37. díl

    „Elisabeth?!“

Vzdáleně vnímám, že mě někdo poplácává po tváři, a chvilku mi trvá, než se proberu natolik, abych rozpoznala Ingeborg, jak se nade mnou s ustaraným výrazem sklání, připravená mě znovu proplesknout, kdyby to bylo zapotřebí.

„Jo...“ přinutím se radši hlesnout, stále příliš otřesená tím nárazem a snad ještě víc oním prožitkem, ať už to bylo cokoli, co se mi tak znenadání vynořilo v mysli. Eleanor?!

„Nechci tě znepokojovat, ale zdá se, že ta bouračka nebyla jen obyčejná nehoda...“ pronesla v ten moment Ingeborg a já se na ni podezíravě zamračila. Jak sakra může vědět, na co zrovna myslím?! Vzápětí jsem se ale trochu upokojila, to když mi došlo, že mluví o té naší bouračce. I když úleva to byla hodně krátkodobá...

„To auto, co do nás vrazilo, se zastavilo támhle...“ ukazovala Ingeborg, která naštěstí nevyhlížela, že by utrpěla nějaké zranění, a já se poslušně zadívala tím směrem. A hned jsem znovu sprostě zaklela.

„Také si nemyslím, že jdou sem, aby se ujistili, že se nám nic hrozného nestalo...“ souhlasila se mnou, zatímco já s rostoucím znepokojením sledovala tu trojici mužů v tmavých oblecích, která k nám mířila a o které se rozhodně nedalo říct, že by vzbuzovala nějakou zvláštní důvěru.

„Jak nás mohli tak rychle najít?“ nechápala Ingeborg, zato já v tom měla jasno až příliš.

„Nejspíš díky mýmu mobilu...“ zamumlala jsem, naštvaná na sebe, že jsem onoho chlápka u školy neuposlechla a toho křápu se už dávno nezbavila. Taky jsem to hodlala brzo napravit, ale nejdřív jsem nás odtamtud chtěla dostat, jenže to by to debilní auto muselo spolupracovat a nastartovat!

„To se mi snad zdá!“ vyjekla jsem a frustrovaně jsem dlaněmi udeřila do volantu. „Co s tím doprčic je?!“

„Možná bychom měly radši vystoupit a zkusit někoho stopnout...“ navrhla Ingeborg váhavě a já po ní šlehla podrážděným pohledem.

„Stopnout?! Na dálnici?! Vždyť se zatím nikdo ani neobtěžoval zastavit, aby se zeptal, jestli nepotřebujeme pomoct!“ prskla jsem zlostně a znovu jsem otočila klíčkem v zapalování, samozřejmě že i tentokrát bez úspěchu. A pak už jeden z těch mužů přistoupil blíž a otevřel dveře na mé straně.

„Pomůžu Vám ven, slečno,“ pousmál se na mě a napřáhnul ke mně ruku, ale i když působil tak uhlazeně, stejně jsem se jí zdráhala chopit.

„Myslím, že tu radši ještě chvíli posedím!“ sdělila jsem mu chladně, čímž jsem ho zřejmě nepotěšila, protože se okamžitě přestal culit.

„Obávám se, že to Vám nemůžu dovolit!“ odsekl, načež po mně bez dalšího varování hrábnul, a já sebou polekaně trhla, naneštěstí příliš pozdě, než abych stihla včas uhnout.

„Není to tu pro Vás bezpečné, víte?“ prohodil lakonicky, zatímco se mě hrubě snažil vytáhnout z auta, čemuž jsem se vší silou bránila. Záhy jsem však ve svém úsilí polevila, to když mne upozornil, že můj odpor je stejně marný a pouze tím riskuji, že mi nechtěně něco zlomí. Podle toho, jak natěšeně se ale tvářil, tak by mu to zřejmě až zas tolik nevadilo...

„Pánové, tohle snad není nutné!“ přispěchala mi Ingeborg aspoň slovně na pomoc, ostatně ve svém věku mohla jen stěží udělat něco jiného. „Navíc bych vás měla asi informovat, že už jsme volaly policii. Nepochybuji, že sem dorazí co nevidět...“ pohrozila jim, ovšem jak se dalo předpokládat, tak je tím pouze pobavila.

„A co kdybyste zkusila zavolat tomu Vašemu známému?“ sykla jsem na ni a rovnou jsem jí hodila svůj telefon. „Ať svý lidi odvolá!“ upřesnila jsem to ještě poněkud zbytečně, ale Ingeborg se stejně k ničemu neměla, jen mlčky svírala ten přístroj a tvářila se vyloženě nešťastně.

„Tak co je?!“ houkla jsem na ni, teď už zvenčí, kam mě ten zmetek vyvlekl. Kdybych si jen dokázala vybavit něco ze svých hodin sebeobrany, tak by se mi možná mohlo podařit osvobodit, jenže co pak? Už takhle se mi nohy slabostí podlamovaly, takže jsem vážně pochybovala, že bych se dostala daleko, obzvláště když ti hoši vypadali tak trénovaně, asi jako smečka bojových pitbulů.

„Když já si nepamatuji jeho číslo!“ zalkala Ingeborg a ten muž, co mě držel, se temně zasmál.

„Tím bych se, dámy, na vašem místě netrápil...“ odtušil ve zjevné parodii na její předchozí oslovení, než mě nepříliš jemně přirazil k autu a zpod saka vytáhnul dost hrozivě vyhlížející pistoli. „Protože tady vaše cesta končí!“