32. díl

    Po tomhle jsem měla fakt hodně co dělat, abych udržela auto ve svém pruhu a nenapálila to s ním přímo do svodidel. Protože mít vedle sebe někoho, kdo je očividně posedlý a pronáší podobné předpovědi, není na řízení zrovna ideální, obzvlášť ne pro začátečníky.

Navíc jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli se Ingeborg ve svém stavu nepokusí zmocnit volantu, a tak jsem radši preventivně začala zpomalovat, což řidiči za mnou ocenili zuřivým troubením.  A nejspíš právě to tu dámu k mé úlevě opět probralo.

„Elisabeth, proč jedeme tak pomalu?“ zeptala se káravě, jakmile se zorientovala, a já se neubránila nevěřícnému uchichtnutí nad tou absurditou.

„Proč?! Vy mi tu tlumočíte nějaký poselství ze záhrobí a čekáte, že jen tak v klidu pojedu dál?!“ odsekla jsem nepříliš vlídně a významně jsem se zadívala na její ruku, která stále ještě drtila mé předloktí.

„Oh… odpusť…“ propustila mě Ingeborg konečně ze svého křečovitého sevření a já opatrně zahýbala prsty, abych urychlila obnovení krevního oběhu a zahnala to nepříjemné mravenčení.

„Stává se Vám tohle často?“ chtěla jsem si radši rovnou ujasnit, na čem s ní vlastně jsem. „Možná jste mě mohla na oplátku varovat zase Vy, protože tohle bylo fakt… děsivý…“

„Ano? A co jsem říkala?“ nepamatovala si Ingeborg podle všeho nic ze svého apokalyptického projevu.

„Vlastně ani pořádně nevím… Něco o temnotě… a mrtvých…A že budou všichni mrtví, jestli selžeme…“ snažila jsem si vybavit její slova, ale zkuste se rozpomenout na něco, co vám nedává ten nejmenší smysl!

Ingeborg oproti tomu vyhlížela, že jí to dává smysl až příliš. „Přesně tohle mi ukázaly i karty…“

„A řekla jste o tom tomu svému známému?“ nemusela jsem se skoro ani ptát a ona mi mé tušení samozřejmě potvrdila.

„Jen jsem chtěla vědět, zda je můj výklad správný… zda lidstvu opravdu hrozí podobné nebezpečí…“ tvářila se natolik nešťastně, že jsem se na ni nedokázala zlobit.

„A jaký je tedy Váš výklad? Říkala jste, že země ožije… takže mohutný pohyb tektonických desek? Tohle nás čeká?“ pokoušela jsem se o té její vizi zjistit něco víc. „Ale jestli má Země jako taková zakrátko skončit, proč podnikáme tohle všechno? Řekla bych, že jestli se to fakt stane, tak bude každému ukradený, jestli jsem upír nebo vlkodlak a nebo jenom regulérní blázen! A nebo snad věříte, že se to dá nějak zastavit?!“ Tady už jsem se ani nenamáhala skrývat svou skepsi a Ingeborg na to reagovala poněkud dotčeným semknutím svých už tak úzkých rtů.

„Nic nenasvědčuje tomu, že by nás podobná katastrofa v dohledné době čekala. Přinejmenším já nevěřím, že o tomhle byly ty mé vize,“ pronesla s maximálním přesvědčením. „Navíc je tu to znamení, že máme hledat v minulosti… pokud by nám vážně hrozila zkáza z nitra Země, proč bychom měli obrátit svou pozornost k minulosti?“

„Třeba kvůli dinosaurům, co já vím! Vy jste tady vizionář, ne já!“ byla jsem už dost rozladěná všemi těmi náznaky a proroctvími, o nichž ani nikdo netušil, co vlastně mají znamenat, pokud tedy vůbec byly skutečné! „Poslyšte… ty Vaše karty…“ začala jsem zdráhavě, protože jsem ji přece jen nechtěla urazit, ale ona moc dobře pochopila, o co mi jde, protože mě okamžitě přerušila.

„Karty nelžou, Elisabeth. A kdyby nebylo jich, nikdy bych se o tobě nedozvěděla… Kdoví, kde bys nyní byla… a v jakém stavu…“ považovala za nutné mi tenhle fakt připomenout a já nevěděla, jak jí oponovat.

Jasně, mohla se o mně dozvědět od Kevina, ale pokud spolu opravdu nikdy předtím nemluvili, jak mi tvrdil, jak by to bylo potom možné? Leda že… A já se na tu starou dámu poočku zadívala, zatímco v mé mysli rychle klíčilo seménko podezření.

Leda že by mi lhal… Ale proč? Abych jeho pratetě věřila a byla ochotná s ní jet kdovíkam a udělat cokoli, abych se zbavila nějakého domnělého prokletí? A jaký jiný mám důkaz, že jsem skutečně upír, než její slovo? Jistě, kdybych měla být vlkodlakem, tak by bylo podstatně těžší o tom lhát… jeden si asi povšimne, že se změnil v chlupatou krvelačnou bestii… ale upír? Když ani slunce mi teď údajně nemá působit žádné větší problémy, zůstávala tu akorát ta podivná žízeň… Ovšem já si dokázala celkem dobře představit, že bych si díky nějaké látce příhodně mně podstrčené spolu se všemi těmi řečmi o upírech mohla vsugerovat, že vážně bažím po krvi…

Jedna otázka tu ale stále zůstávala…. Jaký účel by to celé mělo?