41. díl

    Chvíli se na mě mlčky díval, jako kdyby zvažoval, kolik mi toho může prozradit, než se rozhodl, že pro jistotu vůbec nic.

„Na tohle teď není čas. Jestli tu nezastaví někdo z těch, co projíždí kolem, tak určitě začne někdo brzo postrádat tyhle hochy. A věř mi, že bude lepší, když tou dobou už nebudete nikde poblíž,“ odbyl mne rozhodným tónem, to abych pochopila, že nemá smysl dál naléhat.

„Jo, to by bylo asi fajn, ale jak už říkala paní Ingeborg, tak to blbý auto poněkud stávkuje,“ připomněla jsem mu aspoň nedůtklivě, naštvaná, že si toho nechává tolik pro sebe.

„Já vím, taky vám hodlám přenechat to svoje,“ sdělil nám způsobem, jakým člověk obvykle hovoří o nějaké prkotině a ne o od pohledu dost draze vypadajícím vozu.

„A jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“ zeptala jsem se a krátce se zadívala na náš poslední dopravní prostředek. „Nejsem zas tak zdatný řidič.“

„Jsem celkem smířený s tím, že ho vidím naposled,“ ušklíbl se skoro pobaveně. „Hlavně v nejbližších dnech nepodnikej žádný další výlety, rozumíš?“

„Nebojte, dohlédnu na ni,“ ujistila ho Ingeborg dřív, než jsem mohla zareagovat. „A ještě jednou Vám děkujeme za pomoc. Takových gentlemanů se dnes už moc nevidí.“

„Takových, co se klidně vzdají vlastního auta? To asi fakt ne!“ neodpustila jsem si ironickou poznámku, na kterou odpověděla dotčeným semknutím svých rtů.

„Hlavně se už odsud pakujte!“ doporučil nám ten muž důrazně a aniž by se obtěžoval s námi rozloučit, vydal se k autu těch gaunerů, aby podle všeho udělal totéž.

„Počkej!“ rozběhla jsem se za ním a když se bez varování zastavil a otočil ke mně, zjistila jsem, že najednou nevím, co mu vlastně chci říct. „Děkuju...“ plácla jsem aspoň, než si to stihnu pořádně rozmyslet.

„To nemusíš, akorát jsem splácel svůj dluh,“ odtušil s nádechem trpkosti, která prozrazovala, že ať už se jednalo o cokoli, nebyl na to zrovna dvakrát hrdý. Přesto jsem se nemohla nezeptat.

„A komu jsi byl dlužný, že to pomoc mně vymaže?“ zjišťovala jsem, zvědavá, kdo má o mě takovou péči. „Hanselovi?“

Na tohle reagoval mírným ušklíbnutím. „Jsi vážně tak naivní? Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ty muže poslal on sám!“

„Ale vždyť jsi před chvílí říkal...“ začala jsem protestovat, protože to byl přece on, kdo tvrdil Ingeborg, že mě chce Hansel najednou z nějakého důvodu živou. Tak proč by na mě zároveň posílal zabijáky, jaký by to mělo smysl?!

Jenže namísto odpovědi mi ten chlápek pouze věnoval mnohoznačný pohled, jako kdyby očekával, že téhle záhadě přijdu na kloub sama. A když jsem se tvářila pořád stejně zmateně, rychle se mnou ztratil trpělivost.

„Opatruj se, ať není moje námaha zbytečná!“ nakázal mi, než opět vyrazil ke svému novému autu.

„Neřekneš mi aspoň svoje jméno?“ pronásledovala jsem ho neodbytně, ačkoli jsem si sama nedokázala pořádně vysvětlit proč.

Bylo to pouze takové podivné tušení, že je pro mě nějakým způsobem důležitý... a že se nevidíme naposledy... Což vzhledem k jeho příslibu, že mě možná zabije, nebyla zas až taková výhra. Ale kdyby nebylo toho... kdoví... Protože teď když neměl kapuci staženou tak hluboko do čela a já měla šanci z něj spatřit víc, nemohla jsem mu upřít, že jeho ostře řezaná tvář s krátkým strništěm a jasné oči nepůsobí úplně nepříjemně. A kdyby byl jen o trochu milejší, dovedla jsem si představit, že by mi dokonce mohl připadat i celkem přitažlivý.

A skoro jako kdyby mi četl myšlenky, přimhouřil ten muž najednou podezíravě oči a k mému zklamání si hned nato opět stáhnul kapuci, takže jsem se musela spokojit s výhledem na jeho čelist a sem tam nějaký volný pramen světlých vlasů, které mu sahaly zhruba k bradě.

„Proč se pořád tak skrýváš? Bojíš se, aby tě někdo nepoznal, nebo je to kvůli něčemu jinýmu?“ vyzvídala jsem, protože čím víc času jsem s tím mužem strávila, tím silnější bylo mé přesvědčení, že by mi toho o mně a mé pravé rodině mohl říct poměrně dost, jen kdyby se mi ho podařilo přimět ke sdílnosti. A s tímhle jsem se postavila přímo přede dveře řidiče, pevně odhodlaná nenechat ho odjet dřív, dokud se o to přinejmenším nepokusím.