40. díl

    Tušila jsem, že tam to tetování bude, ale dokud jsem ho nespatřila, nebyla jsem si úplně jistá, co to vlastně hledám. A potom jsem zase absolutně nechápala, jak jsem o něčem takovém mohla vědět. Ostatně podle způsobu, jakým se na mě ten muž díval, tomu nerozuměl ani on sám.

„Ty víš, co to je?“ zeptal se mě, oči podezíravě přimhouřené, a k mé úlevě mi konečně přestal napravovat krční páteř, takže jsem mohla zamítavě zavrtět hlavou, protože mi připadalo moudřejší předstírat nevědomost.

A ačkoli jeho jsem podle všeho neošálila, Ingeborg si pro mě pospíšila s vysvětlením. „To je triskel... starý keltský symbol znázorňující věčný koloběh života. Údajně by měl ochraňovat svého nositele, díky čemuž byl oblíbený zejména mezi druidy, kteří si ho nechávali vyobrazit buď na kůži nebo ho nosili jako přívěsek na řetízku.“

„Aha,“ hlesla jsem akorát, protože tohle všechno jsem překvapivě věděla. „No... je to celkem hezký...“ přinutila jsem se k podle mě dost křečovitému pousmání a raději jsem se klidila do bezpečnější vzdálenosti, to pro případ, že by po mně ten muž zase skočil.

Zatím se spokojil s tím, že si mě přeměřoval podmračeným pohledem, ale jestli doufal, že mě tím přiměje mluvit, tak měl smůlu. A po chvilce si to zřejmě uvědomil i on, protože to konečně vzdal a raději se vrátil ke svému filozofování, zda si zasloužím žít a nebo ne.

„Doporučil jsem ti, ať se někam schováš, zbavíš se toho mobilu a prstenu a neodpíráš si krev...“ připomněl mi značně nedůtklivě. „Oprav mě, jestli se mýlím, ale připadá mi, že jsi mě neposlechla ani v jedný z těch věcí. Pokud opravdu nechceš zemřít, tak ti určitě nebude dělat potíže mi vysvětlit, proč ses rozhodla všechny mé rady ignorovat.“

„Není to tak jednoduchý...“ spustila jsem zdráhavě, ale on mne takřka okamžitě přerušil.

„To jsou jenom výmluvy! Co je tak těžkýho na tom zahodit mobil a aspoň na čas přestat nosit ten prokletej prsten?!“ opáčil zlostně a mě celkem zarazilo, že to tak prožívá. Koneckonců jsem ohrozila akorát svůj život, ne ten jeho, aby se kvůli tomu musel takhle rozčilovat. A můj život nemá stejně podle něj žádnou velkou cenu, tak proč se stará, co se mnou bude?

„Odjížděly jsme celkem ve spěchu, tak mi to úplně vypadlo z hlavy...“ přiznala jsem, ne bez jisté dávky kajícnosti. „A s tou krví to není zas tak jednoduchý... Já bych se celkem ráda napila, ale nevím, kde ji sebrat. A prosím neříkej, že jsem měla...“ Tady jsem se odmlčela a jen jsem se významně zadívala Ingeborgřiným směrem, abych to nemusela říkat nahlas. K mé úlevě se okamžitě dovtípil a kupodivu projevil i nezvyklé pochopení.

„Pojď sem...“ vyzval mě o poznání klidnějším tónem a já po krátkém zaváhání uposlechla.

Čekala jsem, že bude chtít udělat to co posledně, a byla jsem připravená se proti tomu ihned kategoricky ohradit. Ne že by mi ta představa připadala až tak hrozná, ale byla tu Ingeborg... a i když jsem si uvědomovala, jak pokrytecké to je, tak se mi prostě příčilo provádět podobné věci před svědky.

„Netvař se přece tak vyděšeně,“ pousmál se na mě vědoucně, než sáhnul do bundy a vyndal nějaké kovové pouzdro, které mi vtisknul do ruky. „Tohle by ti mělo na nějaký čas vystačit... pak už si budeš muset poradit sama... Pokud teda tou dobou budeš ještě naživu...“

„Děkuju,“ rozhodla jsem se tu připomínku na konci radši ignorovat. Navíc mě celkem zajímalo, jestli je taky upír, když s sebou tahá podobné věci.

„Normálně nic takového nenosím, ale říkal jsem si, že se ti to možná bude hodit. Nerad bych se kvůli tobě musel zase řezat,“ odvětil ledabyle, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že si o mě viditelně dělal starosti. Ale proč, pokud mě chtěl zabít?

„No... je to od tebe moc pozorný... děkuju...“ ocenila jsem to s mírnými rozpaky. To proto, že jsem byla rozhodnutá tohohle nemožného chlapa nenávidět, a on mi to teď tímhle dobrým skutkem dočista zkazil! „Nemůžu říct, že bych si na takovýhle servis rychle nezvykla...“ prohodila jsem ještě, to abych narušila tu podivně důvěrnou atmosféru, která mezi námi najednou zavládla.

„Jo? Tak to bys byla z vašeho rodu asi první, kdo by byl ochotný přijmout cizí pomoc!“ ušklíbl se poněkud trpce a mně chvilku trvalo, než mi došel plný význam té poznámky.

„A první z kolika?!“