z ní stalo, bylo už příliš pozdě…“