31. díl

    „Cože?“ vykulila jsem na Ingeborg oči. „Ale jaký to má pak smysl? Proč mě nepošlete do doby, kdy byla ještě naživu? Kdy se chystala vyrazit do toho kláštera?“

„To ti ráda vysvětlím, ale až bude čas. Teď se hlavně odsud musíme co nejdřív dostat pryč,“ odvětila ta stará dáma netrpělivě a já přikývla, protože jsem stejně nevěděla, co jiného si počít. Sice už mi zřejmě nehrozilo, že se proměním ve vlkodlaka, ale zato mě chtělo zabít hned několik lidí, což se nedalo počítat jako nějaké výrazné zlepšení situace.

„V jídelně je prostřeno ke snídani, omlouvám se, že se k tobě nepřipojím, ale musím sbalit pár věci, které budeme potřebovat…“ nezapomínala Ingeborg ani v takovou chvíli na své povinnosti hostitelky a jelikož odmítla mou nabídku, že bych jí s tím pomohla, usoudila jsem, že snídaně zní jako celkem dobrý nápad.

Horký čaj a lákavě vonící croissanty mi umožnily aspoň na okamžik zapomenout na mé trápení a já si zrovna s poněkud provinilým pocitem dopřávala třetí kousek, když se Ingeborg opět objevila, už oblečená do dlouhého vínového kabátu a s objemnou cestovní kabelou v ruce.

„Počkejte, vezmu Vám to,“ hrnula jsem se od stolu, ale ona ani tentokrát neměla o mou pomoc zájem.

„Raději to ponesu sama, některé předměty uvnitř jsou až příliš křehké…“ odůvodnila to s milým úsměvem, který ovšem nezabránil, abych se hned necítila jako nekompetentní idiot. „Za chvíli sem dorazí taxi… vezme nás do půjčovny aut… Doufám, že umíš řídit?“ zeptala se, zatímco já si ve vstupní hale navlékala kabát a zároveň se zcela nekulturně pokoušela dojíst nakousnuté pečivo a přitom nenadrobit na mramorovou dlažbu na podlaze.

„Jo,“ přikývla jsem, šťastná, že aspoň v tomhle ohledu nejsem tak úplně neschopná. „Kam pojedeme?“

„To ti řeknu cestou…“ zůstávala Ingeborg obezřetná a nejspíš i z toho důvodu pro nás vybrala celkem obyčejně vyhlížející Ford Focus, za který zaplatila v hotovosti.

Trochu jsem se bála, abych se při vyjíždění z parkoviště hned neznemožnila, ale naštěstí jsem to zvládla bez větších obtíží, třebaže dech jsem přestala zadržovat, až když jsem se zařadila do kolony aut směřujících ven z města. Má společnice mi ani tehdy neprozradila, kam to vlastně jedeme, ale vždy mě s předstihem upozornila, že mám odbočit, a tak jsem ani nenaléhala.

„Nyní si můžeme promluvit… pokud tě to nebude příliš rozptylovat…“ navrhla, jakmile jsem najela na dálnici a trochu polevila křečovité sevření na volantu.

„Omlouvám se, asi jsem Vás měla varovat, že mám řidičák teprve krátce…“ přiznala jsem s mírným uzarděním, ovšem Ingeborg mě ihned začala ujišťovat, že si vedu dobře, a já se na ni vděčně usmála.

„Ještě jsem Vám ani pořádně nepoděkovala za to, že mi pomáháte. Opravdu si toho moc cením,“ pospíšila jsem si napravit opomenutí, kterého jsem se ve své nervozitě dopustila. „Jenom doufám, že toho nebudete litovat.“

„Toho se bát nemusíš, Elisabeth,“ netrápila se má společnice podobnými pochybnostmi. „Já věřím, že právě k tomuhle jsem byla předurčena. Veškeré mé schopnosti… všechny ty vize… to celé bylo o tobě… A nyní se dostáváme na konec té dlouhé cesty…“

„Na konec?“ nezamlouvala se mi příliš její slova. „Co tím myslíte?“

„Že pokud chceme mít šanci něco změnit, musíme se vydat zpátky… do minulosti… Ano… přesně tak mi to karty vyjevily…“ odvětila Ingeborg trochu nepřítomně a když jsem se na ni zahleděla, připadalo mu, jako kdyby byla někde docela jinde nebo přinejmenším v nějakém podivném transu.

„Paní Ingeborg?“ oslovila jsem ji zdráhavě a když nereagovala, zlehka jsem se dotkla její paže. „Jste v pořádku?“

Pohled, který na mě vrhla, mě přiměl sebou polekaně trhnout, to proto, že z jejích očí bylo patrné jen bělmo. A naléhavý hlas, kterým na mě zasyčela, mne znepokojil ještě víc, než její kostnaté prsty, které se bez varování zabořily do mého předloktí, ostré skoro jako drápy nějakého dravce.

„Už je skoro pozdě… už to přichází… Musíme si pospíšit… Nesmíme zaváhat… nesmíme selhat… Sic celý svět zahalí věčná temnota… A země oživne a zrudne krví… A nikdo nepozná, kdo je živý a kdo mrtvý… A až doroste nový měsíc, budou už mrtví všichni…“